Během své funkcionářské kariéry si vybudoval v basketbalovém prostředí velký respekt, a to i z pozice mezinárodního komisaře. Dvaadvacátého prosince oslavil sedmdesáté narozeniny. Klub jeho srdce na něj nezapomenul. Během duelu s Nymburkem mu tleskalo přes dva tisíce fanoušků.

Na světelné tabuli běžely zdravice bývalých hráčů. Na opavského srdcaře si vzpomněli například i někdejší hvězdy jako Jirka Okáč nebo Donald Whiteside s Bryanem Crabtreem.

„Dojalo mě to,“ neskrýval emoce oslavenec. Dušan Štěnička mluví několika jazyky, rád cestuje a vedle vnoučat mu hodně času bere fenka bretaňského ohaře Daniela.

Čas také rád tráví na chalupě, která leží naproti lyžařského vleku Vraclávek. Aktuálně je v BK Opava zaměstnán jako sekretář a organizační pracovník. Na konec ještě nemyslí.

„Otevřeně mi nikdo nenaznačil, že mám skončit. Jsem ale připraven na to, že někdo řekne, děkujeme, zítra nechoď do práce. Mám sedmdesát roků, jsem tu přesčas,“ pousmál se Dušan Štěnička.

Dušan Štěnička

Jak jste vnímal fakt, že vám ve čtvrtek přes dvě tisícovky diváků přály k narozeninám? Dojemná zdravice na obrazovce…
Abych pravdu řekl, tohle jsem nečekal, dojalo mě to. Ani nevím, kdo to spískal, snad moje dcera s Kamilem Vajdou. Bylo to dojemné a velice příjemné. Nevím, kde se jim vůbec podařilo vyštrachat Donalda s Bryanem. Opravdu mě to moc potěšilo.

Ladislav Sokolovský ve své zdravici řekl jednu zajímavou věc. Že opavský basketbal se točil okolo pánů Dostála se Schreiberem a hráčů Klapetka s Czudkem. Na vás se ale zapomíná, přitom dobře se ví, že jste pro klub důležitý. Nemrzí vás to?
(usměje se). To je v podstatě úděl dělníků. Byl jsem na to zvyklý speciálně za Jardy Dostála, který vedl klub jako one man show. Tehdy byl organizační pracovník Evžen Cagaš a o něm taky nikdo nevěděl. Je to úděl nás výkonných pracovníků. Vůbec mě to ale nijak neuráží.

Kde berete sílu pořád i v sedmdesáti dělat basketbal?
Basket není moje práce, je to můj koníček, celoživotní láska. Trochu mě to minulý rok přestávalo bavit, jednak ze zdravotních důvodů, ale to jsem se nějak stabilizoval. Přišel ale Kamil Vajda, což byl správný impulz, dělá se mi s ním dobře, není to o žádném stresu. Chodím do práce rád.

Loni jste chtěl opravdu pověsit basketbal, jak se říká, na hřebík?
Ano, zcela vážně. Ke konci roku 2018 jsem chtěl skončit. Poraněná noha bolela, nyní sice chodím špatně, ale bez bolesti. Sice to už není na žádné dlouhé vycházky, ale člověk se musí naučit s hendikepem žít.

Co vám basketbal dává ještě?
Jsem mezi mladými lidmi, omlazuje mě to, nabíjí.

V minulosti jste dělal mezinárodního basketbalového komisaře. Nechybí vám nyní to cestování?
Chybí. Ale jsem soudný. Létání a chození po letištích je strašně náročné, to by mě unavovalo. Stačí mi, když jednou za rok jedeme na dovolenou. Třeba v Praze je letiště malé, ale ve Vídni, Římě nebo v Moskvě jsou velká a na to, abych se po nich pohyboval, už nemám věk. Někde se vyvrátím, podklouzne mi noha a kdo se o mě postará. To byl jeden důvod a druhý byl ten, že když jsem začal dělat s Čoudou a poté se Sokolem šestnáctky a pak dvacítky, to mě bavilo více než komisařování. Začal jsem se omlouvat z letních turnajů FIBY a oni mi přestali dávat nominace, za rok jsem dostal jen dvě, tak jsem se rozhodl skončit.

U reprezentační dvacítky jste definitivně skončil?
Jirka Welsch jako šéf mládežnických reprezentací mi poděkoval. Důvod byl ten, že Láďa Sokolovský už nechce trénovat, přitom on chtěl, ale nedostal novou smlouvu.

A kdyby Láďa zůstal, pokračoval byste?
Ano, slíbil jsem mu to. S Láďou se spolupracovalo velmi dobře. Je to komunikativní člověk. Asi to logiku má, že nepokračuje. V Nymburku netrénuje, je to čistě bafuňář. Dostali to Pivoda s Píštěckým a ti si vyberou svůj vlastní tým.

Považujete se za profesionálního bafuňáře?
Ani ne. Nikdy jsem žádná zásadní rozhodnutí v klubu nedělal. Vždy jsem se věnoval organizaci. Takové to shánění peněz šlo mimo mě. Já je spíše utrácel.

Hráče jste ale sháněl vy…
Ano, Dostál tomu vůbec nerozuměl. Měli jsme tenkrát trenéry typu Kozák, Hummel, kteří řekli, potřebujeme jednoho rozehrávače, jedno křídlo, jednoho pivota a vůbec nevěděli, kde. Vše bylo na mně. Úkol zněl jasně, sežeň kvalitní hráče. Za Čoudy už to bylo jiné, má přehled, kde jací hráči jsou.

Asi se jinak pracovalo, když peníze byly…
Za Dostála ano, ale po roce 2 004 jsme padali do druhé ligy, peníze nebyly, ale hráči se shánět museli. Řekl bych, že nejnáročnější byla druhá liga. Museli se sehnat hráči, kteří by ji vybojovali zpátky.

Jak vnímáte to, že Opava má v kádru řadu kluků, kteří vyrostli v Ostravě?
V Ostravě byl názor, že hráči jako například Kuba Šiřina či Radim Klečka jsou pro ně neperspektivní. Potom se na ně nabalili ostatní, jako Martin Gniadek, Filip Zbránek, kteří věděli, že u nás je platební kázeň. I když platy nejsou tak vysoké, mají jistotu, že jim to každého dvacátého cinkne na účtě, kdežto v Ostravě to v minulosti nebylo. To byl hlavní důvod, proč jsou tady, udělali dobrou partu a drží spolu.

Opava je známá svou českou cestou, kterou se pyšní. Nevydala se ale po ní, protože chyběly finance na cizince?
Měli jsme cizince, měli jsme drahé cizince, ale zastáváme názor a jsem rád, že v něm pokračují i Čouda s Kamilem Vajdou, že levný cizinec je dražší než Čech. Samozřejmě že se to dá udělat podvodem, že se nebude platit srážková daň. Uvedu to na příkladu. Máme tady čtyři kluky ze Snakes a za takové peníze, co nás stojí oni, cizince neseženeme. Navíc jsou povahově výborní, zlepšují se.

Čekal jste, že budete tak dlouho u basketu dělat?
V podstatě jsem basketbal nechtěl nikdy dělat. Ale když jsem skončil v Žimrovických papírnách, tak jsem začal podnikat asi 2,5 roku v papírenském oboru a zjistil jsem, že to není to pravé ořechové. Pak přišla nabídka od Jardy Dostála, za kterou jsem byl rád. Řekl mi, že když do tří let bude liga, tak mi dá plat 35 000, což byly na dobu okolo roku 96 velmi krásné peníze.

Co děláte jinak, když neděláte basket?
Když jsem byl mladší, tak jsem se věnoval hodně moc vnukům, kteří oba hráli basket, předtím ještě fotbal, tak jsme je vozil na tréninky na Minervu.

Jak vnímá basketbalovou lásku vaše manželka?
Ona si na to zvykla. Má spoustu vnoučat, za kterými jezdí, za dcerou do Německa a synem do Budišova, ta se naplňuje tím.

Máte vnuka, který se dal na dráhu rozhodčího, s nadsázkou se dá říct, že se podědečkoval…
Dá se to tak říct. Studuje v Praze, píská druhou ligu mužů a žen, juniory. Baví ho to. Má výhodu, že je splachovací. Největší úmrtnost sudích je v tom, že neustojí nadávky lidí. Musím ještě říct, že jsem měl sen, že budu komisařovat vnuka, jak píská svého mladšího bráchu, který bude hrát. Bohužel věkově už to nedám.

Na co nejvíce s opavským basketem vzpomínáte?
Na první titul, který jsme urvali v Praze. Cesta zpět byla neskutečná, vrátili jsme se někdy dopoledne.