„Slovo nuda neznám,“ pousmál se Jan Zlámal. Práce ve slezské metropoli mu sedla. „Po osobní i sportovní stránce je to v Opavě super. Máme titul v poháru, porazili jsme Nymburk, k tomu stříbro v lize,“ vyjmenovává pozitiva borec, který je také osobním koučem reprezentačního boxera Pavla Polakoviče. Ve slezské metropoli se tak logicky domluvil na spolupráci i pro další soutěžní ročník.

Honzo, sám jste basketbal hrával, dokonce jste to dotáhl až do nejvyšší soutěže…
Basketbal mě provází celým životem. Začínal jsem v Olomouci. V patnácti si mě trenér Bálint vytáhl do prostějovské juniorky. Docela se mi dařilo, přes mládežnické kategorie jsem se dostal až do áčka, které válelo v nejvyšší soutěži.

Nakonec jste si v Prostějově připsal devět startů v nejvyšší soutěži…
Prostějovský basketbal byl tehdy na úplně jiné úrovni, než je teď. Tým měl ty nejvyšší ambice. Za mé éry tam působili například hvězdy, jako Andrius Šležas, Bens Veikalas, Eugene Lawrence nebo Robert Skibiniewski. A nejen ti. Společně s Jakubem Krakovičem a Vojtou Bratčenkovem jsme seděli jako mladí na lavičce a čekali na pár vteřin, zda nějaké přijdou. Prosadit se dlouhodoběji bylo neskutečně těžké.

V Prostějově nakonec vaše hráčská kariéra skončila. Nebylo to škoda, nešlo z ní vytřískat více?
Určitě šlo z toho vytěžit více. S odstupem času jsem si to vyčítal. Rozhodně jsem mohl hrát déle, ale tehdy to nešlo. Dostal jsem se do životní situace, která mě v té době ovlivnila. Basketbal šel na druhou kolej.

Můžete být trochu konkrétnější?
Jak se říká, za vším hledej ženu. Byl jsem mladý, zamilovaný a nevyšlo to. Má první láska, se kterou jsme plánovali společnou budoucnost, si vybrala jiného basketbalistu, mého spoluhráče a spolubydlícího. Zlomilo mě to. Sport, který jsem miloval, se mi kvůli tomu zprotivil. Nechtěl jsem basketbal dál hrát, v Prostějově jsem požádal o zrušení kontraktu, vrátil se do Olomouce a dal se na studium.

Nakonec jste se ale k basketbalu vrátil, a to v jiné roli…
Basketbal jsem hrál pro zábavu a řešil jsem, co budu dělat. Začal jsem studovat, ale přišlo mi, že to není to pravé ořechové. Informace, které jsem považoval za důležité, jsme dostávali až v pozdějších ročnících. A spousta látky byla pro mě nezajímavá. Začal jsem se vzdělávat sám a přes dobrého kamaráda, který dělal v Omeze v olomouckém sportovním centru, jsem se dostal do fitka. Tam se mě ujal můj mentor Jan Rýpar, který dělal v minulosti kondičáka v hokejové Spartě. Začal mě učit a šlo to ráz na ráz. Znám se dobře s Lubošem Růžičkou a Lukášem Pivodou, kteří šli trénovat do Svitav. Věděli, že dělám kondičáka. Slovo dalo slovo a já začal pracovat u basketbalového týmu.

Hlučín skončil třetí
Hlučín králem MSFL v kraji, Wala s Dostálem do druhé ligy

Svitavy skončily, vy jste ale bez angažmá nezůstal. Zlanařila vás Opava…
Bylo to tím, že Michal Miřejovský (osobní trenér Tomáše Satoranského a bývalý kondiční trenér Opavy) měl výborný vztah s oběma svitavskými trenéry a za námi dojížděl. Bavili jsme hodně o naší práci, předal mi neskutečnou porci informací a posunul mě dál. V momentě, když se vědělo, že Svitavy budou končit, a Michal Miřejovský byl na odchodu do vznikající české basketbalové akademie, dostal jsem nabídku já. Michal nechtěl Opavu nechat ve štychu, zeptal se mě, zda to nechci vzít po něm. Domluvili jsme se. Jsem moc rád, že mě Mířa doporučil, neskutečně si toho vážím, i toho, že mohu pokračovat v jeho práci.

Souhlasíte, že laťku nasadil hodně vysoko?
Naprosto souhlasím. Beru to ale jako výzvu a jsem za ni rád.

V Opavě zatím prožíváte úspěšné období. Vyhráli jste Český pohár, skončili druzí v lize…
(usměje se). Nemůžeme chtít více. Podařilo se nám porazit Nymburk v lize. Podařilo se nám udělat titul v Českém poháru, což je obrovský úspěch. Opava je dobrou adresou.

Jak jste spokojený v Opavě?
Spokojený jsem. S kluky to máme hodně postaveno na komunikaci. Bavím se s nimi, jak se cítí, a podle toho děláme tréninky. Mám informace o jejich těle. Proto přípravu volíme tak, aby nebyli zbytečně přetěžováni. Když vidím, že se vyloženě někomu nechce, dokážu to pochopit, snažím se vnímat i jejich mentální stránku. Život není jen o basketbalu, jsou i normální věci, které do tréninku mohou promlouvat. S jejich pracovní morálkou jsem spokojený.

Máte kromě Opavy ještě i jinou práci?
Dělám ještě osobního trenéra ve fitku v Olomouci.

Připravujete i nějaké známe sportovce?
(usměje se). Mezi mé klienty například patří boxer Pavel Polakovič, který je synem bývalého olympionika a snaží se navázat na rodinnou tradici. Je to šikovný kluk, strašně rychlý. Takovou dynamiku jsem ještě u nikoho neviděl. Připravuji motokrosaře Marka Nešpora, chodí ke mně kluci, co hrají druhou fotbalovou ligu, nebo i hokejisté. Zajímá mě tělo z pohledu, v čem se pohybuje a co by mělo zvládat.