Potom, co jeho bývalí svěřenci Jonáš Kašpar a Marek Šindler ve finále na olympiádě v Riu tři branky před cílem smolně obrátili svou loď, nesmutnil dlouho. „I takový někdy holt může být sport," uvedl. Sám ale moc dobře ví, že v opavské dvojici dřímá obrovský potenciál a mezi absolutní deblířskou špičkou ještě neřekla poslední slovo.

Kamile, Jonáše s Markem jste
v Opavě a také v reprezentaci
v mládežnických letech vedl jako trenér. Napadlo by vás tehdy, že by se mohli dostat až takhle daleko? Do finále olympijských her…

Podobnou otázku jsem poprvé dostal před sedmi lety, když se kluci stali evropskými juniorskými šampiony. Mistrovství se konalo v Liptovském Mikuláši, já dělal rozhovor pro tamní deník a došlo na otázku, jestli někdy mohou dosáhnout na úroveň Volfa se Štěpánkem. Mimochodem druhý z nich je dnes jejich trenér a chlebodárce.

Tenkrát jsem odpověděl, že ano, že to jsou kluci šikovní, nicméně mají před sebou ještě kus cesty. Po sedmi letech jsou tam, kde jsou, a pocit je to absolutně nádherný.

Co jste říkal na atmosféru v opavské loděnici? Během dvou večerů se zde promítaly přímé přenosy
 z Ria a hlasitě se fandilo.

Věnuji se už pouze juniorské reprezentaci a byli jsme na posledním soustředění před mistrovstvím Evropy ve slovinském Solkanu, takže jsme se mohli osobně účastnit jenom ve čtvrtek. Na první akci jsme nebyli, ale na sociálních sítí jsme viděli, co se tady dělo.

Atmosféra byla fantastická. Vodáci vždycky byli lidé, kteří se uměli bavit a udělat atmosféru. 
V opavské loděnici se to jen potvrdilo.

Zůstaneme-li u vodního slalomu, tak před Jonášem s Markem jste byl jedním ze členů nejúspěšnější deblířské dvojice z Opavy právě vy. Je to skutečně tak?

Ano, v roce 1993 jsme s Vladimírem Mrůzkem byli na světovém šampionátu v Itálii. Tam jsme skončili devátí. Od té doby v Opavě byly deblířské dvojice, ale do seniorské reprezentace se pak dostali až Jonáš 
s Márou.

Co pro opavskou kanoistiku vůbec znamená skutečnost, že dva její odchovanci se probojovali do finále olympijských her?

Je to potvrzení toho, že se to tady asi nějakým způsobem dělá dobře. Je zde parta lidí, která ví, co chce dělat a jak to dělat. Jde o důkaz, že to v Opavě funguje. Není to odraz pouze Jonáše a Marka, ale i oni mají své následovníky, což letos dokázal Jonášův brácha Albert se svým parťákem Vojtou Mrůzkem. 


V červenci na kanále v Krakově získali titul juniorských mistrů světa. Vodní slalom v Opavě je tedy na té nejvyšší možné úrovni.

Proč se ty největší úspěchy rodí zejména v kategorii deblkanoistů? Existuje pro to nějaké pádné vysvětlení?

Těžká otázka a ještě těžší odpověď. V této kategorii je strašně hodně proměnných. Musí se potkat dva lidi, kteří chtějí. Když budete mít jednoho, který nechce, neuděláte s tím vůbec nic, a to můžete být sebešikovnější trenér.

V případě Marka a Jonáše se to setkalo úplně fantasticky. Na tento sport a speciálně na kanoi dvojic to jsou opravdu výjimeční lidé. Tvrdá práce v tréninku se jim zúročila.

V čem vlastně tkví hlavní důvod toho, že si to takovým způsobem sedlo?

Měli touhu a chuť něco dokázat. Nebyli to v uvozovkách žádní zevlové. Chtěli něco dokázat a někam se dostat. Samozřejmě bylo to za cenu sebeobětování. V jejich mládežnickém věku neznali diskotéky, pařby a podobně. Každý víkend seděli v lodi na závodech nebo trénovali.

Jejich obrovské plus bylo, že chtěli. Byli cílevědomí a poctiví. V jejich dorosteneckém věku byly tréninky, kdy jsem je de facto ani nemusel hlídat. Ti hoši věděli, co mají dělat.

Nemuselo by to trvat dlouho a brzy by Opava v české dospělé reprezentaci deblkanoistů mohla mít dvě lodě. Letos to dost důrazně naznačil Jonášův bratr Albert společně s kolegou Vojtěchem Mrůzkem. Co na to říkáte?

Doufám, že to nebude dlouho trvat. Kolem vody se pohybuji strašně dlouho a letos jsem si nenechal ujít nominační boje. Vím, jaké jsou první tři pozice kategorie C2. Albert s Vojtou jsou první čekatelé na postup do dospělácké reprezentace.

Z mého pohledu to nebude dlouho trvat. To, co je za nimi, a to, co je těsně před nimi, jim dává už pro příští rok velkou šanci do nominace.

Posunula vás spolupráce s Jonášem a Markem jako trenéra dál? Tvrdí se, že špičkoví svěřenci to dokážou.

S kluky jsem rostl. Před nimi jsem sice měl jednu deblovou dvojici, ale tím, jak se pořád zlepšovali, jsme se dotahovali na jiné dvojice u nás. V dorosteneckém věku jsme nebyli první. Co si budeme nalhávat, byli tam lepší hoši. My byli až v těsném závěsu za nimi.

Neustále se však jezdilo na soustředění, tvrdě se trénovalo a postupem času se kluci dostali na úroveň svých soupeřů. Byli konkurenceschopní a pak se to už vezlo samo. V roce 2012 opustili Opavu a zamířili do armádního sportovního centra Dukla a začali trénovat s absolutní českou špičkou. Potom se dal čekat výrazný posun, který také nastal.

POZNÁMKA PETRA DUŠKA: Vteřiny, na které nezapomenu

Olympijské finále deblkanoistů ukázalo, jak vodní slalom umí být krásný a krutý zároveň. Dokáže rozhodnout ne vteřina, ale pouze její zlomek. V tomto sportu je chyba velmi těžko napravitelná. Není to fotbal, kde na otočení výsledku máte druhý poločas, není to tenis, kde výkon zlepšíte v dalším gamu… Proti proudu se zde plavit nedá.

Jonáš Kašpar s Markem Šindlerem jeli do dvaadvacáté branky nejlépe ze všech. Co bylo potom? Smůla. Zklamání? Ale kdeže. Smutek, to ano, ale opavští deblíři rozhodně nezklamali. Naopak, do brány značené dvěma dvojkami potvrzovali, že patří mezi absolutní světovou špičku.

Já osobně nikdy nezapomenu právě na těch několik desítek vteřin, při kterých byli na mezičasech rychlejší než ostatní. Už jen ta reálná představa, že olympijským vítězem můžou být kluci z Opavy, je něco neuvěřitelného a možná i neopakovatelného.

Fandit Čechům na olympiádě je jedna věc, ale fandit sportovcům z Opavy, když vy sami jste Opavani, to atmosféře v loděnici dodávalo speciální náboj, obzvlášť v takové fázi závodu. Nemluvě o tom, co asi museli pociťovat rodinní příslušníci…

Byť to nakonec necinklo, ty desítky vteřin si navždy uchovám v paměti a doufám, že to ještě někdy znovu zažiju.

Mockrát za ně děkuji.