Nejprve dva dny po příletu získala bronz na republikovém šampionátu dospělých, když hodila svůj osobák a okresní rekord o hodnotě 61,61 metru. Dva dny před odletem naopak vybojovala titul mistryně republiky v kategorii do dvaadvaceti let za hod dlouhý 60,12. Nyní už je opět v USA.

Pavlo, zkuste popsat, kde v Americe studujete?

Jsem ve State Virginia. Škola se jmenuje Virginia Polytechnic Institute and State University neboli Virginia Tech. Studuji obor, který se zabývá nutriční terapií, jídlem, cvičením nebo naukou o správné výživě.

Co atletika? Říká se, že tréninky v USA jsou tvrdé. Je to tak?

Trénujeme každý den, tak pětkrát šestkrát za týden, v sobotu nebo i v neděli. Jednou se mi ale stalo, že jsem trénovala osmkrát za týden, protože jsem měla minulý semestr mezi školou dva tréninky. Jela jsem tak v kuse bez volna.

Trénink tam a doma je jiný, delší a náročnější. Doma jsem byla zvyklá házet třikrát týdně, tam házíme každý den, pracujeme na technice a často jsme v posilovně, což pro mne byla velká změna. Když zrovna nehážu nebo neposiluji, chodím odrazy, starty, medicimbaly, speciální cviky na kladivo a jiná výbušná cvičení, která jsou pro kladivo důležitá.

Také záleží, ve kterém tréninkovém období jsem. Ve finále dělám téměř stejné věci jako doma, akorát tam mám lepší podmínky a tréninkové dávky jsou větší. Trenér se jmenuje Greg Jack a pochází z Kanady.

Kde všude už jste v Americe závodila?

Letos mi sezona začala asi o dva a půl měsíce dříve, což je taky změna, protože jsem začala už v polovině března. Normálně závody začínají na začátku května.

Doma si ze mě dělají legraci, že můj druhy domov je Florida, jelikož jsem tam během tohoto roku byla už několikrát. V Miami, Tallahassee, Jacksonville nebo Gainesville. Také jsme měli závody v Georgii nebo University of Virginia

V čem vás život v zámoří nejvíce překvapil? Ať už zůstaneme u atletického nebo lidského hlediska.

Asi to nedokážu říct jedním slovem. Byla jsem v novém prostředí sama, s minimálními komunikačními dovednostmi, novy trenér, škola, poznáváni nových přátel, takže jsem překvapení měla každý den. Nejvíc jsem ale asi překvapila sama sebe. Za ten rok jsem se dokázala posunout jak v házení, tak v angličtině. Začátky totiž byly utrpením.

Čeho si ale každý všimne na první pohled, je temperament místních. Jsou více komunikativní, energičtější. Úplně cizímu člověku nedělá problém se vás zeptat, jak se máte, odkud jste anebo popřát hezký den.

Jak dlouho v USA plánujete zůstat a co cíle třeba pro další sezonu?

Ukončila jsem první rok a ještě mě čekají další tři, abych završila studium s bakalářským titulem. Letos jsem si dala cíl hodit za 60 metrů a být třetí na MČR dospělých. Tento rok se mi několikrát povedlo hodit za zmíněnou hranici. Na republice v Táboře jsem právě hodila osobák 61,61m.

Medaile si hodně vážím, protože byla první mezi dospělými, a tak jsem zabila dvě mouchy jednou ranou. Z výsledku jsem byla překvapená, protože jsem přiletěla v pátek a závod se konal už v neděli. Odpočinek v letadle mi nejspíš prospěl.

Cíle na další období si dávám postupné. Nepopírám, že můj sen je alespoň jednou závodit na letních olympijských hrách, třeba v Tokiu 2020, ale všechno má svůj čas a tohle je ještě daleko. Proto můj hlavni cil na další rok je mistrovství Evropy do 23 let, které se uskuteční v polské Bydhošti. Je to poměrně blízko, takže se může přijet podívat a zafandit rodina s přáteli.