Sportovní veřejnost zná Richarda Benýška především jako předsedu představenstva Dostihového spolku Pardubice, který pořádá nejznámější dostihovou akci ve střední Evropě.

Richard BenýšekÚspěšný podnikatel a blízký spolupracovník Petra Kellnera a jeho skupiny PPF by rád své zkušenosti „prodal“ právě v dostihovém sportu. Začátkem roku totiž oznámil svou kandidaturu do čela České jezdecké federace! „Chtěl bych do jezdectví přinést více peněz a pomoci jej zprofesionalizovat,“ řekl Richard Benýšek. Ke sportu má blízko, a to i proto, že jeho bratrem je bývalý skvělý hokejový obránce a dvojnásobný mistr světa Ladislav Benýšek (na snímku).

Snad vás hned první otázka nenaštve, ale začněme trochu netradičně – umíte nasadit koni deku? Proslýchá se, že když jste ji nasazoval vítězi Velké pardubické, tak jste s tím trochu bojoval…
Jasně že umím! Ale máte pravdu, příliš ladné to nebylo, oni jsou po doběhu ještě plní adrenalinu. A tam kolem něj poskakoval člověk v žaketu, novináři, viděl na sebe zaměřené kamery a fotoaparáty… Své jsem si vyslechl pak nejen od kamarádů, ale smála se mi hlavně dcera, která je na to mnohem šikovnější než já.

Jak jste se vlastně ke koním dostal, jste z jezdecké rodiny?
Pocházím z Hané, ze sedlácké rodiny, která je s půdou úzce spjatá. Nebyli jsme jezdecká rodina, ale pamatuji, že když jsem byl ještě kluk, tak děda pořád oral záhumenek s teplokrevníkem. To už dnes nevidíte, a já to v sobě pořád mám a snažím se k tomu vztahu k půdě vést i děti. Jako podnikatel jsem prošel spoustou firem z různých oblastí, ale do lesů, do půdy a do stájí dlouhodobě investuji pro sebe, ale hlavně pro děti. To po mně zůstane.

Richard Benýšek Rodák z Hané dnes podniká hlavně v zemědělství a lesnictví, zrekonstruoval například Bělecký mlýn u Prostějova a patří mu i nedaleký zámek v Přemyslovicích. Je předsedou představenstva Dostihového spolku v Pardubicích. Dříve působil jako krizový manažer v PPF či v O2 areně.

Jste velmi úspěšný podnikatel, často jste spojován s nejbohatším Čechem, Petrem Kellnerem. Jaký spolu máte vztah?
Když se delší dobu v České republice pohybujete v byznysu na nějaké úrovni, tak se vzhledem k šíři jeho aktivit s Petrem Kellnerem někdy setkáte. V minulosti jsme spolu několikrát spolupracovali a myslím, že se vzájemně respektujeme.

Součástí vašich investic jsou i stáje. Je to pro vás spíše srdeční záležitost, nebo stejná investice jako ostatní?
Pochopitelně všechny investice musí finančně fungovat. Snažím se, aby se zhodnocovaly. Nicméně jak už jsem říkal před chvilkou, koně jsou pro mě více než jen byznys – mám k tomu vztah, je to trvalá věc. Pak je tu další věc – kolem koní jsou hodně specifičtí lidé. Když máte statek nebo chováte koně, tak to není věc na pár let, že byste to dali dohromady, zhodnotili a prodali. To budujete hlavně pro další generace, pro děti, vnoučata. Je v tom hrozně dřiny, kdy výsledek vidíte až za dlouho. Na to musíte být povaha, mít to v sobě. A mně je to blízké.

Jste vnímán jako krizový manažer, který ve firmách hlavně dělá pořádek a pak je se ziskem prodává. Před šesti lety jste majetkově vstoupil do Dostihového spolku Pardubice, který pořádá Velkou pardubickou. To je docela dlouhá doba. Jaké s ním máte další plány?
Velká pardubická je taková naše výkladní skříň, je to rodinné stříbro dostihového sportu. Je nám ctí ji pořádat. Na druhé straně je to také ohromný závazek, pořádat sportovní událost s takovou historií. Za dobu mého působení v Dostihovém spolku se podařilo mnoho věcí. V první řadě se povedlo Dostihový spolek stabilizovat, teď bychom například měli oznámit nového generálního partnera. Za zmínku stojí také úspěšná investice do infrastruktury, do dráhy. Práce však ani zdaleka není u konce.

Koně nejsou vaše jediná investice ve sportu, vcelku hodně kontroverzí vyvolalo vaše působení v hokejové Slavii. S tou jste nejprve vybojoval třetí místo v extralize, ale pak nastal „sešup“. Co se pokazilo?
Bohužel jsem se osudově spletl v některých lidech okolo mě. Slavia tehdy nešla v ELH zachránit, což jsem v době, kdy jsme do ní vstupovali, nemohl nebo nechtěl vidět. Nerad bych do toho dál rýpal. Pořád mě mrzí, jak to ve Slavii dopadlo, ale u toho už jsem dlouho nebyl. Mám ten sport moc rád a díky bratrovi (bývalý reprezentační obránce, pozn. red.) k němu mám silný osobní vztah.

Sportovní prostředí, zejména jezdectví, vás zjevně přitahuje – před několika týdny jste ohlásil kandidaturu na prezidenta České jezdecké federace. Sám jste přitom říkal, že se v jezdeckém sportu zase nepohybujete tak dlouho a lidé vás tolik neznají. Není to přece jen překážka?
Já to vnímám spíš jako výhodu. Chtěl bych do jezdectví přinést více peněz a pomoci jej zprofesionalizovat. Já moc nechápu, že třeba nejsou peníze na pořádání mistrovství republiky a kluby, které počítají každou korunu, na tom ještě prodělávají, chybí partneři, přitom je v tom sportu řada úspěšných a zajímavých lidí. Ideální by bylo, aby federace byla kvalitní servisní organizací, která slouží jak jezdcům, tak klubům a vůbec všem kolem jezdeckého sportu. A to bez ohledu na to, které disciplíně se věnují a na jaké úrovni.

Kde vidíte hlavní problémy jezdeckého sportu?
Když to shrnu, tak je to nedostatek peněz a neochota poslouchat odborníky. V krajích se pohybuje mnoho zkušených lidí, kteří dřou a mohli by pro jezdectví jako takové být přínosem. Centrála je však ani nevyslechne a oni pochopitelně ztrácí motivaci.

Nedávno vyvolaly obrovský zájem veřejnosti závody Prague Playoffs v O2 areně, které přilákaly davy lidí, kteří normálně jezdecký sport nesledují. Je vůbec možné, aby se někdy české závody přiblížily podobné úrovni, a co pro to jako prezident můžete udělat?
Playoffs jsou pro jezdecký sport skvělou reklamou. Dlouhodobě však musí fungovat menší závody, pro širokou jezdeckou veřejnost. A u nás máme naprosto absurdní situaci, že pořadatelé mistrovství republiky na závodech nejen nevydělávají, ale musí je ještě dotovat. To se musí změnit, a dokud to nezměníme, tak nemůžeme ani přemýšlet, jak zvyšovat atraktivitu pro diváky. Dostihy v ČR, to je hlavně Velká pardubická. V Moravskoslezském kraji se každý rok pořádají dostihy ve Světlé Hoře, kam chodí sedm až osm tisíc fanoušků.

I letos měli pořadatelé ekonomické problémy, ale nakonec se podařilo dostih zachránit. Vnímáte to jako problém vašeho sportu, že není dostihových závodů ještě více?
Ano, to je krásný příklad toho, co říkám. To není problém jen v Moravskoslezském kraji, ten příběh se opakuje na více místech. Ve Světlé Hoře jsou krásné dostihy, diváky to tam táhne. Pořadatelé tam zjevně dělají skvělou práci – ale bez podpory regionů a investic do závodišť se jezdecký sport nikam neposune. Klesají počty dostihových koní a především konkurence italských závodišť je obrovská. To je velké téma pro Jockey Club.

V řadě sportů si regionální organizace stěžují, že se rozhoduje hlavně v ústředí, a oni nemají možnost nic ovlivnit. Jak je tomu v jezdectví?
Bohužel je to pravda, zase se vracíme k tomu, co považuji za jednu z největších bolestí jezdeckého sportu. V regionech působí spousta pracovitých lidí, kteří tomu rozumí. My je ale často vůbec neposloucháme. To se musí změnit. Nedívat se na věci jen optikou bohatého pražského a středočeského regionu.

Po úmrtí Josefa Hájka (13. října 2008) opět chřadne i dostihový sport v kdysi vyhlášeném hřebčíně Albertovec. Je vůbec z pozice jezdeckého svazu nějaká šance tomuto areálu nějak pomoci?
Obecně by mělo platit, že peníze poputují do regionů a ty si budou samy o investicích rozhodovat. Tím bude podpora jasnější a adresnější. Josefa Hájka jsem znal osobně, byl to skvělý člověk a veliký tatínkův kamarád. Přesnou stávající situaci hřebčína Albertovec bohužel neznám. Nicméně každý takový případ je neštěstí pro náš sport. Úspěchy často stojí na dřině jednotlivců a já jsem přesvědčen, že musíme federaci změnit tak, aby pomáhala systematicky a všem. A to včetně hledání nových finančních zdrojů, jak od soukromníků, tak z veřejného sektoru. Jezdectví není jen výkonnostní sport, je obrovským lákadlem pro rozvoj turistiky v jednotlivých regionech, je součástí zodpovědné péče o krajinu. A to nemluvím o hipoterapiích nebo o tom, jak péče o koně učí mladší generace zodpovědnosti a vztahu k práci. Myslím, že to stojí za podporu.