Po slavných letech a medailových žních opavskému klubu došly peníze, hráči se rozutekli do lepších klubů. Zůstali jen David Klapetek s manažerem Dušanem Štěničkou. Prvně jmenovaný se dal na trenérskou dráhu. Áčko vrátil zpět do nejvyšší soutěže a na jeho lavičce vydržel dlouhých devět let. V současné době pracuje v klubu jako trenér mládeže a na starosti má také béčko hrající třetí nejvyšší soutěž. „Basketbal je součástí mého života, nabíjí mě. Jsem rád, že mohu pracovat v Opavě. Je to klub mého srdce, ve kterém jsem toho hodně prožil, ať už jako hráč nebo trenér,“ svěřil se v rozhovoru pro Deník bývalý vynikající basketbalista.

Čím se bavíte v současné covidové době?
Je to zvláštní doba. V životě by mě nenapadlo, že nás tohle může někdy potkat. Člověku se úplně změnil život, náplň dne. Dělám si tak pořádek ve věcech, které jsem zanedbával. Dívám se na basketbalové semináře, na věci, které mě zajímají z hlediska trénování, a také docela dost čtu. Basketbal a celkově sport mi hodně chybí.

Pojďme se podívat po stopách vaší kariéry a trochu si zavzpomínat. Vy jste produktem opavského basketbalu, ale dlouho jste byl součástí ostravské Nové huti…
Do dorosteneckého věku jsem hrával v Opavě. Byla jiná doba, tolik se nepřestupovalo jak nyní. Člověk musel absolvovat také dvouletou základní vojenskou službu. Jelikož jsem chtěl do Dukly, musel jsem přestoupit do většího klubu, proto padla volba na ostravskou Novou huť, která tehdy znamenala více než Opava. Díky tomu jsem se dostal na „lepší“ vojnu, do Dukly Dejvice, kde jsem strávil dva roky. S odstupem času musím přiznat, že mi to dost pomohlo. Hráli jsme druhou nejvyšší soutěž, která měla kvalitu. A hlavně se trénovalo ráno i odpoledne. Základnu jsme měli na Julisce. Tam jsem se potkal s Imrichem Bugárem, který pomáhal s posilováním.

Po vojně následoval návrat do Ostravy, ale dle statistik jste moc minut zprvu nepřipisoval…
Vrátil jsem se do Nové huti, tým převzal trenér Prokš, který mě vedl v dorostu. I když mě znal, zprvu jsem vůbec nehrával. Dá se říct, že rok a půl jsem téměř nehrál a seděl jen na lavičce. Mladí tolik šancí nedostávali, hráli jen minimum. Nebyli jsme klasičtí profíci. Někteří studovali, jiní chodili do práce, což byl i můj případ.

Kde jste našel pracovní uplatnění?
Pracoval jsem v dílně Nové huti, přesněji v opravně nákladních aut. Měl jsem ale jiný režim než klasičtí zaměstnanci. Ráno jsem si v šest hodin píchl příchod, do půl deváté byl na dílně a pak šel na trénink. Poté následoval ještě odpolední trénink, po něm jsem se vrátil na dílnu odpíchnout odchod a vyrazil jsem domů.

Říkáte, že jste pracoval jako mechanik nákladních automobilů. Dokázal byste ještě něco opravit?
(usměje se) Teď se nic nespravuje, už se to jen vyměňuje. V té době jsem to ale uměl. Základní věci si ještě snad opravit umím.

Je pravda, že své pracovní zkušenosti z dílny jste uplatnil i jako hráč, kdy jste se podílel na opravě pokaženého autobusu během výjezdu k zápasu?
Až tak bych to neřekl. Jde o příhodu, kdy už jsem hrával zpátky v Opavě. Za éry trenéra Nikoliče jsme vyrazili autobusem do Bělehradu. Během cesty došlo k poruše autobusu, praskla hadice s vodou. Bylo to na celkem nepřístupném místě. Pomáhal jsem řidiči s opravou. Tak celá příhoda vznikla.

Kdy jste začal věřit tomu, že byste se mohl basketem živit?
Řeknu to trochu jinak. Basketbal nebyl zprvu profesionálním sportem. Ano, hrál jste nejvyšší soutěž, ale vedle toho jste musel buď studovat vysokou školu nebo chodit do práce. Pro výplaty jsme normálně chodili do fabriky a je pravda, že někteří se na vás dívali skrz prsty. Tehdy se basket hrával zhruba do třiceti, pak jste šel pracovat do zmíněné fabriky, dnes do firmy na nějakou pozici. Změna přišla až okolo dvaadevadesátého, kdy jsme dostali první profesionální smlouvy.

V Ostravě jste strávil devět let, pak jste vyrazil na své jediné zahraniční angažmá.
Na rok jsem odešel do nejvyšší rakouské soutěže, do Mistelbachu. Kromě Rakouska bylo ve hře i Německo. Už tehdy se začal také formovat basketbal v Opavě, chtěl jsem ale zkusit cizinu. Nakonec jsem v Rakousku vydržel jen rok.

Co se stalo?
Majitel klubu se byl podívat na NBA. Viděl, jak hrají Američani, a zahleděl se do nich. Po sezoně mě propustil s tím, že nebyl úplně s mými výkony spokojen. A já jsem se vrátil do Opavy, kde se hrála druhá liga.

Dá se říci, že Rakousko bylo nepovedenou částí vaší kariéry? Stálo to tam alespoň po finanční stránce za to?
Rozhodně bych neřekl, že by se jednalo o nepovedené angažmá. Byla to pro mě velmi cenná zkušenost. Byl tam se mnou ještě Vlasta Havlík a trenér Jandák, všichni tři jsme jezdili z Brna. Týmy to měly postavené tak, že vesměs v kádru byl jeden dva cizinci a zbytek Rakušané. Člověk získal nové kontakty. Mým spoluhráčem byl například osobní trenér Tomáše Satoranského Stefan Weissenböck. Co se týká financí, tak určitě tam byly lepší peníze než v Česku.

Do Opavy jste se vrátil do druhé ligy. Nebylo to pro vás málo? Čekal jste vůbec, že z toho může být takový úspěch?
Abych pravdu řekl, tak ne. Lidé, kteří dělali basket v Opavě, oslovili Dostála, který je viděl hrát ve druhé lize a on se rozhodl basket v Opavě podpořit. Osobně jsem se vracel s cílem, že klubu pomůžu a vrátím mu to, že mě basketbalově vychoval. Pan Dostál měl už při svém vstupu představu, že postoupíme a bude to velké. I když jsem měl jiné nabídky, do Opavy mě to táhlo, byť to byla druhá liga.

Ale už podle příchodu posil do druhé ligy bylo jasné, že to pan Dostál myslí s basketbalem v Opavě vážně.
S tím souhlasím. Nejdříve jsme oslovili Jirku Okáče. Nakonec jsme pro něj letadlem letěli do Německa. Získali jsme také Vlastu Havlíka a další hráči se začali nabalovat. Oslovili jsme trenéra Kozáka, který nám odsouhlasoval kádr. Vrátil se Petr Czudek, dělali jsme Trnce přes Benačka.

Vy jste se podílel na skladbě týmu? Dá se říci, že jste byl hrající manažer?
Dušan Štěnička v pozici manažera začínal, snažil jsem se mu pomoci. Přece jenom jsem hráče znal.

Opavu v té době pořádně nikdo neznal, hrávala maximálně druhou ligu…
Jarda Dostál nám hned nastínil své plány. Jasně řekl, že nechce hrát druhé housle. Podle toho se činil. Dal jasné zadání, Jiří Okáč hraje sice venku, ale udělejte ho. Trnka byl pivot, který měl parametry. Když k tomu přidáte Čoudu, Vlastu Havlíka a také i Rusze, budili jsme respekt.

Vyhráli jste čtyři mistrovské tituly. Na který vzpomínáte nejraději?
Všechny měly své kouzlo. Samozřejmě první titul na USK, který slavilo, když to přeženu, celé město. Prvních pět zápasů v této sezoně jsme hráli na soupeřových palubovkách a nikdo nám nevěřil. Premiéru jsme měli doma se Spartou, shodou okolností v ten den hrála v Opavě i fotbalová Sparta. Opavští fanoušci šli kolem naší haly, najednou byli na tribuně a my jsme od tohoto okamžiku měli pokaždé vyprodáno. Hodně cenný byl i poslední titul, kdy jsme finále dohrávali na Tatranu, protože nám kvůli chování fans naší halu zavřeli.

Opavští fanoušci se také pomalu sžívali s basketbalem. Na druhou ligu jich moc nechodilo…
Na druhou ligu chodili ti, kteřío basketbalu věděli a nebo v něm byli nějak zainteresovaní. Kolem fotbalu byla daleko větší euforie. Zlom přišel až ve zmiňovaném zápase se Spartou. Od té doby byla tři roky v řadě hala vyprodaná, což byl svým způsobem také zázrak.

Specifickým sportovním stánkem byla opavská hala v Mařádkově ulici. Bezesporu měla své velké kouzlo.
Na tu dobu šlo o dobrou halu. K jedné tribuně přibyla druhá. Byly tam sice sloupy, horší zázemí, ale atmosféra z ní dýchala. Nikdy jsem ji nezažil jako soupeř, což mohlo být také zajímavé. Nová hala se taky na play-off vyprodala, ale pověstné žluté peklo vzniklo na Mařádkově. Pamatuji, že jsme stáli na palubovce a nebyli jsme schopni se dorozumět, jaký tam byl kravál.

Opavští fanoušci vám dělali domácí prostředí i na venkovních palubovkách.
Souhlasím. Pamatuji si na první titul, který jsme získali. Přijeli jsme na finálový duel do Prahy a všichni si mysleli, že hned po prvním zápase na Folimance budeme slavit titul. Někteří fandové tak moc, že si z toho utkání asi ani moc nepamatovali. My jsme ten zápas nezvládli. Druhý jsme už nepustili. Špunty od šampaňského na palubovku létaly už během hry. Po zápase jsme šli v Praze na večeři. Do Opavy jsme se vraceli nad ránem a fandové na nás čekali v hospodě. Byly to krásné zážitky, euforie.

Máte v hlavě nějaký zápas, který vám utkvěl v paměti?
Mám dva. Jeden je spojený s Opavou, kdy jsme vyhráli druhý titul a šli přes město, což bylo něco úžasného. Nejdříve nás ale fanoušci nechtěli pustit z haly. Vysvlékli nás z dresů, šampaňské se vypilo a lidi pořád byli v hale. Mám pocit, že jsme s nimi dvě hodiny slavili na palubovce. Druhý zážitek přišel s nároďákem, kdy jsme hráli ve Švédsku o postup na Evropu do Francie a uspěli. Narvaná hala, zápas přenášela televize. Nervozita byla velká, protože na Evropě dlouho nároďák nehrál. My to dokázali. Trénoval nás Zdeněk Hummel a všechny domácí zápasy jsme hráli na Mařádkově. Většina hráčů působila v Opavě.

Současná Opava je známá tím, že hraje bez cizinců. Za slavné éry je ale měla…
To ano, ale vždy dominovali čeští hráči. Ve druhé sezoně přišel Donald Whiteside, který hrál v sobotu za Toronto Rapters, další víkend za nás v Novém Jičíně. To byla bomba. S ním jsme prohráli během sezony tři zápasy. To samé Rajevac, byl platný, ale nestálo to vyloženě na nich. Nyní máte v Ústí Autreyho, který obešel v Česku tři kluby a jde tam, kde mu ty peníze dají. Zastávám názor, že hráčům z daného města či regionu na klubu více záleží, cítí větší zodpovědnost.

Všechno jednou končí, s výstavbou nové haly začal basketbal v Opavě výsledkově uvadat…
Hala je určitě plusovým přínosem. Bez ní nešlo dál hrát. Bylo to dáno také tím, že jsme měli finančně náročný tým. Opava byla základem reprezentace. Stalo se, že třeba na zápas na Slovensko jel nároďák složený z opavských hráčů. Přišlo mi, že pokračovat v tak velkém rozsahu nešlo.

Po slavných opavských časech přišel útlum. Hráči se rozutekli, vy jediný jste zůstal. Nechtěl jste také odejít ještě někam hrát kvalitní basketbal?
Nějaké nabídky byly, ale stejně bych za rok nebo za dva skončil a co potom? Na rozdíl od mých spoluhráčů už jsem měl věk, k tomu dostudovanou trenérskou jedničku. Neměl jsem důvod z Opavy utíkat. Blbé bylo, že pan Kozák, který se do Opavy vrátil trénovat, vážně onemocněl a já jsem nemohl už naplno hrát a dělat dvě věci najednou. Byl to takový kočkopes a skončilo to sestupem.

Nakonec jste se ve druhé nejvyšší soutěži plácali tři roky.
Bylo jasné, že peníze nebudou. Museli jsme se přizpůsobit tomu, co máme. Najednou tu byli kluci, co nikdy nehráli o postup, pomalu nehráli ligu. V první sezoně ve druhé lize jsme měli hráče, kteří neunesli tlak. Ve druhé jsme prohráli v pátém finále v Kolíně. Ve třetí nám to už vyšlo. Velkou roli v tom sehrál návrat Petra Czudka, kolem něj byli kluci jako Čarnecký, Kratochvíl, Šiřina nebo Dygrýn, kteří hráli poté důstojnou roli i v nejvyšší soutěži.

V současné době se věnujete trénování mládeže. Nechybí vám ten profi basketbal?
Přece jenom v profi basketbalu je to o velkém tlaku. Samozřejmě, že kdyby nabídka přišla, tak bych o ní přemýšlel, ale muselo by mi to dávat smysl.

Dokážete si představit, že byste s Petrem Czudkem trénovali jeden tým? Jsou takoví, co tvrdí, že by to neklapalo…
Ani jeden jsme nedělali asistenta a jeden z nás by ho dělat musel. Myslím si, že by byla škoda, kdybychom takto tříštili síly. Trenérů není moc a spojit se u jednoho týmu by bylo kontraproduktivní. V Opavě máme dost mládežnických družstev, trenéři chybí, proto si myslím, že je dobré, jak je práce nyní rozdělena. A na otázku, zda bychom spolu mohli trénovat jeden tým, odpovím, že ano.

Jak vidíte basketbalovou budoucnost?
Chtěl bych dva tři ročníky dotáhnout až do konce. Nabíjí mě trénování mladých, protože má nějaký smysl. Musím mít radost z basketbalu. Chci to brát jako poslání a ne jen jako práci.

David Klapetek
Narozen: 17. června 1967
Sport: basketbal
Post: pivot
Hráčská kariéra: BK Opava, Dukla Dejvice, NH Ostrava, Mistelbach (Rakousko), BK Opava
Hráčské úspěchy: 4 x mistr ligy, 2 x stříbrný, 1 x bronz, 5 x vítězství v Českém poháru
Reprezentační kariéra: 1988 až 1999, účast na ME ve Francii (6. místo)
Současné povolání: šéftrenér mládeže BK Opava
Trenérská kariéra: BK Opava muži
Trenérské úspěchy: postup s Opavou do Mattoni NBL
Rodina: manželka Naďa, synové Robin a René