Jak jste se vůbec k vedení výpravy dostal?

Popravdě řečeno částečně díky tomu, že jsem předsedou dozorčí rady Českého atletického svazu, a především díky tomu, že od 14. července začalo v Ostravě mistrovství Evropy do 23 let a na jeho přípravě se podílelo prakticky celé předsednictvo i sekretariát ČAS.

Kolik atletů v ČR se mistrovství zúčastnilo a jaké byly výsledky?

Celkem odjelo osm atletek a tři atleti a podle tabulkových výkonů jsme měli i naděje na medaile, a to v disku a v osmiboji hochů. V osmiboji startoval Jiří Sýkora z Třebíče, který neodvedl špatný výkon, ale první den se mu příliš nepovedl, ztratil oproti předpokladům přes 150 bodů a ty mu druhý den chyběly, když skončil na 7. místě a od bronzu ho dělilo 143 bodů.

Nejlepší umístění pak získala na 5000 m chůze Anežka Drahotová, když došla na 6. místě. Pro mě osobně však nejlepší výkon podal na 100 m Marek Bakalár, který nejdříve suverénně vyhrál svůj rozběh a v semifinále ho pak dělily jen tři setiny od postupu do finále, a nakonec tedy skončil na 9. místě z 96 sprinterů z celého světa. A to je ročník 1995, což znamená, že je o rok mladší než většina jeho soupeřů.

Jak jste si vy osobně šampionát užil?

Co se týká sportovní stránky, to bylo něco fantastického, startovalo okolo dvou tisíc závodníků a závodnic z celého světa a výkony některých z nich byly na úrovni dospělých. Organizace samotných závodů na stadionu byla také na velmi vysoké úrovni – od rozcvičování přes zázemí pro týmy až po samotné dění na stadionu.

Co však skřípalo, to byla organizace okolo, a to především doprava odkudkoliv kamkoliv. Když přijel autobus, tak to byl pomalu svátek a když přijel včas a jel, jak měl, to už byl zázrak. Také ubytování nebylo na úrovni náležející úrovni této akce.

Co vlastně funkce vedoucího výpravy obnáší?

V praxi to znamená, že se staráte o všechno a pořád – po příletu do Bruselu jsme přejížděli asi jeden a půl hodiny do Lille autobusem, pak jsme přes dvě hodiny jezdili po městě a hledali hotel, protože pořadatelé dali belgickému řidiči zmatené příkazy. A to jsme měli štěstí, protože výprava Izraele hledala hotel čtyři hodiny.

V okamžiku, kdy jsme hotel našli a viděli pokoje asi deset metrů čtverečních, bez skříněk, s okýnkem a minimálním sociálním zařízením, přesunuli jsme se na akreditaci, kde jsme přes hodinu řešili pouze ubytování, a to víceméně bez úspěchu. Provedli jsme základní akreditaci výpravy, mezitím naplánovaný autobus, který měl odvézt závodníky na tréninkový stadion, vůbec nepřijel.

Druhý den byla technická porada všech družstev, kde byly upřesněny technické detaily, poté následovalo slavnostní zahájení – bez většiny vedoucích výprav, protože doprava opět nefungovala.

Ve středu pak začaly závody – 6.45 odjezd na stadion, kontrola startovek, starty prvních závodníků, „výborné“ autobusy, takže není šance se dostat na oběd (bageta musí stačit) a návrat na hotel okolo 21 hodin. A podobně vypadaly i ostatní dny, takže jsem si docela mákl, ale na druhé straně i dost zopakoval angličtinu a zvedl si sebevědomí.

Perličkou pak bylo jednání okolo oštěpu jedné z vícebojařek (oštěpem ještě vloni házela Bára Špotáková), který nebyl přijat do soutěže, jelikož certifikát IAAF na rok 2011 byl vystaven na jinou barvu, než jsme měli my. Ale jinak to šlo.

Takže jaké to bylo?

S odstupem – fantastický zážitek, výborná atletika, nový pohled na Francii a Francouze, a i pár poznatků pro moji další trenérskou práci.

Martin Kardaš