Kobeřická dvacítka je v kalendáři běžeckých podniků evidována už více než třicet let. Dnes jde o akci, která má své renomé, ale jaké vlastně byly její začátky?

Poprvé se konala v březnu roku 1982. Podobné běhy na Opavsku byly tehdy populární. Své závody měla řada obcí na Prajzské. Zmíním například Strahovice anebo Bolatice. Časem se přidaly také Kobeřice. Běh podporovala spousta lidí.

Organizaci závodu do roku 1989 měl na starosti turistický oddíl Sokol Kobeřice. Od roku 1990 všechny běhy v Kobeřicích organizuje Atletický oddíl Sokola pod vedením svého prezidenta Huberta Jaška.

Po pětatřiceti letech vcelku jednoznačně můžeme říct, že Kobeřická dvacítka má svou tradici. V čem podle vás tkví?

Probíhá ve stálém termínu, který připadá na druhou neděli v březnu. Máme stálou trať. K jediné změně jsme se museli uchýlit pouze v roce 2005 z důvodů sněhové kalamity. Na tento podnik se běžci vždy těší, protože se jedná o první jarní běh, a tudíž i o prověrku zimní přípravy.

Do Kobeřic se navíc vrací stálí běžci, a to ať už z Česka nebo zahraničí.

Postavily se v minulosti na start i významné sportovní osobnosti?

Stoprocentně, zmíním například držitele stále platného českého rekordu v běhu na pět kilometrů Jiřího Sýkoru, což je také vítěz vůbec první Kobeřické dvacítky. Dále pak jde o maratonce s nejlepším dosaženým časem v české historii, Karla Davida.

Opomenout nesmím ani Alenu Peterkovou. Všichni byli našimi olympioniky. V Kobeřicích jsme měli také běžce ze zahraničí, například z Etiopie. Pravidelnými účastníky jsou i místní běžci, například Emil Kašný, Günter Hanzlík anebo běžci z blízkého okolí, např. z Kravař Werner Nanke a Karel Stuchlík starší.

Kdy se uskuteční letošní ročník a jsou třeba v plánu nějaké novinky?

Proběhne v neděli 13. března. Všechno zůstane při starém. Náš tým organizátorů Atletického oddílu Kobeřice samozřejmě už dávno zahájil přípravy.

V sobotu před závodem máme tradiční brigádu, při níž všechno nachystáme. Pomáhají nám děvčata z volejbalového oddílu. Vždy je vše perfektně zorganizováno. Start je v 9 hodin a já musím říct, že jsem pokaždé v poledne doma, přičemž všechno je uklizeno.

Vy sám jste i v šestašedesáti letech stále aktivním sportovcem. Zúčastnil jste se řady běžeckých, běžkařských a také třeba cyklistických podniků. Výsledky a účast si důkladně evidujete ve svém deníku. Kolik závodů k dnešnímu dni máte za sebou?

Mělo by se jednat o číslo 419. Běhání a běžky jsou mým celoživotním koníčkem. Tyto sporty se přitom vzájemně prolínají. Běháním se dokážu připravit na zimu a běžkami pak zase na jaro.

Vzpomenete si na své první závody?

Byla to Kobeřická dvacítka, která se konala 13. března 1985. Prvním závodem v běhu na lyžích pak byl závod v Bolaticích v roce 1979.

Ve svém deníku máte poznačeno i několik maratonů. Kdy jste tyto dlouhé závody začal běhat?

Celkově jich mám zaběhnutých devět pouze na území České republiky. Dostal jsem se k nim později, protože jsem na to jednoduše neměl odvahu. Uběhnout dvaačtyřicet kilometrů není jednoduché.

Svůj první jsem běžel v Bělském lese v Ostravě. Měl jsem vedle sebe člověka, který se mnou trénoval, Stáňu Halfara. Běžel to tenkrát se mnou a dodával mi odvahu a sílu.

Říká se, že kdo se ptá, proč běháš, sám nikdy neběhal. Co běh vlastně přináší vám?

Mnoho věcí. Věnuji se mu ze zdravotních i psychických důvodů. Když si jdu například na dvě hodiny zaběhat do lesa, vbíhám tam s deseti nevyřešenými problémy. Za tu dobu ovšem u mě dojde k velkému uvolnění, a když se vrátím domů, jsou všechny problémy vyřešeny. K pracovnímu stolu pak usedám s pročištěnou hlavou.

Důležití jsou také kamarádi. Za dobu, co se běhu věnuji, jsem poznal spoustu skvělých lidí a mohl se setkat s významnými sportovními osobnostmi. Ať už šlo o Emila Zátopka, Jarmilu Kratochvílovou, Věru Čáslavskou. Nelze zapomenout na Jiřího Rašku, který přijal naše pozvání a přijel do Kobeřic na besedu se žáky základní školy v rámci běhu Terryho Foxe.

V paměti mi zůstala Hněvošická desítka z roku 1985, kde jsem na startu stál vedle Jirky Sýkory.

Hovořili jsme o vašich prvních závodech. Je nějaký, na který nikdy nezapomenete?

Ano, jde o jediný závod, který jsem nedokončil. Jednalo se o běh v Ostrově nad Ohří v roce 1989. Jeden z běžců ve velkém vedru zkolaboval a já mu šel pomoci. Tahal jsem ho z obilí až do auta, kterým byl odvezen do nemocnice, kde strávil celý týden. Později jsem za to obdržel Cenu fair play Českého olympijského výboru.

Jestliže maratonské tratě jste absolvoval výhradně na české půdě, za závody v bězích na lyžích jste cestoval do zahraničí. Máte za sebou prestižní laufy, jakými jsou Marcialonga, König Ludwig Lauf a mohl bych pokračovat. Kterého běhu jste se zúčastnil naposledy?

Měl by to být Bieg Piastow v Polsku, který je vypsán na padesát kilometrů. Pro mě osobně to je asi nejoblíbenější běh na lyžích. Mezi mé oblíbené podniky ale patří i další, například estonský Tartumaraton, Marcialonga a mohl bych pokračovat.

Na tyto závody jsme v minulosti jezdili, abychom poznali zejména jejich organizaci. Ve všech byla vynikající atmosféra a organizační stránka byla na úplně jiné úrovni než u nás. Své poznatky jsme se snažili přivézt k nám domů.

Vzhledem k počtu závodů, které jste absolvoval, se nabízí otázka, jak se vám vše daří a dařilo skloubit s prací? Přece jenom jste ředitelem firmy a ten vždy bývá velmi pracovně i časově zatížen.

Upřímně si neumím představit, že bez sportu bych mohl fungovat v takovém pracovním nasazení. Vždycky jsem přitom trénoval pouze v neděli. Výjimečně se stávalo, že když jsme měli zakázky třeba v Nymburku nebo Hostinném, jsem si šel zaběhat i v jiné dny.