Momentálně je bývalý reprezentační blokař a trenér Opavy bez klubového angažmá. Bez volejbalu ale nezůstal, působí jako asistent Michala Nekoly u národního týmu, kromě toho ještě spolukomentuje volejbalové přenosy pro Českou televizi.

„Zvykám si na nový život, najednou jsem bez celodenního volejbalu a to mi chybí,“ přiznal Martin Demar. Jednu část své hráčské a trenérské kariéry prožil v Opavě a ta mu přirostla k srdci. I to je jeden z důvodů, proč v hlavě živí myšlenku na návrat do slezské metropole.

„Opava je volejbalové město, tenhle sport by si zasloužila mít zpátky,“ zdůrazňuje osmačtyřicetiletý volejbalový odborník. 

Jak momentálně vypadá váš volejbalový život? Víme, že ve Francii jste po osmi letech musel nuceně skončit…

Po pětatřiceti letech, kdy jsem se živil sportem, je současné období velice těžké pro hlavu. Nemít práci není jednoduché. Byl jsem zvyklý pracovat, živit rodinu. Nyní, když ji nemáte, je to opravdu pro myšlení velice složité.

Mám volněji, hodně čtu, docela dost o Jágrovi. Pomohla mi jeho jedna věta, ve které řekl: „Co se mělo stát, bude jen to nejlepší pro tebe.“ Uklidnil jsem se, věřím, že přijde lepší doba. Akorát mi vadí, že se musím s klubem soudit o peníze, které mi dluží a není jich málo.

Tohle mě mrzí. Neocenili práci, kterou jsem pro ně za ty roky odvedl. 

Proč jste vlastně v Nantes po tolika letech skončil? Vypadalo to na dlouhověké manželství…

Měl jsem smlouvu ještě na tuto sezonu, jenomže přišlo nové vedení klubu, s tím nová myšlenka. Řeknu to takhle, italský trenér to má všude na rozdíl od českého krásně vydlážděné. Z Čechů jsem byl venku snad jediný.

Pořád jsem táhl za sebou, že jsem Čech, tak to je. Dokazoval jsem to dobrými výsledky.

Jakmile jsem začal oponovat, pochopil jsem, že nemohu souhlasit s jejich názory, pral jsem se za svou práci, stál jsem si za svou myšlenkou. Když zjistili, že semnou nemohou manipulovat, rozhodli se pro výměnu. 

Nicméně, stále ve Francii žijete, je to tak?

Ve Francii žiju. Jsem na podpoře, která mi tam dovolí žít. V Nantes mám navíc závazky, koupili jsme si dům, který musím splácet. Klub mi slíbil, že mi s hypotékou pomůže, to se nestalo.

Hlavně jsme ve Francii ale zůstali kvůli nejmladšímu synovi Jonášovi. Umí lépe francouzsky než česky, přece jenom osm let se na něm podepsalo. Není pro něj jednoduché se vrátit do Čech, protože neumí česky psát.

V Praze sice najdete francouzskou školu, ale ta stojí strašně moc peněz. Být to jen na mně a mé ženě, vrátíme se hned. 

Určitě se chcete dál věnovat trenérské práci, rýsuje se vám něco?

Trénovat určitě chci. Nyní jsem v Opavě, kde pracuji na projektu. Chtěli bychom tady vrátit volejbal, je to ale dlouhá cesta. Zda se nám to podaří, ukáže čas. Tento projekt musí mít silné kořeny, musí mít cenu jak lidskou, tak sportovní.

Chceme začít u mládeže, mít tady především opavské hráče. Nebudu lhát, když řeknu, že vzorem je basketbal, který to dokázal, ale myslím, že Opava je volejbalové město, myslím si, že místo je tady i pro nás. 

Jak je reálný váš projekt, aby se mu vdechl život?

Když volejbal v Opavě skončil, brečel jsem, protože jsem přišel o něco, co jsme budovali. Přišel jsem o práci, o radost. Teď mám pocit, že jsem otevřel třináctou komnatu a mám sílu se na to podívat. Mám v hlavě slova lidí, kteří mi řekli, už zmizni, už nám v Opavě vadíte.

To už je minulost, cítím, že opavskému volejbalu stále něco dlužím, že je tady rozdělaná práce, která se musí dodělat. Protože kamkoliv přijedu, ať už do Prahy, do Varů, všichni vzpomínají na Opavu, jaká tam je krásná hala, nejlepší publikum v republice. 

Opavský fanoušek se tak může na něco těšit?

Je to ještě hodně v plenkách. Je to strašně dlouhá a těžká cesta. Chceme to postavit na mládeži, koupit práva na národní ligu, rozpoutat ve městě volejbalovou euforii. Potřebujeme podporu města, a na místo prezidenta člověka, který nám otevře zavřené dveře.