Někdy byl jako utržený ze řetězu. Holuša: Atlet se má líp, být trenérem je těžší

„Byl to můj poslední závod. Zdravotně už to nešlo, a tak jsem ukončil sezonu. V létě jsem se patu snažil léčit,“ ohlédl se za minulou sezonou bývalý středotraťař, jemuž v minulé dekádě patřil primát české běžecké jedničky.

Videodotazník pro Jakuba Holušu: Byl jsem hyperaktivní dítě, běhal jsem po lese

Na podzim jste se vrátil do běžecké přípravy, jak vypadala?
Ze začátku to docela šlo, ale když jsem měl udělat dvě fáze, tak odpoledne jsem to už nedával. Nebo jsem po třech dnech v zápřahu nebyl další tři dny kvůli patě schopný trénovat. To mě docela štvalo.

Jiné řešení se nenabízelo?
Žádný léčebný způsob, který by zabral, se nenašel. Při zátěži noha otekla. Zbývala jen operace, a to se mi kvůli nějakým dvěma třem sezonám, které jsem si dokázal představit, nechtělo. Navíc by nějaký čas zabrala rekonvalescence. Kdybych šel pod kudlu koncem minulého roku, těžko říct, jestli bych letní sezonu stihl.

Atletiku jsem žral, někdy jsem byl jak utržený ze řetězu

Prý jste dostal nový impulz, když za vámi přišli mladí běžci, abyste je trénoval.
Tím se rozhodování uspíšilo. Pochopil jsem, že nastal čas, abych se na závodění vykašlal. Trénuju dva osmistovkaře. Už dřív jsem vedl Hakima Saleha, pak mě oslovil reprezentant Filip Šnejdr a nakonec přišel Damián Vích, jehož hlavní disciplínou jsou tři kilometry překážek.

Jak se v Dukle podařilo prohodit role závodníka za trenéra?
Mám výhodu, že jsem vojákem z povolání a mám delší smlouvu. Velitelé byli ke mně shovívaví. Zatím se nemuselo nic řešit, za což jim děkuji. Každopádně bych chtěl na Julisce pokračovat i v dalším období.

Když se ohlédneme za vaší kariérou, našlo by se něco, co byste udělal jinak?
Těžko říct… Kdybych se k některým situacím postavil jinak, nikde není psáno, že bych měl lepší výsledky, než jakých jsem dosáhl. Myslím, že si nemám co vyčítat. Dal jsem atletice všechno. Žral jsem ji, běháním jsem žil naplno. Někdy jsem byl možná jak utržený ze řetězu, ale to k tomu asi patří. I na dráze musí být znát povaha ďáblíka.

Bojím se dělení lidí na lepší a horší. Musíme se respektovat, říká Špotáková

Na co budete nejraději vzpomínat?
Medaile byly super, stejně jako série v roce 2018, kdy jsem patnáctistovku běžel jednou za 3:33 a dvakrát za 3:32. Největším zážitkem bylo mistrovství Evropy v Praze. Vyhrát před domácím publikem, v hale plné až po střechu, v neskutečné atmosféře a před svými blízkými, bylo něco speciálního. Ze sportovního hlediska bylo nejvíc páté místo na letním mistrovství světa světa v Londýně před pěti lety. K medaili tam nebylo daleko. Vážím si ale všeho. I neúspěchů, protože mě vždycky dokázaly nakopnout. Věděl jsem, že když chci zpátky, musím makat.

Nemyslím si, že trenér musí začínat u dětí

V dospělém věku vás vedli čtyři trenéři. Navazujete na někoho z nich, nebo se snažíte jít svou cestou?
Vycházím z toho, co jsem zažil a sám na sobě vyzkoušel. Základ od mého prvního a zároveň posledního trenéra Josefa Vedry je super na to, aby se atlet pozvedl na vyšší úroveň. Něco ale měním a zařazuju prvky, které jsem zažil jinde. Může uběhnout nějaký čas – třeba dva tři roky – než si všechno sedne a než třeba přijdu na to, co je nejlepší. Jedná se o mix poznatků plus vlastní nápady.

Jak důležité je znát své svěřence?
Je potřeba kluky stoprocentně vnímat a analyzovat, co jim sedí a co ne. Alfou a omegou je poznat každého z nich jako člověka. Vlastně spolu žijeme. Na přelomu března a dubna jedeme ve čtyřech lidech do Arizony. Na soustředění ve městě Flagstaff strávíme pět týdnů. Budeme bydlet v pronajatém domě a někdy si i sami vařit. Ale před odletem si od kluků chci trochu odpočinout. (směje se)

Dostál si váží deblového parťáka. Obdivuju, jak potlačil chlapský ego, přiznává

Máte v hlavě, že budete trenérem celý život?
Člověk nikdy neví, kam ho kroky zavedou… Uvidí se, jaké budou výsledky, ale zatím to neřeším. Baví mě to. O způsoby tréninku jsem se zajímal už jako závodník. Podle mě je super, že jsem nevypadl z atletického prostředí. Popravdě ani žádné jiné neznám. Neuznávám ale názor, že by trenér měl začínat od dětí. Ty je potřeba naučit běžeckou abecedu a skákat přes překážky. Prošel jsem špičkovou atletikou a zkušenosti chci předávat těm, kteří do ní mají nakročeno.

Jste přísný trenér, nebo u svých svěřenců tolerujete určitou formu demokracie?
To je vždycky o komunikaci. Rád si vyposlechnu jejich názory a postřehy. Občas je ale potřeba mít poslední slovo a třeba i zvýšit hlas. Když to jde, preferuji vzájemnou domluvu.

Noha bolí jako čert i po fotbálku

Můžete porovnat, jestli je lepší být závodníkem nebo trenérem?
Vím jedno, že teď mám míň volna. Snažím se vidět co nejvíc tréninků, ale stává se, že každý trénuje jindy. Nejsem úplně svým pánem. Musím se řídit jejich potřebami. Být trenérem je horší a časově náročnější. (úsměv)

Původně jste v Opavě začínal s orientačním během. Je šance, že byste se v nějakém orienťáku objevil?
Už jsem byl oslovený, jenže já jsem teď ve stavu, že si od běhání potřebuju hlavně odpočinout. Pata a vůbec celé tělo není v pohodě. Za ty roky toho bylo opravdu hodně. Běhání mě fakt netáhne. Vidím to na několikaletou pauzu. Spíš se ve volném čase rád projedu na kole.

Jak dlouho jste už neběžel?
Naposledy jsem běhal v prosinci na kempu v Keni. Pak jsem něco občas zkoušel, ale odkulhal jsem. Bolelo to jako čert i po fotbálku.

Na kole vás pata nebolí?
Vůbec. Je to jiný pohyb. Jezdím na silničce. Už v roce 2020, kdy se kvůli koronaviru skoro nezávodilo, jsem natočil 12 500 kilometrů. Loni jich bylo asi o čtyři tisíce míň, ale to jsem začal až po Odložilově memoriálu.

Husí kůže olympijského vítěze. Tátu jsem viděl poprvé brečet, líčí Prskavec

Jak to s kolem vidíte letos?
Jezdím, jak to jde. Koupil jsem si i chytrý trenažéra šlapu doma, i když je večer tma. Něco jsem najezdil venku, ale času není nazbyt. Lepší to bude v létě. Nebydlím daleko od stadionu. Přijedu ze Suchdola na Julisku a po tréninku ještě vyjedu na švih. Nebo když běžel Damián tempovou desítku, jel jsem s ním na kole. Je výhoda, že to mohu takhle spojit. (usmívá se)

Berete si kolo na kemp do Arizony?
Počítám s tím. Je tam krásné prostředí. Poznal jsem to tam už v době, kdy jsem trénoval v polské skupině Tomasze Lewandowského. Minimálně dvakrát týdně – když budou mít kluci jen jednu fázi nebo úplně volno – přijde moje chvíle a vyrazím. Kolo se mi také hodí, když budu chtít kluky doprovodit při delším výběhu.

Věřím, že moje rekordy vydrží dlouho

Máte v plánu ukázat se na nějakých cyklozávodech pro hobíky?
Skoro všechny jsem už za minulé dva roky objel. Mám za sebou L'Etape, Krakonošův cyklomaraton, plzeňské kritérium na Lopatárně nebo Beskyd Tour. Do cyklistiky jsem se zamiloval. Nejvíce mě baví cyklomaratony. Určitě si zase nějaký zajedu.

Filip Šnejdr startoval v Bělehradu na halovém mistrovství světa. Co jste jeho vystoupení (vypadl v rozběhu, pozn. red) říkal?
Měl to náročné. V těžkém klíči osmistovky postupovali z rozběhů přímo do finále jen dva nejrychlejší. Filip doběhl čtvrtý, ale je dobré, že si to tam vyzkoušel. Máme na čem pracovat.

Kreuziger vede své dcery ke sportu. Nejsem rodič, který by trenérovi radil, říká

Před pár lety jste říkal, že se časem zaměříte na 5000 metrů a zkusíte překonat letitý český rekord. Není vám líto, že jste v kariéře všechno nestihl?
Tak to prostě je… Myslel jsem, že vydržím delší dobu. Díval jsem se i směrem k půlmaratonu a maratonu. Beru to ale tak, že se tohle může podařit Damianovi. Má budoucnost před sebou, někdy ho ale musím v rozletu trochu krotit. (usmívá se)

Na patnáctistovce jste držitelem českých rekordů 3:32,49 venku a 3:37,68 v hale. Jak dlouho myslíte mohou vydržet?
Nechci, aby to vyznělo nějak namyšleně, to v žádném případě, upřímně však věřím, že dlouho. Venkovní čas je hodně kvalitní. Rekordy jsou od toho, aby se překonávaly, ale třeba to, co říkám, někoho namotivuje k usilovnějšímu tréninku a povede se mu to trochu dřív. Ten dotyčný to ale nebude mít vůbec snadné.