Opavský kouč Petr Czudek nejen o titulu, roli Šiřiny, emocích, soše i posilách

Petře, už jste si plně uvědomil, čeho jste s Opavou dosáhl?
Bavíme se spolu týden po zisku titulu. Pomalinku mi to začíná docházet. Samozřejmě vidím reakce okolí, fanoušků, ale pořád ještě není čas udělat si odstup od sezony, od play-off, od oslav. Stále je to hektické, jsem i ještě trošičku roztěkaný. Myslím si, že až odezní nával povinností, které jsou s titulem spojené, tak poté nám dojde, co jsme dokázali.

Opavu se vám pobláznit podařilo dokonale, což dokumentovaly středeční oslavy na Horním náměstí, kam dorazila spousta fanoušků…
Byl jsem hodně mile překvapený. Říkal jsem si, že když půjdeme na ochoz Hlásky a pod námi bude padesát až sto lidí, tak to bude vypadat jako hlouček. Ovšem fanoušků přišla spousta, náměstí bylo hezky zaplněno. Zahřálo to u srdce. Chtěli bychom poděkovat za pozvání radnice a pana primátora. Setkání bylo uvolněné i kluci si to užili. Povedl se program, došlo na odhalení mé sochy, což bylo hodně vtipné. Celkově to byl pro nás příjemný den. Když jsem viděl spoustu dobře naladěných lidí a tolik energie, tak jsem z náměstí odcházel uvolněně spokojený.

Jak jste zmínil, máte sochu. Vaše emotivní vystoupení v televizi po zisku titulu mělo odezvu…
Všiml jsem si, že jsem se dostal i do Blesku, což je srandovní. Ne, že bych se nějak na rozhovor v televizi připravoval. Ale reagoval jsem na otázku Markéty Pernické, jak to mám se sochami. Nakonec se z toho stala velká věc. Došlo až k tomu, že mi v našem klubu vymysleli a vyrobili krásnou obrovskou maketu sochy. Mám ji nyní doma v obýváku a možná tam i zůstane.

Petr CzudekZdroj: Deník/Petr Widenka

Jste asi nyní hodně na roztrhání…
Je toho hodně. Do neděle jsme slavili a v pondělí jsem si dal volno sám. Různých rozhovorů je docela dost. Navíc klub jde dál a práce nestojí. Musíme poskládat tým na příští sezonu. Druhá věc je program na srpen, a to nejen pro áčko, ale i pro ostatní kategorie. Nesmíme usnout na vavřínech, ale dál se posunovat.

Petře, pojďme se vrátit k právě skončené sezoně. Vstoupili jste do ní dobře. Z pěti úvodních kol jste čtyři vyhráli. Hráli jste FIBA EUROPE Cup, do kterého jste nevstoupili dobře, nakonec jste se i v něm chytli. Dospělo to do stadia, kdy jste měli postup ve svých rukou. Přišel ale zápas v Levicích, který jste pokazili, a od tohoto okamžiku to šlo s Opavou z kopce. Padla na vás deka, která se s vámi táhla až do play-off…
Myslím si, že tým jsme měli dobře poskládaný. Noví hráči dobře zapadli. Vyšlo nám angažování pivota Bassetta, který se jevil velmi dobře, a vypadalo to, že by mohl být hodně bodový a v útoku platný. Vyhráli jsme Československý pohár, byť šlo o přípravnou akci, vypadali jsme dobře. To se promítlo i do povedeného vstupu do ligy. I ve FIBA Cupu jsme se po špatném začátku dostali zpátky do hry a díky vítězství na Kypru jsme měli postup ve svých rukou. Bohužel přišel kolaps v Levicích. Nejen, že jsme tam ztratili postup a nesplnili jeden ze stanovených cílů, ale najednou přišla klatba a všechno, co mohlo, se pokazilo. Přišla zranění, přišla ztráta formy. Opustil nás Bassett, protože měl problémy s koleny. Přišly prohry, tým začal hrát v křeči. Začali jsme se vzdalovat prvnímu místu a najedou jsme se nedívali v tabulce nahoru, ale začali jsme se dívat pod sebe. Vše vyvrcholilo po Vánocích, kdy začalo být reálnou hrozbou, že nebudeme hrát nadstavbu ve skupině A1. To jsme nakonec zažehnali. Řekli jsme si, že v nadstavbě si začneme postupně zvedat sebevědomí a trošičku si najdeme svoji tvář. Jenže přišla další rána. V pohárovém čtvrtfinále jsme doma nevyřadili Ústí nad Labem, které v té době hrálo velmi vynikající basket. Tím nám nevyšel další předsezónní cíl. Přitom FINAL 4 jsme chtěli v Opavě pořádat, udělat tady svátek basketbalu. Chytali jsme jednu ránu za druhou. Neprožívali jsme vůbec radostné období. Nechci, aby to vyznělo tak,že konec dobrý, všechno dobré. Musíme si udělat finální analýzu a vše správně pojmenovat, abychom příště z případné křeče vystoupili dříve. Nechci, abychom se příští rok dostali do situace jako letos. Nechci opakovat chyby. Teď se na to dobře dívá. Křivdy, které bolely, jsou mistrovskou náplastí zalepeny. Chceme, aby to příští rok zase byla jízda.

Je patrné, že krokem, který vám pomohl z krize, bylo angažování Martina Gniadka…
S ním přišel X faktor. Když Martin viděl, že nám to nejde, svrběly ho ruce, a tak zavolal, že by se vrátil. Věděli jsme, že nám pomůže, a to i přesto, že neprodělal letní přípravu a odehrál jen pár utkání za béčko ostravských Snakes. Martin se vrátil a kluci si řekli, tak to má být. Na tréninku, v kabině i na palubovce se začal chovat jako správný lídr a dával tým do kupy. Pomalinku jsme se začali zlepšovat, pořád nám ale chyběla delší šňůra výher. Nebyli jsme schopni vyhrát tři zápasy v řadě.

V době největší krize jste i vy osobně uvažoval nad tím, že u týmu skončíte, abyste mu dal impulz. Bylo to tak?
Jako sportovní ředitel i trenér jsem zodpovědný za tým. S představenstvem jsme hledali možnosti. Samozřejmě i partneři, kteří dávají do kluby finanční prostředky, chtěli znát řešení, jak z krize ven. Nabízely se výměny hráčů, nabízela se varianta, že já bych z vlaku vystoupil a kluci by si řekli bacha, opravdu se něco děje. Impulzů, kterých jsme do kabiny chtěli dát, byla spousta. Nakonec jsme si řekli, že do výměny hráčů ani do změny na trenérské židli nepůjdeme. Snažili jsme se sezonu dohrát s tím, že play-off by mohlo sezonu trošičku dostat do pozitivního pohledu.

Samotní hráči hovořili o tom, že jsou playoffový tým. Jenmže přišla nečekaná porážka v předkole na Slavii…
Nechtěl jsem předkolo vůbec hrát. Byly v něm dva týmy z Prahy. Jak Slavia, tak USK hrály velmi dobře ve druhé skupině. Narazíte na protivníka, který jede na vítězné vlně. Věří si, je ve formě. Navíc se hraje na dva vítězné zápasy. Stačí se špatně vyspat a sezona je pryč, jste bez play-off. To se stalo Kolínu, který narazil na USK Praha. Soupeř na ně vlítl, doma si to dohrál. Přitom Kolín byl aspirantem na medaili. Se Slavií jsme zvládli první zápas, v odvetě klukům nešla upřít bojovnost, ale v euforii a rozlučce Pavla Pumprly jsme se trošičku ztratili a utkání jsme nezvládli. Čekal nás rozhodující zápas, Musím přiznat, že jsem byl hodně nervózní. Naštěstí jsme to zvládli a bylo vidět, jak to z kluků všechno spadlo. Okovy byly pryč.

Začala čtvrtfinálová série s Brnem a Opava byla jako vyměněná…
Na Brno jsme si věřili. V základní části jsme s nimi měli lepší bilanci, to pomohlo našemu sebevědomí. Navíc vždy se vám hraje lépe, když jdete do série z pozice outsidera. Brno bylo druhé, jasně vyhlásilo, že chce do finále. Bylo vidět, že chtějí nejen to. Před play-off ještě dokoupili zahraniční hráče a bylo to signál, že cílí na titul. To je možná i svazovalo. Říkali jsme si, že nemáme co ztratit. A když vyhraješ první dva zápasy venku, tak je to obrovská vzpruha. Potvrdili jsme si, že na Brno umíme. Soupeř se dostal do pozice neideálního výkopu. Na druhou stranu přišlo třetí utkání u nás, kdy jsme měli potvrdit náš nárůst formy. Přišlo dost lidí, z naší strany to byla křeč a Brno nás přejelo o třicet bodů. Bylo vidět, že kvalitu má obrovskou. Naštěstí jsme zvládli druhý domácí duel a série byla 3:1 a pořád jsme tahali za delší konec. Byla šance vyhrát i v Brně, protože se nám možná paradoxně hrálo lépe venku než doma. Přece jen skvělí fanoušci dostávali pod tlak i nás, někteří naši kluci hráli před takovou atmosférou poprvé v životě. V Brně jsme prohráli, ale šestý zápas doma jsme zvládli a dostali jsme se do velké euforie. Věděli jsme, že budeme hrát o medaile a budeme pokračovat v psaní playoffové pohádky.

A bylo tady semifinále s Nymburkem. První zápas jste sice prohráli, další tři se stali vaší kořistí a na světě bylo najednou vedení 3:1…
Ale pořád jsme hráli jakou outsider. Hráli jsme s prvním a říkáte si před startem série, Nymburk můžete porazit, ale porážet? Když dostanete Nymburk ve finále, stačí vám tři výhry. Ve čtvrtfinále a semifinále ho musíte porazit čtyřikrát. I proto jsme si na sebe nevytvářeli žádný tlak. Za stavu 1:1 se série stěhovala do Opavy. Přišly dva domácí zápasy, ve kterých se Nymburk hledal. Podali jsme úžasný a uvolněný výkon. Hráli jsme nejlepší basket v celé sérii. Všechno nám vycházelo, byla se radost na to koukat. Vedete 3:1 a přijde očekávání fanoušků, rodinných příslušníků, že už je to jasné. Všichni víme, že poslední krok bývá nejtěžší. Neměli jsme zkušenost s posledním krokem proti Nymburku. Před šestým zápasem v Opavě jsem i já měl velké očekávání, chtěl jsem dát lidem euforii a radost. Jenže realita byla jiná. Nymburk hrál výborně, my naopak staženě, na naší straně bylo vidět hodně alibistických výkonů. Byla to místy křeč. Po utkání jsem byl hodně smutný a zklamaný. Celou neděli jsem hledal, jak se z toho dostat. Ovšem nálada v autobuse cestou k sedmému zápasu byla uvolněnější. Řekli jsme si, že jdeme ze sedmého místa, že jsme si uvařili těžké jídlo a musíme ho spořádat do konce. A ono se to obrátilo. Nymburk pod tíhou posledního kroku byl v křeči. Moc lidí nám nevěřilo, my jsme ale sedmý zápas zvládli. Najedou pohádka, která by už končila, se začala psát ještě s krásnějším scénářem. Najednou nebyl hegemon Nymburk, ale sedmá Opava a třetí Děčín ve finále.

VIDEO: Opavské oslavy, odhalení Czudkovy sochy i chorvatský hovor s kapitánem

Ve finále jste narazili na Děčín. Ruku na srdce, kdybyste nebyli zlatí, asi by to bylo o velkém zklamání…
Velké zklamání…Děčín pro letošní sezonu poskládal skvělý tým. Obrovský respekt před Válečníky. Měli dobře poskládaný mančaft, který byl dobře vedený, měl obrovskou vůli, což finálová série ukázala. Navíc v systému, kdy se hraje na tři vítězné zápasy, a to doma – venku – doma a víme, jak dlouhá je vzdálenost mezi Opavou a Děčínem, to příliš o regeneraci nebylo. Taktická příprava i rozbory probíhaly i v autobuse. Dohráli jsme zápas v Děčíne, dali si večeři, kluci odpočívali a my jsme s realizačním týmem analyzovali zápas a připravovali si trénink. Nechtěli jsme to říct nahlas, ale měli jsme o čtyři zápasy play-off v nohách více než soupeř. Děčín měl celkově do finále jednodušší cestu.

Ale do finálové série jste vstoupili luxusně…
Vedli jsme 2:0 na zápasy a mysleli si, že už máme zlato v kapse, ale neměli. Děčín měl smůlu na zranění. Vypadli jim MVP sezony a generál na palubovce Walton, dále kapitán Pomikálek. Všichni si mysleli, že Děčín hodí ručník a bude konec. Nehodil ho. Dokázali povstat noví Válečníci, kteří nás začali trápit. My už jsme nehráli tak uvolněně jak proti Brnu a Nymburku. Bylo na nás hodně vidět, že dotáhnout to do konce, je strašně těžké. Epický zápas, ten poslední, nabízel neskutečné příběhy. Celé utkání bylo vyrovnané až do konce. Děčín mohl klidně první dvě utkání vyhrát. Tam to bylo o koncovce, o střele, o odraženém balónu. Stejně tak druhé utkání. Třetí vyhrál soupeř o dvacet. Na to se historie neptá. Tu zajímá to, kdo zvedl pohár, a to byla Opava, která šla do play-off až ze sedmého místa. Porazili jsme prvního, druhého i třetího, takže můžeme říct, že zaslouženě máme titul.

V momentech, kdy se Opavě nedařilo, kritika sílila. Naráželo se i na to, že máte přestárlý tým za zenitem…Nakonec to přestárlé mužstvo zvládlo největší porci zápasů…A ten nejstarší, Luděk Jurečka, zvládl v posledním finále více než třicet minut na palubovce…
Je to o zkušenosti. To se nedá načíst, to se musí prožít. Kluci poznali pocit něco vyhrát. Mám na mysli loňský Český pohár. Prvenství v Lounech nám dodalo obrovskou víru v to, že to jde, že můžeme něco zvednout a ne radovat se pouze z druhého místa. Všechno se sčítalo. Pohár byl o Radimu Klečkovi, Martinu Gniadkovi, Mattym Markussonovi, ty jsme během sezony neměli. Jsem rád, že letos zvedli prapor lidi, kterým jsem dal důvěru.

Ono během sezony se hráčům, kteří měli Opavu táhnout, tolik nedařilo. Například Radovan Kouřil byl v play-off jako vyměněný. Neskutečně mu narostla křídla…
Nebyl sám. Kluci to o sobě věděli. Bylo vidět, že o sobě přemýšlejí. Dobře si uvědomovali, že to není dobré, a to jak individuální výkony, tak to, kde se Opava pohybovala. Náš tým byl před sezonou připravený na to, aby splnil tři cíle, které jsme si dali. Chtěli jsme Český pohár obhájit, chtěli jsme postoupit z FIBA Cupu. Nakonec se podařilo splnit jeden cíl, ten ale nakonec překryl všecky ty smutky toho, co jsme nedokázali. Po dvaceti letech se tak spojil jeden velký příběh. Hala má dvacet let, my máme po dvaceti letech titul.

Žluté peklo na Horním náměstí, opavské oslavy titulu měly pokračování

A vy jste byl u obou těchto příběhů…
Ano, byl jsem. Během finálové série jsem ale o tom nechtěl mluvit. Musím říct, že si na osmý červen vzpomenu, když jsme na Tatranu dokráčeli k titulu. Taky to bylo velké drama, stejně jako teď ve čtvrtek.

Tehdy jste na Tatranu porazili Nymburk. Dvacet let pak Středočeši na trůn nikoho nepustili…
Už v té době bylo vidět, že Nymburk má za sebou silného sponzora, silného majitele pana Mirka Janstu, který byl schopen peníze sehnat. Bylo vidět, že necílí jen na českou ligu a že chtějí udělat i velký krok v Evropě, což se podařilo. Nymburk během dvaceti let hrál VTB ligu, hrál Ligu mistrů. Několikrát postoupil hodně vysoko. V basketbalové Evropě má svoje jméno. Vybojoval si obrovské renomé. Bylo těžké pro ostatní české týmy se s ním rovnat. Chodili tam špičkoví čeští reprezentanti a špičkoví zahraniční hráči. Podívejte se, kolik kluků se přes Nymburk dostalo do NBA, do Eurolig. To nespočítáte na jedné ruce. Například z loňského kádru Jerrick Harding byl úspěšný ve španělské lize, Colbey Ross tak byl MVP italské ligy. Proti těmto hráčům jsme loni hráli a vyhráli Český pohár.

Pojďme ještě k opavskému týmu. Narychlo jste museli shánět pivota. Od Dylana Carla se možná čekalo více. A ještě tu máme Radka Farského. Přišel jako rozdílový hráč. Bylo na něm vidět, že moc chce, ale to mu svazovalo ruce a nohy…
U Radka to bylo o tom, že moc chtěl. Dlouho se hledal, neměl se o co opřít. Tým byl taky v takovém nějakém chaosu. Všechno potřebuje svůj čas. Někteří hráči zapadnou hned, někteří ne. Důležité je, aby si všichni uvědomili, že chceme táhnout za jeden provaz, že jsme jeden tým a že si přejeme týmový úspěch. Nehrajeme na to, abychom měli nějaké statistiky. Někdo je samozřejmě takový, že ho potěší dvacet bodů, a pak se mu lépe usíná a zvládne to, i když se prohraje. Každý to má jinak nastavené. Důležité je, aby závěr byl takový, že když nebude týmový úspěch, tak na statistikách nezáleží. Když něco budujete, tak to potřebuje čas. Čas je drahá komodita a ani se nedá určit, zda to bude trvat měsíc, rok nebo dva roky anebo je někde chyba a hráči si nesednou. I to se může stát.

Petře, otázka čistě týkající se vás. Vy jste i po nepovedených zápasech ze sebe nepouštěl ven emoce. Přitom kdo vás zná, tak ví, že jste hodně emoční člověk. Bylo těžké emoce v sobě dusit?
Dost lidí se mě na to ptá. Že jsem tam stál jak socha, což jsem si ani neuvědomoval. Hodně jsem o tom přemýšlel, zda jsem byl tolik unavený nebo jsem emoce nechtěl dávat ven. Přitom jsem člověk hodně emotivní, což bylo vidět po posledním utkání. Měl jsem obrovskou radost, nehranou radost. Kritici se samozřejmě našli, prý hráčům kradu slávu. Emoce se ve mně střádaly. Měsíc jste v nervech, nespíte, hubnete až do nezdravé váhy, kterou jsem měl možná před patnácti lety. Člověk přemýšlí, jak klukům pomoct. V minulosti jsem jim nadával, svým způsobem je i urážel. Snažil jsem se je nějak motivovat. Teď jsem starší a už se na to dívám z jiného úhlu. Snažím se hru analyzovat a pomoct jim jinak.

Petr CzudekZdroj: Deník/Petr Widenka

Mistrovský titul je týmovým úspěchem. Vy jste mluvil o Martinu Gniadkovi, ale X faktorem byl Kuba Šiřina. Byl vyhlášen MVP finále. Jaký máte s ním vztah? Přece jenom hraje i na stejném postu jako jste hrál i vy a taky se vedle vás na palubovce učil…
S Kubou se bavíme hodně o všem. Nebyl nadšený z vlastních výkonů, že mu to nejde, že to nejde týmu. Bylo vidět, že mu to není jedno. Prožil během sezony spoustu věcí, stal se otcem. Ale není to tak, že by na basketbal neměl čas nebo energii. Všechno potřebovalo čas. Do toho přišel Martin Gniadek a přezval roli toho, kdo řekne i to, co se nemusí líbit. To Kubovi pomohlo. V play-off se neskutečně nakopl a už to byl ten Kuba Šiřina, MVP ligy, který je tahounem. Hrál to, na co jsme byli u něj zvyklí. Vzal tým do nůše a vedl ho k vítězství a vedl ho k tomu úspěchu. Byl jsem rád, že potom, když mu to začalo jít, zvedl ostatní. I celkově se zlepšila atmosféra, než když jsme kolem sebe chodili a bylo tam více otázek než odpovědí. Kuba pořád je, byl a bude mou prodlouženou rukou na palubovce. Bude z něj jednou výborný trenér.

Do role manažera hotelu jste angažovali bývalého fotbalistu Lumíra Sedláčka. Točil se ale i kolem týmu, staral se o halu a bylo vidět, že mezi hráči byl hodně oblíbený. Přinesl do klubu svěží vítr…
Lumír je můj kamarád, a když jsem viděl, co se mu stalo ve Slezském FC Opava, řekl jsem mu, pojď k nám. V klubu nás bylo málo a máme spoustu práce. Lumír je kluk z vesnice, který se nebojí pracovat rukama. Práce mu nesmrdí. Kluci koukali, jak borec, co hrál na Manchesteru City, umí opravit odpad, připravit palubovku. Ale umí i navodit dobrou atmosféru, trefně glosovat věci. Tým ho přijal jako správce, který chodí a vtipkuje s nimi. I když se sezona nevyvíjela dobře, pořád jsem cítil, že se kluci umí zasmát a do haly se těší. Z masérny jsem slýchával výbuchy smíchu a přál jsem si, ať se radost přenese i do hry, což se nakonec stalo, a to i právě díky Lumírovi. Jsem velice rád, že poté, čím vším zlým si Lumír prošel ve SFC, a musím říct, že to byly nechutné věci, tak si mohl s námi prožít krásnou mistrovskou pohádku a ta mistrovská náplast dolehla i na jeho srdíčko.

Zato ještě na začátku sezony vedoucí mužstva Petr Kivorchian byl hodně smutný. Přece jenom u týmu fungoval dvacet let a najednou v polovině sezony na vlastní žádost skončil…
Je mi to líto. Kivi byl dobrá duše klubu, z rodinných důvodů musel ale činnost ukončit. Přemlouval jsem ho, řekl jsem mu, že najdeme nějakou cestu. Rozhodl se ale k prvnímu lednu skončit. Pro něj to musí být nyní smutné. Kdo jiný by si měl zlatou medaili zasloužit než Kivi, který byl s týmem řadu let spjatý.

Petře, titul jste získal jako hráč i jako trenér. Které zlato bylo nejtěžší? Dá se to rozlišit?
Když se podívám na hegemonii Nymburku, tak titul bylo těžší vyhrát jako trenér. Když bych byl upřímný, tak se nabízelo jít trénovat do Nymburku, který byl hodně odskočený, ať už hráčsky nebo finančně a třeba jsem si tak mohl splnit trenérský zlatý sen. To jsem ale nechtěl, protože jsem to neudělal jako hráč. I jako hráč jsem měl nabídku z Nymburku. Měl jsem skoro podepsanou smlouvu, ale nakonec jsem posílil nováčka z Prostějova. Byli jsme třetí ve finále, titul jsme ale neudělali. Spousta lidí mi říkala, že kdybych šel do Nymburku, tak budu mít deset, jedenáct, dvanáct titulů. Tituly jsem měl s Brnem, s Opavou. Přicházelo mi to jako samozřejmost. Začne příprava, budeme hrát a zvedneme pohár. Jako trenér jsem byl v pozici, kdy tady byl hegemon Nymburk a já se ho snažil jenom občas porazit. Druhé místo je úžasné, finále je skvělé. Dokonce se podařilo vyhrát Český pohár a to bylo top. Vítězství v Českém poháru jsem řadil na stejné místo jako hráčský titul. Teď se mi podařilo něco krásného. Jsem rád, že jsem zlato vyhrál jako Opavák. Pro Opavu jako hráč i jako trenér.

Opava má titul, žije v euforii. Ale co bude nyní dál, co další sezona? Čeká vás základní skupina Ligy mistrů…
Téměř všichni hráči mají podepsané smlouvy. Máme tam ale i otazníky. Nevíme, co Martin Gniadek, protože basketbal se dá těžko kombinovat s prací a on je v ní úspěšný. Ví, že po basketbalovém životě se dokáže uživit. Teď je otázka, zda se vrátí zpátky naplno k basketbalu. Volné místo nyní máme za Dylana Carla, který přišel během sezony. Ono pivoti se celkově špatně v rozehraném ročníku shánějí, navíc v našich finančních možnostech. Nebyl tak dominantní jako Markusson, který byl naší věží, o kterou jsme se opírali v loňské sezoně. Ale i Dylan měl světlé momenty, bylo fajn, že nám v určitých fázích play-off pomohl. Teď si musíme říct, kde nás bota tlačí a jak to vést. Důležité je se bavit o rozpočtu, nechceme se dostávat do nějakých úletů. Během června chceme mít o všem jasno.

Přijdou zahraniční hráči, nebo se soustředíte na český trh?
Na to nyní nedokážu odpovědět. Raději bych české hráče, kteří jsou na hranici reprezentace a jsou hladoví. Máme Ligu mistrů, jsme sexy pro hodně hráčů, protože spousta zahraničních kluků ví, že se mohou přes statistiky Ligy mistrů dostat do dobrých lig. Už nyní cítíme, že u agentů to hraje velkou roli. Oni ví, že u nás to není o penězích, ale o příležitosti. U nás je příležitost obrovská, protože nehrajeme kvalifikaci, ale rovnou základní skupinu. Budeme outsider se zkušenostmi. Můžeme se posouvat jako tým, já jako trenér a celkově jako organizace, protože se dostáváme mezi vybranou společnost, kde jsou kluby na top úrovni.

Vzpomenul jste Markussona. Je šance, že by se vrátil?
Matty byl u nás spokojený, nyní hraje o postup do nejvyšší francouzské soutěže. Pokud postoupí, zůstane tam. Liga mistrů je i pro něj zajímavá. Momentálně se bavíme o deseti vytipovaných hráčích.