Řeč je o mladé jezdkyni Elišce Hodulové, která má jezdectví v genech. „Můj otec se jako mladý koním věnoval a nějak na mě svou velkou zálibu přenesl, a když mi bylo asi osm let, koupili mi rodiče malého poníka,“ říká na úvod talentovaná Eliška Hodulová.

Se svým poníkem začala jezdit také první dostihy. „Ono to se jako sport všeobecně moc nebere a v podstatě to bylo ježdění pro radost. Závodit v pravém slova smyslu jsem začala až na parkuru a bylo mi tehdy asi třináct,“ vzpomíná na své první krůčky v jezdeckém sportu.

Jezdectví samozřejmě nepatří k levným sportům, což nám závodnice jezdeckého klubu Agrostyl Otice pouze potvrdila. „Laciné to rozhodně není a bohužel nedosahuju takové úrovně, aby mi koně platili sponzoři, a tak mě podporují de facto pouze mí rodiče, za což bych jim chtěla moc poděkovat,“ uvádí nadějná závodnice.

Konkrétní částku říci nechtěla, ovšem sdělila, že platby za ustájení a další „služby“ okolo koně se měsíčně pohybují přibližně v rozmezí od několika jednotek až desítek tisíc korun. O svého koně se tak stará sama. „Tím, že mám pouze jednoho koně, se to dá v pohodě stíhat a když nad tím teď přemýšlím, tak by mě to asi ani nebavilo, kdybych o něj nepečovala sama,“ tvrdí Hodulová.

Osmnáctiletá jezdkyně musí samozřejmě taky poctivě trénovat. „Snažím se jezdit každý den, ale někdy je to opravdu náročné. S jedním koněm se to však ještě dá zvládat, ale závodníci, kteří jezdí více koní, už nemají na všechny čas, a tak musí spoléhat na různé ošetřovatelky. Rekreačně běhám, ale jinak mi na žádný doplňkový sport nezbývá moc času, přece jen koně mi ho berou nejvíc.

Dost lidí se ježděním na koních živí, ale tohle můj hlavní cíl není,“ popisuje svůj program milovnice koní, které se zatím daří jezdectví skloubit i se studiem na opavském Mendelově gymnáziu.

Co Elišce Hodulové na tomto sportu nejvíce učarovalo?

„Jezdectví se úplně odlišuje od všech ostatních sportů, protože nejde jen o člověka, ale záleží taky na koni. Jde přece jen o živé zvíře se svou hlavou a nikdy nevíte, co může vymyslet, jestli a kdy přijde zranění apod. Navíc je každý kůň jiný a není vždycky úplně jednoduché s ním umět pracovat. O to větší radost pak máte, když se vám společně podaří úspěšný závod,“ popisuje jezdkyně JK Agrostyl Otice.

Jezdecký sport zahrnuje řadu disciplín, od klasických dostihů, přes parkúr, drezúru, western až po všestrannost a Hodulová se soustředí pouze na parkúrové skákání. A co ten parkúr vlastně je, ptáte se? Jedná se o sport, kdy se jezdec na koni snaží v co nejkratším čase a s co nejmenším počtem chyb projet trasu s překážkami.

Parkúr se pak dále dělí na osm základních úrovní od nejlehčího ZM po nejtěžší TT. Každý stupeň má pak danou výšku překážek, určen je i počet skoků, kombinací a jejich maximální délka. Svých dosavadních největších úspěchů dosáhla Hodulová v roce 2009, kdy zvítězila na oblastním mistrovství Moravy a Slezska ve skocích L** a následné 6. místo na republikovém šampionátu ve Zduchovicích v kategorii ST*.

Vydařil se jí však prakticky celý ročník s její nejoblíbenější klisnou Kačenkou, když ovládla několik dílčích závodů, např. v Brně, Ostravě, Rudné pod Pradědem, Trojanovících či doma v Opavě. „S Kačenkou jsme měly nejvíc nejvíc úspěchů. Skvěle jsme si sedly, měla jsem ráda i její charakter a vlastnosti, byla parádní. Nyní je však v Čechách, brzy bude maminkou, a já tak nyní jezdím na Edině,“ vysvětluje jezdecký talent.

Co je pro ni úspěšný závod, kdy si řekne, že je opravdu dobrá? „Toto si nikdy neříkám (směje se), ale za úspěch považuji každý čistý parkúr, to znamená ten, který projedu bez trestných bodů,“ odpovídá studentka Mendelova gymnázia.

Letos v červnu vyhrála sympatická závodnice Malou cenu Opavy, ale od té doby se jí na paty lepí smolná zranění. „Vyjeli jsme na jaře snad jen dvakrát a celkem se nám i dařilo, jenže od posledního závodu se Edina potýká se zdravotními problémy,“ smutní opavská rodačka.

Koně pro ni znamenají mnoho, vždyť zážitků s nimi nasbírala za celou dobu nespočet a bez nich si svůj život už jen těžko vybaví. „Zážitků mám opravdu dost, protože každý závod přináší člověku něco nového, jako perlička mě nyní napadl jeden vtipný pád, ale bohužel se mi těžko popisuje. (odmlčí se) Koně mě ale nikdy neomrzí, život bez nich si nedovedu představit.

Akorát po střední škole je budu muset na nějakou dobu oželet a závodění přerušit. Tedy pokud mě budou chtít někde na vysoké škole (směje se), ale jedno vím jistě – kolem koní se budu motat už celý život,“ uzavřela povídání sympatická Eliška Hodulová.

Jan Šimek