Z řady vážných věcí si dokáže udělat srandu. Radost mu dělá jeho rodina, v čele s vnukem, čerstvým basketbalovým mistrem republiky Ondrou. I když je mu „teprve" sedmdesát, na „cvičící" důchod nemyslí. „Budu cvičit, dokud se nerozsypu," směje se Jiří Týn, který o sobě tvrdí, že je plašan, trochu ho štve, že lidé kašlou na pohyb.

„Měli by si uvědomit, že ten, kdo cvičí, je in," zdůrazňuje Don Čičo, jak byl přezdívaný v době své závodnické kariéry. V následujícím rozhovoru, který je trochu netradiční, mimo jiné prozradí recept na to, aby si člověk udržel vitalitu a byl pozitivně naladěný.

Oslavil jste sedmdesátku a není to na vás vůbec vidět…

(usměje se) Když mi lidi přáli k sedmdesátinám hodně štěstí, zdraví, tak nějak jsem tomu začal věřit, že by mi těch sedmdesát mohlo asi být. Není to o tom, jak člověk vypadá, jak se obléká. Někdo nemá vrásky, někdo vlasy. Pro mě je důležité, jak se cítí. Můžete mít sedmdesát, ale pokud máte vitalitu, nepotřebujete kolem sebe péči, a to ani tu doktorskou, pak je to to hlavní.

Na kolik se vitálně cítíte?

To se nedá určit ani odhadnout. Už si nepamatuju, jak mi bylo ve dvaceti. Řeknu to takhle, na sedmdesát se vůbec necítím. Jsem v uvozovkách dříve narozený. Tělo mi nyní vrací, co jsem mu v mládí dal. Nehuntoval jsem si ho alkoholem. Měl jsem svoje blbiny, ale také mantinely, za které jsem nešel.

Pravidelně cvičíte, musel jste s přibývajícími roky snížit intenzitu cvičení?

Intenzita cvičení je trochu pozvolnější. Není kam spěchat. Cvičím hlavně pro zábavu a také i trochu pro kondici. Myslím si, že kdybych přestal, tak se rozpadnu a je ze mě protivný dědek. Dělám váhy, na které mám, nepřetěžuju se.

Opravdu?

Je pravda, že někdy chytím jiskru a jdu do toho jako zamlada, i když to není zrovna rozumné. Mám chuť zkusit sedmdesátiprocentní váhu, co jsem kdysi rval, ale to není rozumné. Známá, která je lékařkou, mi říkala, že pokud to půjde, cvičit mám pořád. Mám sice tělo opotřebované, ale schody ještě vyběhnu a rozhodně se nezadýchávám.

Kladl jste vždy důraz na stravu. Omezujete se? Nebo jíte, co chcete?

Samozřejmě že se zabývám zdravým způsobem života a snažím se to přenášet dál. Základem úspěšného dne je dobrá snídaně, člověk musí den nastartovat. Preferuju vločky, jogurt, banán a med. Při návštěvě Bobaji mi holky nabídly chio semínka a musím říct, že nejsou špatná. Jsou to zrníčka velké jako mák a přišel jsem jim na chuť. Ještě k té snídani, kvůli ní vstávám třeba i o hodinu a půl dříve.

Vím, že jste také milovníkem vajíček…

Ano, vajíčka jsou mým oblíbeným jídlem. Miluju vaječinu, mám rád hemenex. Avšak nemusím žloutek, to přiznávám. Když vajíčka jsou, dávám si jich tak pět denně.

Zeptám se ještě na alkohol…

Ten mi nic neříká. Ale teď vážně. Když na mě něco leze, nějaký ten bacil, tak si panáčka slivovice dám. Vozím si ji přímo ze Slovácka, od známého z Velehradu, a musím říct, že je výborná. Jsem ale vinař, mám rád červené. Když je nálada, dám si celou sedmičku, když se tancuje, tak nezůstane u jedné. Většinou si dávám večer o víkendech s manželkou, protože v jiné dny je člověk vesměs v práci.

Jaký je váš názor třeba na pečená kolena. Člověk vašeho životního stylu si je asi moc nedává…

Dám si ho někdy, ale nesmí se to stát pravidlem. Miluju dobře udělaná žebra. Jednou jsem byl pozvaný do Rohova a ještě teď si olizuju prsty. Kdo to zkusí, nemůže pak říkat, že je to zlo. Ještě jedna poznámka k jídlu. Nejen známí si myslí, že nejím špatné věci, to ale není pravda. Já jím všechno, nejsem v jídle vybíravý.

A polévku ze sáčku byste si dal?

Dlouho jsem ji nejedl. Pamatuji si ale, že dříve se ze sáčku dělala francouzská a ta tak špatná nebyla, doma jsme ji normálně jedli, mi osobně chutnala.

Vaříte si sám?

Do tohoto řemesla nefušuju. V osobě manželky mám skvělou kuchařku, vaří přesně to, co mi chutná. Mám rád kuřecí s rýží, omáčky, svíčkovou. V dobách, když jsem závodil, jsem byl na sebe dost přísný. A teď někdy i pořádně zhřeším. Při svých cestách nemám problém zastavit se v „mekáči" a dát si hranolky s kuřecími nugetami a kari omáčkou. Nepohrdnu tlačenkou a i dobrá klobása potěší.

Pravidelnost stravy dodržujete?

Někdy jsou dny, kdy mám honičku. Ale snažím se tempo zvolnit, říkám si: neblázni, už máš roky, už toho tolik nemáš šanci stihnout. Podnikat dnes a starat se o sebe není lehké. Nerad odkládám věci na další dny. Vše si píšu raději na lístek. Jak už jsem řekl, snídaně je základ, na ni musím mít klid. Oběd už do sebe naházím, i když mě nikdo nehoní. Holt jsem takový plašan.

Co by se stalo, kdyby vám někdo zakázal cvičení?

Takový nikdo není. Jednu dobu se o to pokoušela manželka, a neuspěla. Naše rodina má cvičení v genech a předáváme ho dál. Můj táta byl členem Sokola a sport byl u nás na denním pořádku. Já osobně jsem hrával docela dobře hokej, za Opavu fotbal, dokonce si pamatuju, že jsem nastoupil proti Baníku, chodil jsem na atletiku a do juda.

Cvičení je součástí mého života, vedl jsem k němu i své děti. Jak dcera Marcela, tak syn Alan sport vštěpují do hlavy svým dětem. Důležité je také najít svůj sport. Třeba já se našel v kulturistice. Viděl jsem film Romulus a Remus, dokonce jsem na tomto filmu byl čtyřikrát za sebou. Úplně jsem hlavní postavy hltal a začal doma cvičit.

Nikdo mi tehdy nedokázal poradit, tehdy nebyly vymoženosti jako internet, časopisy nebo televize. Dnes má člověk tolik informací, že má z nich hlavu jako pátrací balon.

Svůj směr jste našel, byl jste úspěšný. To, že jste založil kulturistku v Opavě, vám nikdo nevezme…

Najít svůj směr je to nejdůležitější. Člověk si musí uvědomit, že cvičení není o síle, ale o vůli. Důležitým faktorem je také to, že cvičí pro sebe, pro své zdraví. Začátky kulturistiky v Opavě nebyly jednoduché, neměl jsem k sobě člověka, který by mi pomohl. Spíše mi byly házeny klacky pod nohy.

Někteří ani pořádně nevěděli, co to kulturistika je. Okolí mě považovalo za blázna. Někteří mi říkali, že skončím na vozíku, že až budu starý, bude na mně viset kůže. Byl jsem ale horlivý, vše šlo stranou, šel jsem do toho hlava nehlava a povedlo se. Stroje jsme si vyráběli sami, jejich projekty jsem si vytvářel v hlavě.

Dopadlo to dobře, jsem tam, kde jsem.

Jste háklivý na slovo „starý"?

Když mě tak někdo osloví, nerozčiluju se. Je to výraz, který se používá. V mém slovníku ho ale nenajdete. Můžete být starý, ale ne v žádném případě protivný.

Kde v sobě berete stále pozitivní energii?

Snažím se být pozitivní. Ale to nejen já, naše rodina se pořád směje. Lidé z našeho okolí nám říkají, že to není možné, že určitě na něčem jedeme.

Vytočilo vás něco v poslední době?

Marně lovím v paměti. Teď v poslední době nic. Nemám rád lidi, co jsou neustále naštvaní a pořád si na něco stěžují.

Živíte v hlavě nějaký sen?

Mám přání, abych vydržel být vitální. Abych dovedl řešit svoji práci s elánem a aby fungovalo dál to, co funguje. Mám dvě děti. Aniž by si to Marcela s Alanem uvědomovali, dodávají mi vnitřní sílu a motivaci. Mám kolem sebe přátele, které beru jako svou rodinu. Pro mě je důležité, aby mí nejbližší byli pozitivní a uměli se zasmát. To jsou ty baterky, bez kterých bych si nedokázal svůj život představit.

Poslední otázka je všeobecná. Cvičí podle vás lidé méně?

Lidé, kteří cvičí, jsou, jak se dnes říká, in. Jsou o krok o dva vepředu než ti, co se nehýbou. Dnešní člověk mi přijde líný, ale to je dáno dobou. Dnes nevidíte mezi baráky hrát děti fotbal nebo jen si tak pinkat s balonem. Přitom hřišť je vytvořených spousta. Dítě přijde domů, sedne si k počítači a tím se zabaví. Tohle je smrt. Dítě ale za to nemůže, je to vina rodičů. Tvrdím jedno: když je rodina aktivně sportovní, vychová aktivní děcka.