Kliknutím zvětšíteMá stále napilno. Sotva se vrátí ze zahraničního zájezdu se členy Klubu českých olympioniků, v němž se velmi aktivně angažuje, pospíchá na mistrovství mladých sportovních gymnastek, aby se další týden stala pro změnu čestným hostem třeba prestižního Mezinárodního festivalu outdoorových filmů.
Nabitý program neměnila ani po nedávné operaci menisku. „Pár dnů po zákroku jsem byla v Brně na plese olympioniků,“ říká s úsměvem.
Adolfina Tačová, mnohonásobná československá reprezentantka ve sportovní gymnastice v padesátých a šedesátých letech minulého století, úspěšná olympionička, je stále vitální, má úžasné charisma a povídat si s ní, je pro každého novináře svátek… O to více, když v minulých dnech oslavila osmdesáté narozeniny.
Jak si udržuje někdejší světová špičková gymnastka tak úžasnou kondici až dodneška?
Tak je jasné, že dnes už to není takové jako před lety, ale mohu říci, že sportovní zápal ve mně stále dřímá. Proto ještě trénuji malou skupinku asi deseti žen v jedné tělocvičně v Porubě ve Vřesinské ulici, kde cvičíme, protahujeme tělo, posilujeme, abychom se udržely svěží…
Kdy si vás vůbec podmanila sportovní gymnastika?
Už jako dítě jsem inklinovala k takovým gymnastickým neřestem. Skotačila jsem, cvičila a velmi brzy začala chodit do Sokola v Petřkovicích, odkud pocházím. Ale brzy se ukázalo, že mě to moc baví,a starší kolegové a kolegyně mi říkali, že určitě brzy půjdu do lepšího oddílu, tehdejšího Baníku Ostrava. A když jsem začala studovat gymnázium, tak jsem se tam skutečně ocitla. To mi bylo patnáct. Na gymnáziu byla zřízena sportovní třída, kterou vedl báječný pedagog-matematik, ale současně byl gymnastou, což byla úžasná kombinace. A tak můj vstup do oddílu byl velmi šťastný.
Kdo se stal pro vás tím ideálním trenérem v dalších letech?
Jednoznačně Miroslav Kojdecký, který byl jednak můj osobní trenér, jednak také dlouholetý vedoucí v našem oddíle. Později to byl i náš úspěšný trenér národního družstva. Bohužel, už není mezi námi a jistě se dívá na nás z toho pomyslného sportovního nebe. Ten mi dal opravdu hodně, a často na něho s láskou vzpomínám…
A jak vzpomínáte na světové šampionáty a olympijské hry, kterých jste se zúčastnila, a navíc jste na nich byla úspěšná?
Závodila jsem deset let v gymnastickém trikotu se lvíčkem na prsou. Spolu s Evou Bosákovou a Věrou Čáslavskou jsme postupně tvořily určitý základ tehdejšího olympijského družstva. Pochopitelně že mezi své největší vrcholy aktivní činnosti považuji zisk stříbrných medailí v závodě družstev na Olympijských hrách 1960 v Římě a o čtyři roky později v Tokiu. Rovněž čtvrté místo ve finále na přeskoku na olympiádě v Římě bylo cenné. Taktéž si velice vážím stříbrných medailí z MS v roce 1958 v Moskvě a v roce 1962 v Praze. Bohužel, o start na světovém šampionátu v roce 1966 v Dortmundu a zisk zlaté medaile jsem přišla následkem přetržení achilovky měsíc před akcí… To jsou nejkrásnější momenty, které zůstanou v paměti na celý život. Sportovní gymnastika je krásný sport, ale také úžasná dřina, která chce odříkání…
Hovořila jste o zahraničních vavřínech. A co domácí mistrovství?
Jsem velmi hrdá na to, že jsem vyhrála mistrovství Československa v roce 1959, které bylo v Ostravě v hale Tatran. Tam jsem porazila Evu Bosákovou i Věru Čáslavskou. Mojí nejoblíbenější disciplínou byl přeskok, takže v něm jsem byla několik let mistryní republiky.
Stále jste aktivní v Českém klubu olympioniků…
Myslím si, že máme pořád co dělat. Náš program zahrnuje jednak různé společensko-sportovní akce, jezdíme na zimní i letní olympiády. Zapojili jsme se do velmi prospěšné akce, u jejíhož zrodu stáli dva skvělí olympijští vítězové v desetiboji –, Robert Změlík a Roman Šebrle – a to je Odznak všestrannosti olympijských vítězů (OVOV), a rozhodli se v rámci něho připravit pro žáky základních škol atraktivní pohybový program. Samozřejmě že je to běh na dlouhou trať, ale na mnoha místech u nás už to začíná docela dobře fungovat a to je velmi dobře. V rámci programu se konají také besedy ve školách. Nejlepší účastníci této soutěže z řad mládeže se účastní finálových závodů, které mají velmi krásnou atmosféru. A úkolem nás, členů klubů je, abychom dětem dělali patrony, povzbudili je a také třeba poradili…
Projezdila jste téměř celý svět. Která část zeměkoule vás nejvíce uchvátila?
Hodně mě zpočátku uchvátil Řím, to opravdu věčné město. Bylo to neskutečně krásné, když jsme v tom roce 1960 měli možnost poznat toto město ze všech stran. Měla jsem ještě to štěstí, že jsem tam mohla později dva roky pracovat jako trenérka v osmdesátých letech minulého století. Proto znám Itálii ze všech stran – jak se lidové říká – v tom dobrém, ale i ve zlém. Mám tam spoustu přátel a práce zde byla opravdu velmi krásná.
A co Tokio a Japonsko?
Když jsem se ocitla v Tokiu v roce 1964, tak to bylo takové malé zjevení, zvláště poté, když uspělo nejenom naše družstvo, ale především Věra Čáslavská. To bylo opravdu něco, když na našem velvyslanectví v Tokiu byla upořádána recepce, přišlo mnoho diplomatů z celého světa, aby poznali právě Věru Čáslavskou, krásnou a neskutečně dokonalou gymnastku. Měla jsem možnost rovněž ještě několikrát poté navštívit Japonsko i jako trenérka, zajímavá byla i Čína. Bylo to úžasné, že jsem mohla v té době vyjet za „železnou oponu“ a poznávat svět. Mohla jsem si udělat objektivní obraz o životě i v jiných světadílech. Takže jsem ani neinklinovala k tomu, abych někde v cizině zůstala, a to také proto, že vrcholoví sportovci se v době minulého režimu neměli špatně, což nám potvrdili mnozí lidé v různých západních zemích. Ten systém skutečně nebyl špatný, navíc byl financován státem, proto také byly v té době velmi dobré výsledky sportovců.
Před časem jste získala Cenu města Ostravy, zařadila jste se i v tomto městě mezi přední aktivní seniory. Nedávno jste vstoupila do Síně slávy české gymnastiky a v minulých dnech vám byla udělena Obcí sokolskou pamětní stříbrná mediale Miroslava Tyrše. Máte ještě nějaké nesplněné přání?
Přeji si už jenom, abych byla zdravá, svěží, abych se setkávala s lidmi, kteří o něco usilují, kterým o něco v životě jde. A abychom měli i v budoucnu hodně talentovaných mladých lidí, kteří by šířili dál dobré jméno ČR, a to nejenom ve sportu, ale také v umění, ve vědě i dalších oblastech každodenního života.
Adolfina Tačová
Narodila se 19. dubna 1939 v Ostravě-Petřkovicích. Její závodní kariéra byla velice úspěšná, což dokazuje nejedno vítězství, ale mezi největší vrcholy její aktivní činnosti patřily bezesporu zisk stříbrných medailí v závodě družstev na OH 1960 v Římě a OH 1964 v Tokiu, 4. místo ve finále na přeskoku na OH v Římě. Taktéž dvě stříbrné medaile z MS 1958 v Moskvě a MS 1962 v Praze. V roce 1965 start na ME 1965 v Sofii (7. místo) a účast ve finále na přeskoku, bradlech a prostných. O start na MS 1966 v Dortmundu a zisk zlaté medaile přišla následkem přetržení achilovky měsíc před konáním. Za vzornou reprezentaci byla odměněna několika poctami a vyznamenáními, stejně jako za dlouholetou úspěšnou trenérskou činnost s mládeží. Je nositelkou Ceny města Ostravy a ocenění Senior roku. Působila několik let jako pedagožka na Janáčkově konzervatoři v Ostravě. Je členkou Českého klubu olympioniků. Letos vstoupila do Síně slávy české gymnastiky.
99
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
