Kdo by to do něj před nějakými deseti roky řekl. Šikovný levoruký rozehrávač Jakub Šiřina se v sedmadvaceti letech dočká účasti na první velké mezinárodní akci. Jeho jméno totiž nechybělo v konečné nominaci trenéra Ronena Ginzburga pro ME.

„Určitě to je vrchol mé dosavadní kariéry. Být mezi dvanáctkou nejlepších českých basketbalistů je pro mě obrovský úspěch i čest. A zároveň i závazek na sobě neustále pracovat a zlepšovat se," vyznal se rozehrávač Opavy Jakub Šiřina.

Kromě Estonska se ve skupině střetnete ještě s Litvou, Lotyšskem, Ukrajinou a Belgií. Jak vidíte šance na postup ze skupiny, který si zajistí čtyři nejlepší celky?

Šance jsou vcelku velké, všichni hráči cítíme, že na postup máme. Bude rozhodovat aktuální forma, protože už z výsledků v přípravě je patrné, že týmy jsou hodně vyrovnané.

Kdo je podle vás největší favorit skupiny?

Určitě to bude Litva a domácí Lotyšsko, ale i další družstva měla v přípravě velice dobré výsledky. O postup bychom si to ale měli rozdat s Ukrajinou, Estonskem a Belgií. A věříme, že to zvládneme.

Evropský šampionát je výjimečný i tím, že se odehraje nejen v Rize, ale také Záhřebu, Montpeliér, Lille a Berlíně. Koho tipujete na celkového vítěze?

To je strašně těžké. Vyloženě jednoho favorita nemám, ale tuším, že to bude někdo ze čtveřice Francie, Srbsko, Španělsko a Řecko.

Sám jste zmínil, že svou účast berete jako dosavadní vrchol kariéry. Máte nějakého vysněného hráče, proti kterému byste si rád na ME zahrál?

V naší skupině nejsou celky, které mají ve svých sestavách hráče z absolutní světové špičky, což je už kvůli postupovým ambicím jenom dobře. V ostatních skupinách je ale spousta basketbalistů, ze kterých jde obrovský respekt. Ať už Nowitzki, Gasol, Rodriguez, Parker nebo Spanoulis. I proto si moc přeju, aby náš tým postoupil a mohli jsme si v další fázi turnaje proti těmto hvězdám zahrát.

Máte za sebou dlouhou, ale velice kvalitní přípravu, v jejímž rámci jste se střetávali se silnými týmy Řecka, Španělska, Ruska atd. Co vám tyto zápasy daly?

Pro mě to byly zápasy, na které do smrti nezapomenu. A to myslím fakt vážně. Nastoupit už jen na pár minut proti hráčům jako Spanoulis, Gasol a spol. byl pro mě obrovský zážitek. Užíval jsem si i atmosféru celého turnaje v Řecku nebo přípravná utkání v Německu a Španělsku.

Kdy jste vůbec začal věřit, že se na ME podíváte?

Bylo to ve chvíli, kdy ze sestavy vypadl Tomáš Vyoral, který nastupuje na stejné pozici rozehrávače jako já. To jsem si už v duchu říkal, že jsem blízko finální dvanáctky. Ale definitivně jsem uvěřil, až když trenér oznámil konečnou nominaci.

V jaké týmové roli na šampionát cestujete?

Budu doopravdy šťastný za každou odehranou minutu. Má role je zcela jasná, musím být připraven kdykoliv zaskočit za Satyho (Tomáš Satoranský), který je jasnou jedničkou týmu. Já si ale opravdu i během přípravy užíval každý trénink, protože i ten byl pro mě obrovskou zkušeností.

V přípravě jste narazili na Řecko, jehož hvězdou je Vassilis Spanoulis. Co jste na něj říkal?

To je pan hráč. Já se na něj strašně rád dívám i v televizi a je fakt neuvěřitelné, co na palubovce předvádí. Když jsem ho pak viděl na vlastní oči, tak to byl úžasný pocit. A došlo mi, co jsem vlastně dokázal. V zápase s námi se ale do ničeho moc netlačil, věděl, že jde jen o přípravu. Myslím, že jeho čas přijde až na ME (směje se). Stejně bych mohl mluvit i o dalších skvělých rozehrávačích, jako jsou Parker nebo Teodošič.

I Česko má dvě velké hvězdy, kterými jsou Jan Veselý a Tomáš Satoranský…

Pro náš tým je jejich účast hodně důležitá, protože oba mají za sebou mnoho těžkých zápasů v Eurolize. A přesto, že jsou mladí, tak mají velké zkušenosti, o jejich velkém přínosu pro celý tým je pak zbytečné mluvit.

Je asi těžké na tuto otázku odpovědět, ale kdo je podle vás větší hvězda?

To je fakt složité, oba jsou vynikající hráči a mají za sebou skvělou sezonu. Když to vezmu z pohledu výkonů jejich týmu v Eurolize, tak byl asi lepší Honza Veselý. Jeho Fenerbahce postoupilo do Final Four.

Jak to vnímají fanoušci v zahraničí?

Podle toho, co jsem poznal třeba na turnaji v Řecku, tak to bude taky asi Honza Veselý. Přece jen byl šestkou na draftu NBA, kde hrál tři roky. Navíc si udělal obrovské jméno během svého působení v Partizanu Bělehrad. Je to možná trošku paradox, ale v zahraničí je Honza Veselý asi větší hvězdou než u nás doma. Kamkoliv přijedeme, tak lidé skandují: Veselý, Veselý.

Kromě zámořské NBA pozorně sledujete i Euroligu. Komu vlastně na evropské klubové scéně fandíte?

Já jsem český patriot, takže fandím klubům, kde hrají naši kluci. Tedy Barceloně a Fenerbahce. Myslím, že to tak má postavené i řada fanoušků při sledování fotbalové Ligy mistrů. Vždycky jim držím palce, aby došli co možná nejdále. Sám jsem měl to štěstí, že jsem byl před pěti lety s tátou na Final Four v Paříži, kde hrál právě Honza Veselý v dresu Partizanu. A z pozice fanouška to byly pro mě asi zatím nejkrásnější zápasy, které jsem na vlastní oči viděl. Jinak hodně sleduji Olympiakos Pireus hlavně kvůli Spanoulisovi.

A kdo je pro vás nyní nejlepší hráč v Americe?

Strašně se mi líbí Stephen Curry. To, co předvádí, je až nemožné. A také samozřejmě Lebron James.

Ve fotbale si hráči z každého velkého turnaje vozí dresy na památku. Funguje to tak i v basketbale?

U nás to tak bohužel není, klidně bych to zavedl (směje se). Nám zůstávají naše dresy, ve kterých hrajeme. I o ně je ale mezi kamarády velký zájem (směje se).

Co vůbec říkají na nominaci vaši nejbližší?

Samozřejmě že mají stejně jako já obrovskou radost. Hlavně mi říkají, abych si to pořádně užil. Jenom lituji, že se toho nedožili dědové, kteří byli taky mí velcí fandové.

V Opavě nosíte číslo 24, máte stejné i v národním týmu?

Čtyřiadvacítku nosím podle svého nejoblíbenějšího hráče z NBA Kobeho Bryanta. V nároďáku mám třináctku, protože čtyřiadvacítku obléká už dlouho Honza Veselý.

Košíkovou hrála na slušné úrovni vaše maminka. Mluví vám někdy do basketbalu?

Jezdí pravidelně na všechny domácí zápasy, občas mě dokonce se ségrou zajede podpořit i ven. O basketbalu má velký přehled, pořád se o něm hodně bavíme, ale že by mi radila, jak mám střílet nebo nahrávat, to už moc ne. Když jsem byl mladší, tak se mi snažila pomoci, ale spíše to vždy nechávala na trenérech.

Je někdo, na jehož basketbalovou radu vyloženě dáte?

V klubu to je tréner Petr Czudek a býval to i Láďa Sokolovský, který ale už bohužel aktivní kariéru ukončil.

O vašem odchodu z mateřské NH Ostrava do Opavy toho bylo napsáno už hodně. Jak se v této souvislosti díváte zpětně na svůj hráčský vývoj? Zvenčí by se klidně dalo říct, že vám přestup pomohl i tím, že jste na sobě začal daleko více pracovat. Váš progres po přechodu do Opavy byl obrovský.

Jak jsem už několikrát říkal, bylo to pro mě životní rozhodnutí. Šel jsem tehdy sice do druhé ligy, ale vybojovali jsme postup a já najednou dostával větší a větší porce minut. Pro mě bylo klíčové, že mi věřili trenéři a já se jim snažil tvrdou prací v tréninku i v zápasech důvěru oplatit. Troufám si říct, že se mi to povedlo.

Vašimi osudovými trenéry v mužské kategorii jsou opavští David Klapetek a Petr Czudek. Doplnil byste ještě některého dalšího kouče z mládežnických kategorií v mateřské NH Ostrava?

Určitě bych chtěl zmínit dvě jména, a to pány Kozáka a Pospíšila, kteří mi vždy věřili a nikdy nade mnou nezlomili hůl. Sám vím, že to se mnou neměli jednoduché. To, že jsem se dostal až na ME, je určitě i jejich zásluha.

Po odchodu z NH Ostrava jste začal během léta spolupracovat s kondičními trenéry. Jak vás tahle individuální příprava posunula.

K tomu mě, jak se říká, dokopal táta. Však to znáte, jak to u mladých kluků chodí. Dneska se už na letní přípravu i celý tréninkový proces dívám jinak než v osmnácti nebo dvaceti. Táta se znal s Igorem Horylem, u kterého jsem začínal. Pak jsem přešel pod jeho syny Martina a Pavla. Za sebe mohu říct, že mě tréninky s nimi posunuly o obrovský kus dopředu. Ať už šlo o nabrání svalové hmoty, fyzické kondice. Sám si už ani nedovedu představit, že bych se během léta nepřipravoval s jedním z nich.

Vaši blízcí říkají, že jste ukázkový flegmatik. Co vás vůbec dokáže vytočit?

Je pravda, že když jsem byl mladší, tak to na mně šlo asi více poznat. Už jsem na sobě zapracoval, tak to na mě tolik poznat nejde. Vytočit mně dokáže třeba nějaká vyloženě hloupá chyba, nebo když se mi v zápase nic nedaří.

Na předloktí máte vytetovaný nápis „respekt". Proč?

Bylo to moje vůbec první tetování a o tom motivu nebo nápisu jsem doopravdy hodně dlouho přemýšlel. Nakonec jsem zvolil tohle slovo, které vyznávám nejen v běžném životě, ale také v basketbalu ať už vůči spoluhráčům, soupeřům nebo trenérům.

Chystáte ještě něco dalšího?

Na zádech mám ještě velkého anděla s datem jako vzpomínku na svou prababičku, se kterou jsem prožil celé své dětství. Bylo to takové spontánní rozhodnutí. V budoucnu ještě něco malého přijde, třeba až se nám s manželkou narodí děti.

Stihl jste vůbec dovolenou?

Naštěstí jo. Sice byla kratší než v minulosti, ale s manželkou jsme byli v Turecku. Letěli jsme se spoluhráčem Martinem Gniadkem a jeho přítelkyní. Moc jsme si to užili (směje se).