S opavským basketbalem prožil Ladislav Schreiber kus svého života. Podílel se výraznou měrou na výstavbě nové haly. Klub neopustil ani v dobách, kdy byl na dně. I díky němu přežil opavský basketbal klinickou smrt.

„Za těch necelých dvacet let jsme toho prožili hodně. Těší mě, že jsme klub postavili na pevné nohy,“ říká pyšně úspěšný podnikatel, který se rozhodl v roli ředitele a předsedy klubu skončit. „Klub ale neopouštím. Basketbal je součástí mého života,“ svěřil se Deníku Ladislav Schreiber, který bude v BK Opava figurovat v roli čestného prezidenta.

Můžete trochu osvětlit situaci okolo vaší osoby v souvislosti s BK Opava?
Společně s Dušanem Štěničkou jsme měli s řízením klubu spoustu práce. Když jsme se navíc přihlásili do Ligy mistrů, tak další starosti přibyly. Dušan měl k tomu zdravotní problémy. V té době jsem začal přemýšlet o tom, že bych část výkonných věcí někomu předal. Hledal jsem někoho z basketbalové veřejnosti. Při celé organizaci Ligy mistrů hodně pomáhal Kamil Vajda, který prokázal velmi dobré organizační schopnosti. Na podzim jsem mu dal nabídku, zda by výkonné věci pro klub dělal on. Před koncem roku jsme se domluvili s tím, že mu budu pomáhat a předám mu dvacetileté zkušenosti s řízením klubu. Kamil je nyní výkonným ředitelem.

A vy úplně vyklízíte pozice?
Basketbal mám rád, je to kus mého života. Budu rád, když bude klub pokračovat v úspěšných kolejích, jak je vše nastaveno. Bylo to pro mě těžké rozhodnutí, ale je třeba přinést oživení a práci předat jiným. Jsem připraven pomáhat při jednání se sponzory, s politiky. Zůstávám ve funkci čestného prezidenta. Neodešel jsem, nezavřel dveře, jak se povídá.

Další změny ještě přijdou? Smlouva končí například trenéru Czudkovi…
Petrovi smlouva končí, ale určitě bude v klubu působit. Řeči, že by měl jít někam pryč, jsou neopodstatněné.

Posledních dvacet let bylo pro opavský basketbal divokých. Postavila se hala, spadli jste do druhé ligy a nakonec přišla postupná cesta na vrchol…
Před rokem 2003 byl opavský basketbalový klub nejúspěšnější v České republice. Sbírali jsme tituly, vyhráli jsme Český pohár. Celý basket sponzoroval Jarda Dostál. Založila se akciová společnost, ve které mělo padesát procent město a stejnou polovinu ICEC. S úspěchy vznikla poptávka po důstojnější hale než je Mařádkova, která svými parametry již nevyhovovala. Vedení města rozhodlo, že by se postavila nová hala pro míčové sporty. S tím začaly všechny problémy, které se táhly až do roku 2014, než byla hala převedena do majetku města.

Můžete se trochu vrátit do minulosti? Mám na mysli výstavbu haly…
V té době byly vyhlášeny na ministerstvu pro místní rozvoj programy pro rozvoj sportovních činností. Do těchto programů mohla být zařazena výstavba sportoviště nebo víceúčelové haly. Žadatelem nemohlo být město, ale sportovní klub. Dohodlo se, že BK, jehož jsem byl předsedou představenstva, vezme stavbu na sebe. Vše padlo na má bedra. To se nakonec stalo terčem politických hrátek. Část politiků halu chtěla, část ne. Na zastupitelstvu se nakonec výstavba odsouhlasila s tím, že investorem bude basketbalový klub a město dorovná zbytek částky, která se získá z dotací. Tím, že na městě nebyla shoda, došlo k různým tahanicím, zda město doplatí, či ne. Řešilo se, kolik se zaplatí dodavateli. Z toho vyplynula spousta složitých věcí. Podařilo se nám získat 66 milionů ze státních dotací. Dohoda zněla, že zbytek doplatí město. Na to doplatil zhotovitel stavby, kterému se rozhodnutím od stolu zaplatilo o dvacet milionů méně, než byly vysoutěženy rozpočtové náklady stavby. Situace byla obtížná i pro mou firmu. Musel jsem si vzít úvěr, aby se dofinancovalo zázemí haly, jinak bychom přišli o dotaci.

Hala se postavila za krátkou dobu, ale problémy pokračovaly, je to tak?