Slavný jihomoravský jezdec na takzvaném kostitřase Josef Zimovčák vyrazil před několika dny na další velký podnik. Tři tisíce kilometrů dlouhá trasa tentokrát vede po České republice (včera projel i Opavou), a několikrát se dostane i do sousedních zemí. Projet se po boku osminásobného mistra světa v jízdě na vysokém kole může každý. Příležitostí k tomu už moc nebude. Cyklistický veterán už se totiž těší, až s kariérou skončí a bude si na kole jen užívat. Potěcha z jízdy je ostatně i hlavní myšlenkou nynější akce.

Jezdil jste po Evropě a teď se chystáte objet Českou republiku. Proč?

Mám za sebou Tour de France, Giro d’Italia a Vueltu. Jsou to velmi náročné závody, finančně i na přípravu. Ale i díky nim vznikl veliký tábor mých fanoušků. Říkal jsem si: Co dál? Na cestu kolem světa se už necítím. Napadlo nás s přáteli, proč nakonec nevyrazit po České republice. Rozhodli jsme se, že jízdu rozdělíme do jedenadvaceti etap.

Celkem nás čekají tři tisíce kilometrů. Díky pádu hranic už jsme zajeli i do Polska a tam jsme navštívili Osvětim. Uctili jsme tam památku lidí, kteří zahynuli v tamním koncentračním táboře. Zajedeme ještě do dalších sousedních zemí. Německa, Rakouska a do slovenské Bratislavy. Jenom k sousedům vjedeme a hned se vrátíme. Vždy to má ale symbolický význam.

Jaký?

Podíváme se také do německých Drážďan do vybombardované čtvrti, kde zemřely desítky tisíc lidí. Celkem jsme spočítali, že projedeme pěti sty sedmadvaceti městy a vesnicemi. Hlavní myšlenkou však je jízda pro radost. Chceme, aby si lidi uvědomili, jak je u nás krásně. Jezdíme po celém světě, po Austrálii, po Americe, a nakonec hledáme něco, co je zde. O spoustě krásných zákoutí, řekách a vesnicích naší země nevíme. A přitom je máme za barákem.

Kde budete na jižní Moravě?

Skoro ve všech okresech. Na Znojemsku, v Černé Hoře na Blanensku, samozřejmě i v Brně. Startujeme z Bzence dnes. Pěkné je, že na startu nás doprovází Strážnické slavnosti a při návratu ve Velké nad Veličkou zase navštívíme Horňácké slavnosti. Pojedeme třiadvacet dnů se dvěma dny volna. Každý den v průměru ujedeme sto padesát kilometrů. Třeba z Karlštejna do Prahy ale jen padesát.

Jak bude vypadat „tvrdé jádro“ výpravy?

Je to osm až deset lidí. Kromě mě například kuchař, masér, mechanik, řidič a tak dále. Připojí se různí hosté, ze známých osobností třeba chirurg Pavel Pafko. A z Brna slavný cyklista Jiří Daler, který vybojoval zlatou medaili na olympiádě v Tokiu, či bratři Pospíšilové.

Kdo další se může připojit?

Úplně každý. Je to zdarma. Každý, kdo se na začátku etapy zapíše, dostane tričko a čepici. A pak je to na něm, jestli pojede jen deset kilometrů nebo několik etap. Máme internetové stránky www.highbic.cz. A každý, kdo se připojí, bude automaticky pojištěný, kdyby došlo k nějakému neštěstí.

To je určitě dobře, protože čeští řidiči jsou jedni z nejvíce nebezpečných v Evropě. Cítíte to i vy?

Určitě. Je to rozdíl. Když jedete měsíc na kole ve Francii, v Itálii nebo ve Španělsku, ale i v Austrálii a v Americe, je tam víc ohleduplnosti, tolerance a úsměvu. Sundají tam nohu z plynu, nechají vás bezpečně projet.U nás to bohužel neplatí. Těch palců dole je daleko víc než nahoře. A řidiči to přehánějí s rychlostí. Viděl jsem lidi umírat.

Jak si vysvětlujete tuto neohleduplnost?

K ohleduplnému chování je potřeba dospět. Jako chlapec jsem taky jezdil s tisícovkou rychle, ale změnil jsem se. Nejdůležitější je mít radost ze života a užít si každý den. V jednom momentě sice všechno skončí, ale do té doby je třeba se těšit i z problémů. K tomu patří i umění prohrávat.

Problémům ostatně čelíte kvůli svým jízdám i vy. Váš kolega Antonín Mittelbach si stěžoval, že jste na něj zapomněl, když jste na vysokém kole projel Tour de France. On tuto trasu zdolal devět let před vámi. Nelíbila se mu vaše slova, že jste byl první, kdo to dokázal.

Napsal, že jsem mu tu myšlenku vzal. Ale ta věc je sto pět let stará. Skutečně tu trasu jel na vysokém kole, ale dvaačtyřicet dnů. A to je zásadní. Trasu si rozdělil a vyrazil jedenadvacet dnů před startem pelotonu. Řekl jsem, že jsem první člověk na světě, který Tour de France pojede na vysokém kole v režimu profesionálních cyklistů. Nevím, co to Tondu napadlo, že z toho udělal takový případ. Nikdy jsem nechtěl takto soutěžit. Je to nesrovnatelné.

Proč?

Nelze srovnávat výkony trénovaných a netrénovaných lidí. Například teď jsem četl, jak nějací lidé dojeli na kolech až do Paříže. Ujeli za patnáct dnů patnáct set kilometrů. U netrénovaných lidí je to samozřejmě výkon, ale pro zkušeného cyklistu sto kilometrů denně nestojí za řeč. Cyklistika je na jižní Moravě velké téma, alespoň pro politiky. Pořád se otvírají nové cyklostezky.

Využíváte je?

Je to složitá věc.U nás jsou často cyklostezky, na kterých narazíte na maminku s kočárkem, chlapečka s koloběžkou a ještě se psem na provázku, inline bruslaře a chodce. A do toho cyklisti. Normálně se tam jet nedá. Takže cyklostezky jsou to jen podle názvu. Třeba v Holandsku jsou pruhy zvlášť pro koně, pro cyklisty, pro pěší.

Kde byste to milovníkům cykloturistiky doporučil?

Třeba na Znojemsku. Jsou to nezpevněné cesty mezi vinohrady, tam už se bruslaři nedostali.

Co si myslíte o myšlence vinařských cyklostezek?

Člověk předpokládá, že cyklisté na výletě okoštují víno, a přitom to zákon zakazuje. Není to zvláštní? Nic proti nemám, víno je zdravé. Nesmí se to přehánět, aby lidé z kol nepadali. Osobně nepiju, ale nezakazoval bych to. Ostatně i ta původní myšlenka byla podobná. Pánové na kolech se sebrali a jeli na výlet. Samozřejmě se přitom osvěžovali v hospodách cestou. Je to zbytečně přísné.

Jezdíte i na normálním kole?

Ano. Dokonce se těším, že až skončím s kariérou na vysokém kole, sednu na obyčejné. Mám špičkové, je to obrovský rozdíl.

Jste jeden z lidí, který může srovnat pokrok v cyklistice za sto let. Jak byste ho popsal?

Je to obrovský skok. Moderní kola váží kolem sedmi kilogramů, stojí dvě stě tisíc a každým rokem se mění materiály. Porcelánové ráfky, brzdy. Až tak to ale nesleduji. Obecně platí, že je jedno, jaké máte kolo, na každém se musí šlapat. Závodníci musí vyhrát, já to dělám pro radost.

Jak veliký kopec dokážete na vysokém kole zvládnout a jak rychle se na něm dá jet? Standardně vyjedu kopec se sklonem do patnácti procent, pak kolo začne prokluzovat a musím pěšky. Z kopce jsem jel už padesátkou, na rovince to jde krátkodobě i pětačtyřicítkou. Je to věc techniky.

O kolik je to těžší?

To kolo váží dvaadvacet kilo a je bez převodu. Tak si to představte. Když spadnete, je to více než ze dvou metrů.

Jaká jsou při tom zranění?

Spadl jsem snad sedmkrát. Dvakrát jsem měl zlomenou klíční kost, třikrát loket, čelist, sedm vyražených zubů, naštíplé rameno. Vždycky když člověk spadne, tak to bolí. Jsem rád, že už dokážu podvědomě zpomalit a prohrát, než vyhrát, ale s pádem. Před deseti lety na mistrovství světa v Rakousku jsem spurtoval do cíle s holandským borcem. Hodil jsem kolo do cílové pásky a spadl jsem.

Skončil jsem v bezvědomí, se zlomeným nosem a rozedraným obličejem. Když jsem se vracel přes hranice, celníci mě zastavili. Říkali, že mě viděli spadnout v televizi a chtěli vidět, jak vypadám. Když jsem se vrátil domů, kdosi se mě ptal, jestli mi to stálo za to. Řekl jsem, že nestálo. Život má úplně jinou hodnotu, než odjet Tour de France nebo vyhrát nějaké mistrovství.

Zbyněk Vičar