„Je mi dvaatřicet a dospěl jsem do stadia, kdy jsem si začal říkat, zda má velký smysl pro mě basket hrát. S myšlenkou, že skončím, jsem si pohrával delší dobu. Nyní jsem dostal konkrétní a dobrou nabídku na civilní zaměstnání. Proto jsem se rozhodl, že skončím,“ svěřil se Deníku Martin Gniadek. Stal se z něj obchodní zástupce pro prodej fotovoltaiky a tepelných čerpadel.

Impulzivní a zároveň velmi chytrý hráč strávil ve slezské metropoli devět úspěšných let. Opava se stala klubem jeho srdce. V jejím dresu odehrál 361 zápasů v nejvyšší soutěži. Několikrát mu cinkla medaile, vyhrál Český pohár.

Na Opavu i lidi, jež se točí kolem basketbalu v klubu od něj neuslyšíte křivého slova. „Vždyť jsme byli jako jedna velká rodina. A to byl základní stavební kámen našich úspěchů,“ podotkl Martin Gniadek. „Byly to krásné roky, měl jsem možnost poznat skvělé lidi a vynikajícího trenéra. Právě kvůli osobě Petra Czudka hráči do Opavy chodili hrát. Věděli, že s ním to má smysl,“ dodal jedním dechem. Více už v následující zpovědi úspěšného basketbalisty.

Martine, jak si zvykáte na život bez basketbalu?
První týdny byly hodně hektické. Řadu věcí jsem se musel a musím naučit. Sbírám informace, je to pro mě úplně nový svět. Začátek dal mně i celé mé rodině docela dost zabrat. Za to bych chtěl poděkovat hlavně manželce, která má svatou trpělivost, protože máme dvě malé dětí a více měně všechno táhne doma nyní ona. Mimochodem, kdo měnil povolání, ví o čem mluvím.

Pro vás osobně je to velká změna denního režimu. Přece jenom profesionální sportovec ho má jiný než člověk, který chodí do klasické práce…
Práce obchoďáka je jiná než pracovní náplň sportovce. Nyní jsem pánem svého času. Není to tak, že bych měl od devíti do dvanácti schůzky a od jedné do čtyř se budu starat o klienty. Tady musím zohlednit, jak klient může časově, takže hledáme ideální varianty, aby u obou došlo ke shodě. Učím se nové věci a musím přiznat, není to vůbec jednoduchý obor. Ještě pro srovnání. Když jsem hrával basket, tak tréninky i zápasy byly jasně dány. Mohl jsem si věci plánovat dopředu.

Není vám s odstupem času líto, že jste profi kariéru ukončil? Nechybí vám kabina, lidé okolo týmu?
Opavský klub je jedna velká basketbalová rodina, tak jsem to vnímal. To mi určitě chybět bude. Nebyli to jen spoluhráči, ale mně blízcí přátelé, kamarádi, které jsem tady nechal. Tohle ale bude muset řešit výhledově každý sportovec. Věk nezastavíte a jednou si musíte říci dost, je konec. Jarda Jágr, který hraje i po padesátce, je jen jeden. Já to udělal už nyní. Zatím to hodnotím kladně. Ale zda jsem se rozhodl správně, ukáže až čas. Momentálně nemám nad tím ani čas přemýšlet.

Váš konec byl nečekaný. Nenašel se snad nikdo, kdo by počítal s tím, že Martin Gniadek už nebude rozdávat basketbalovou radost. Jaké byly první ohlasy na vaše rozhodnutí?
Celou situaci jsem pořádně rozebíral s manželkou a o víkendu jsem to oznámil svým nejbližším. Byli v šoku. Do pěti minut, kdy dal klub tuhle informaci na své sociální sítě, se mi ozvala většina kamarádů s otázkou, co to má znamenat. Protože nikdo s tím nepočítal. Víceméně každý, s kým jsem se o tom bavil, pochopil, že je to nevyhnutelné a někdy to přijít muselo.

Nestalo se, že by se ozval nějaký klub s tím, že vám dá vedle basketbalu i prostor na práci?
(usměje se) Musím dát kredit Patriku Smažákovi (trenér Snakes Ostrava), který se mi ještě ten den ozval, zda nechci hrát první ligu s mladými kluky ze Snakes. To jsem zatím s díky odmítl.

A třeba v budoucnu…?
(zamyslí se) Jak už jsem řekl nedávno pro Deník. Pokud budu basket hrát, tak asi nejspíše na městské úrovni, i když to bude, jak se říká, někdy o hubu. Budu ho hrát s kluky, s kterými jsem začínal. Ať už je to můj bratr a možná se přidají i ostatní. Mohli bychom sestavit tým z hráčů, kteří se po patnácti letech znovu sešli.

Martine, pojďme nyní k Opavě. Jakých bylo těch devět roků, které jste v klubu strávil?
Když to shrnu, tak musím říci, že to bylo krásných devět let.

Můžete být konkrétnější?
Jediný úspěch, který jsem zažil mimo Opavu, bylo třetí místo s Novou hutí, a to se nedalo vůbec srovnat s tím, co jsem prožil v opavském dresu. Troufnu si říct, že jsme tady byli jako jedná velká rodina a ten týmový úspěch vnímáte úplně jinak, než když si každý hraje na svém písečku. To bylo pro mě to nejlepší v Opavě. Vytvořil se zde kolektiv, který se znal roky.

Jakub Šiřina
Video: Kapitán basketbalové Opavy Jakub Šiřina o začínající sezoně

Síla opavského kolektivu spočívala v tom, že se neměnil, viďte?
Je to tak. Za celou dobu, kdy jsem v Opavě byl, tak změny byly minimální, a to jsem moc rád. Tohle je vždy pro sportovce dobře, než aby se každý rok seznamoval s novou půlkou mančaftu, zvykal si herně na nové spoluhráče. My už jsme souhru i kabinu měli vyladěnou tak, že tam nebylo co zlepšovat.

Zeptám se ještě na jednu věc. Kdokoliv do Opavy přišel, ať to byl například Luděk Jurečka, Radovan Kouřil nebo Honza Švandrlík, hned zapadli. Je to dáno i dobrým výběrem charakteru hráčů, souhlasíte?
Kdokoliv tady přišel, tak zapadl. Petr Czudek má cit pro výběr hráčů. A také je to dáno i tím, že nešlo o kvanta nových hráčů, kabina se jen lehce okysličovala. Pokud přijde jeden dva, je to lepší, jak pro něj, tak pro stávající kluky.

Která sezona byla pro vás top?
Pro mě úplně nejlepší byly první sezony. Bylo to o tom, že lidi nebyli zvyklí na úspěchy. Byly to roky, kdy se šlo z úplného dna na medailové pozice. Fanoušci zažívali nové věci, bylo to znát i na atmosféře v hale. Při prvním play-off se musely vytahovat boční tribuny za koši. Pro nás, pro hráče, to strašně moc znamenalo. Byla to také vizitka směrem k veřejnosti, že se basketbal v Opavě dělá dobře. Opavský basketbal celkově dělá svému městu vynikající reklamu.

Opavské úspěchy pokračovaly. Třeba Ostrava získala bronz a pak pro ni přišla doba temna. Vy jste laťku úspěšnosti posouvali výše. Finále, Liga mistrů, zisk pohárové trofeje…
Je to pořád o stejné věci. Náš tým se neměnil. Pokud máte úspěch a tým fakticky zůstane stejný, pak vám moc překážek nebrání úspěch zopakovat.

Když se ještě podíváme na tu týmovou chemii. Přišli zahraniční hráči jako Mattias Markusson nebo Keenan Gumbs, oba zapadli skvěle a sami byli z opavského angažmá nadšeni.
Oba do kabiny skvěle zapadli, oba fajn kluci. Když Keenan přišel na play-off, zažil plnou halu, hulákající diváky s fandítky v rukou, byl z toho opravdu upřímně nadšený.

Přitom jedním z důvodů, proč jste z Ostravy odešel, byla negativní zkušenost se zahraničními hráči…
To se s opavskou situací nedá vůbec srovnávat. V Ostravě to bylo jiné. Tam se to vyloženě stavělo na zahraniční legii. V Opavě to bylo diametrálně odlišné. Zahraniční hráči byli citlivě vybráni, byla u nich vidět týmovost. Oba byli pro naši hru velkým přínosem. Vezměte si Mattyho, v zimě mohl odejít za penězi a zůstal s námi. To o něčem svědčí.

Jak jste vy jako pivot Mattyho vnímal? Na české poměry byl svou hrou i výškou extrémem…
Museli jsme se s ním naučit hrát. V týmovém systému to hraje velkou roli, když máte na palubovce hráče vysokého 220 cm. Bylo třeba upravit rychlost systému hry a sehrát se časově. Zpětně to hodnotím i pro mě jako posun hrát s tak výborným hráčem.

Martine, patřil jste k velkým postavám celé ligy. Ale tak nějak mi ve vašem životopise chybí reprezentace, proč? Přitom vaše jméno s reprezentací spojováno bylo…
Reprezentace nebyla nikdy u mě úplně prioritou. Ani jsem to nevyhledával a nesnažil jsem se tam být. A to z jediného důvodu, protože sezona není úplně krátká, pokud hrajete o medaile. Pak přijde měsíc volna, který můžete věnovat svým nejbližším, tak mi přišlo strašně líto tento čas věnovat zase basketbalu. Je to obdivuhodné, že někteří hráči deset let reprezentují. Já to ale vidím trošku jinak, prostě si vážím více času s rodinou, než času stráveného s basketbalem.

Tisková konference BK Opava
Basketbalová Opava vyhlásila znovu útok na finále

Během své kariéry jste si zahrál i na mezinárodním poli. Jak vzpomínáte na zápasy Ligy mistrů, bylo to asi nejvíce pro vás, že?
Hráli jsme proti top klubům. Bylo to pro nás něco nového. Svým způsobem jsme byli jako Klapzubova jedenáctka. Šli jsme bez zkušeností, se skromným vybavením a zázemím do soutěže, ve které na tom naši soupeři byli v tomto směru úplně jinak. Někteří měli realizační týmy početnější než naše soupiska. Dostali jsme i výsledkovou facku a uvědomili si, že v Evropě se dělá basketbal na úplně jiné úrovni. Myslím si, že to pro nás byla skvělá škola a náš klub se mílovými kroky posunul úplně někam jinam, než byl.

Z vašich slov vyplývá, že současná Opava je někde jinde, než když jste s ní podepsal první kontrakt…
Tak to stoprocentně. Jsem rád, že jsem mohl být součástí toho vzestupu i s tím, co to přineslo dobrého či špatného. Tím špatným mám na mysli to, že když jezdíte po celé Evropě a dostáváte výprasky o třicet čtyřicet bodů, tak to není nic příjemného, navíc pro člověka s mou náturou. Zpětně to beru tak, že jak pro Opavu jako klub, tak i pro český basket to mělo velký význam.

Není žádným tajemstvím, že během devítiletého angažmá jste měl finančně zajímavější nabídky z konkurenčních klubů.
Měl jsem nabídky a samozřejmě finančně zajímavější, to přiznávám. Vnitřně jsem se ale rozhodl, že mi to za to nestojí, abych vyměnil partu a vše okolo v Opavě za peníze.

Manželka vám třeba doma neříkala, abyste zkusil něco jiného, jiné město, jiný kraj?
Právě naopak. Doma mi říkávali, zůstaň v Opavě. Že jsme tady byli dlouho, to nebylo dáno jen tím, že jsme se znali jako hráči. Ale i naše partnerky, manželky měly k sobě blízko. A to bylo na miskách vah také znát.

Co byste řekl na adresu trenéra Petra Czudka? Jiný člověk vás v Opavě nevedl.
I přesto, že mu stále vykám, i když mi tykání nabídl, a to hned několikrát, tak máme dobrý vztah. A navzdory tomu, že jsem přišel do přípravy a hodil mu vidle do různých scénářů průběhu sezony a jak to bude dál, se můžeme spolu bavit jako přátelé a nic si nevyčítat. Pokud jsem před devíti lety alespoň trochu pochyboval, kam jdu a za kým jdu, tak po devíti letech mohu s klidným svědomím říci, že to byla dobrá volba.

I Petr Czudek má svůj vývoj, což můžeme pozorovat i v jeho chování na lavičce. Někdy vypadá, že je třeba úplně bez emocí a potom vybouchne…
Stejně jako se vyvíjí hráč, tak se vyvíjí i trenér. Časem zjistil, že nervování na lavičce za to nestojí. Za mě je to nejlepší trenér v Česku.

Když to trošku odlehčíme… Během opavského angažmá jste sbíral medaile, oženil se, zplodil dvě děti, takže jste z toho vytřískal maximum…
(usměje se) Co se týká životní etapy, tak jsem tady zažil opravdu všechno. Ať už to byly zásnuby, svatba, narození obou dětí, nebo dodělání státnic na vysoké škole. Opavu tak považuji za svůj životní milník. Jsem sice ostravský odchovanec, ale nejkrásnější část kariéry jsem prožil v Opavě.

Pojďme ještě k samotné hře. Na palubovce jste místy působil jako horká hlava. Měl jste neoblíbeného rozhodčího nebo protihráče?
Určitě těch osob bylo více, ať už co se týká rozhodčích, tak hráčů i týmů. Je to do velké míry zapříčiněno tím, že neumím prohrávat, a to extrémně. To nejspíše ovlivnilo moji hru a moje vystupování.

A co fanoušci Děčína? S těmi jste měl problém, od jisté doby na vás bučeli…
To je pro mě otevřená kapitola. Během play-off jsem měl otevřené účty s fanoušky Nymburka, což se mi při posledním zápase podařilo vyříkat.

Co způsobilo vaše problémy s fanoušky Nymburka?
Během zápasu řvou na hráče, nebyli připraveni na to, že hráč může řvát na ně. Šlo o takovou výměnu názorů. Jsem rád, že jsme si to vyříkali a neskončilo to otevřeným koncem.

A v případě Děčína?
Tady nešlo o konflikt s konkrétními fanoušky. Jednou během play-off jsem řekl, že hrají špinavou hru a fanouškům Děčína že se to líbí. Vzali to nad mé očekávání až moc nelibě. Pokud to mohu touto cestou nějak uzavřít, tak se jim za to omlouvám.

Samozřejmě otázka musí směřovat i na opavské fanoušky…
Opavští fanoušci jsou republikový unikát. Nebavím se jenom o kotli, ale o všech lidech, kteří do haly přijdou. Fandové napříč Moravou a Slezskem jsou, co se týká fandění, úplně někde jinde než třeba v Čechách.

Říkáte, že neumíte prohrávat, o to více vás asi mrzelo, že jste ze zdravotních důvodů nemohl naskočit do finále Českého poháru proti Nymburku…
Tím, že jsem nemohl hrát, tak to pro mě byla hořkosladká výhra. Ráno před finálovým utkání jsem se vzbudil a měl jsem pocit, že se pozvracím. Bylo pro mě prioritou, aby na palubovce bylo jedenáct schopných hráčů, kteří mohou Nymburk porazit, což se stalo. Mrzí mě, že jsem nemohl do tohoto velkého zápasu nastoupit, protože bych si to více vychutnal. Na druhou stranu by tento zápas pro Opavu nedopadl tak, jak dopadl, kdybych hrál.

Co pro vás znamenaly výhry nad Nymburkem? Je to tým, který se neporáží každý den.
Nejvyšší basketbalovou soutěž jsem začal hrávat v osmnácti devatenácti letech, kdy porazit Nymburk bylo prakticky nemožné. Všechny zápasy s ním končily čtyřicet plus pro něj. Tím, že úroveň ostatních klubů se posouvá každým rokem, už i Nymburk pocítil, že česká soutěž není pro něj béčkovou ligou. Bylo to znát i v zápasech, které hráli s námi. Na tyto duely jezdívali v den zápasu. V poslední době už den předem, aby na nás byli dobře připraveni. Jejich samotná příprava, co se týká videa, taktiky, byla úplně někde jinde, než před deseti lety, kdy byli neporazitelní.

Končíte kariéru s medailemi na krku, s pohárovým titulem. Ve sbírce vám chybí ligové zlato. To vás nenahlodalo pokračovat a pokusit se o něj v blížící se sezoně?
Myslím si, že nejblíže ke zlatu jsme měli v minulé sezoně. K tomu, abychom byli ve finále více konkurenceschopní, jsme měli celkem rozsáhlou marodku, což finálovou sérii ovlivnilo.

Čistě hypotetická otázka. Běží sezona, Opavu kosí marodka. Zavolá Petr Czudek o pomoc…
Myslím si, že v mém věku by naskakování do rozjetého vlaku nebylo možné, a to hlavně po zdravotní stránce. Protože, jak z toho vypadnete na delší dobu, tři čtyři měsíce, tak to zase nějakou dobu trvá dostat se zpátky do tempa. To mě stálo strašně moc sil a mohlo by to skončit i nějakým zraněním. I když bych rád chtěl, tak zdraví je přednější.

Jak často vás uvidíme v Opavě na basketbalu?
Myslím si, že asi často. Budeme jezdit s rodinou.

Co je váš hlavní cíl nyní?
Nastartovat si kariéru v nové práci způsobem, aby byla alespoň tak úspěšná, jako ta basketbalová a trávit čas s rodinou a těmi nejbližšími.