Oba se pokoušeli vrchol zdolat prvovýstupem jihozápadní stěnou. „Bylo to zklamání, ale na druhou stranu to beru tak, že hora tam zůstane a můžu se o to pokusit jindy," vysvětloval Tomáš Petreček, jenž naší redakci vylíčil zážitky a detaily z expedice v rámci rozsáhlejšího rozhovoru.

Podařilo se vám už rozdýchat zklamání z toho, že jste prvovýstup na Gasherbrum I nedotáhli do úspěšného konce?

Na jednu stranu je velká škoda, že se nám nepovedlo dobýt vrchol, na tu druhou jsme se dostali v pořádku dolů, což v drsných klimatických podmínkách nebylo jednoduché. Sestupoval jsem ovšem s vědomím toho, že jsme pro to udělali maximum.

Ve výšce 7300 metrů jsme strávili šest dní a šest nocí, což je o dost déle, než je standard. Od meteorologa jsme měli potvrzeno, že se počasí udobří. To se však nestalo.

O kolik dní déle jste v této výšce zůstali, než je onen standard, o kterém jste mluvil?

Horolezci zde setrvávají jeden až tři dny. Šest dní byla opravdu dlouhá doba. Navíc nebylo vůbec jednoduché se sem dostat.

Co se s lidským tělem v takové výšce vlastně děje?

Člověku se špatně dýchá a přijímá jídlo. Přece jenom je zde menší množství kyslíku. Strašně rychle hubnete, zhruba tři čtvrtě kila za den. Ztrácíte hmotnost a svalovou hmotu. Navíc se nedokážete pořádně vyspat. Neustále se budíte. Noc tak máte kompletně rozbitou.

Do toho je nutné přičíst obrovskou zimu minus třiceti až čtyřiceti stupňů. Pravidelně jsme museli chodit odhazovat sníh ze stanu, aby se nad námi nesesypal.

Kdy jste se definitivně rozhodli, že nebudete pokračovat dál a sestoupíte zpátky do základního tábora?

Od meteoroložky jsme měli potvrzeno, že by se ke 14. srpnu mělo počasí zlepšit. Čekali jsme skoro čtyři noci, ale k žádné změně nedošlo. Naopak, začalo ještě více sněžit a nebyly podmínky k tomu, aby se dalo pokračovat.

Rozhodli jsme se slézt dolů, což nebylo vůbec jednoduché. Přece jenom slézání je daleko horší než vylézání. Jdete pozadu a není to přirozený pohyb. Pohybovali jsme se na stěně, která měla více než 2 tisíce výškových metrů. V některých úsecích jsme museli slézat bez jištění, v jiných se dalo třeba slaňovat.

Bez jištění? Znamená to tedy, že stačila jedna chyba a mohl následovat volný pád z několika set metrové výšky?

Někdy nebyla jiná možnost. Určitě to je těžké, ale s lezením já i Mára máme velké zkušenosti a víme, jak se na takových stěnách pohybovat. Velmi důležitá je kvalita sněhu. To se v takových výškách dost mění. Musíte mít pod kontrolou každý krok.

Je to strašně vyčerpávající a horolezec musí disponovat velkou psychickou odolností.

Čistě teoreticky, bylo by možné ve velmi nepříznivých podmínkách vrchol Gasherbrumu I zdolat?

Určitě ne. Foukal silný vítr, při němž teplota třeba z minus dvaceti klesá na minus čtyřicet. Špatně se dýchá a dochází k omrzání těch částí těla, které jsou k tomu nejnáchylnější. To znamená hlavně prstům u rukou.

Kdybychom pokračovali, byl by to velký hazard. Ze svých zkušeností z hor vím, že se klidně můžete točit v kruhu sta metrů a chodit kolem dokola. Není vidět na krok, sněží a je mlha. Člověk snadno zabloudí. Nemělo smysl takhle riskovat.

Vy osobně jste měl problémy s omrzlinami?

Mé prsty na nohách byly trochu omrzlé, ale nešlo o nic vážného.

Přišel během expedice okamžik, kdy jste měl strach o vlastní život?

Jisté riziko bylo při sestupu. Neměli jsme jinou možnost, než se po šestidenním čekání na lepší počasí vydat na cestu dolů. Sestupovali jsme celkem čtyři dny. O jeden den více, než jsme vylézali nahoru. V okolí jsme častokrát viděli padat laviny.

Jedna menší se zřítila také na náš stan a poničila ho. Bylo to naštěstí před koncem sestupu. Tehdy už nám byla opravdu velká zima, měli jsme navlhlé spacáky a přáli jsme si být co nejrychleji dole.

Bylo těžké si ve výšce 7300 metrů vnitřně připustit, že výpravě se cíl zdolat nepodaří? Přece jenom expedici předcházely měsíce příprav.

Bylo, ale na druhou stranu to beru tak, že hora tam zůstane a můžu se o to pokusit jindy. Už tak jsme riskovali, postupně nám ale došlo, že touto cestou se na vrchol letos nedostaneme. Potom jsme řešili sestup dolů. Zažili jsme hodně krušné okamžiky.

Byla obrovská zima, ve stanu jsme museli být na sebe hodně nalepení, abychom se aspoň trochu zahřáli.

Jaké bylo přivítání v základním táboře?

Velmi vřelé. Několik dní jsme totiž s ním vůbec nebyli v kontaktu. Nedávali nám moc šancí, že jsme naživu. Nahoře i při sestupu jsme se zdrželi o dost déle, než bylo původně v plánu. Naši kuchaři a šerpové to s námi hodně prožívali. Byli jsme taková velká rodina.

Po dlouhém čekání si mnozí mysleli, že jsme zahynuli a chtěli základní tábor zabalit. Náš kameraman Tomáš Galásek je ale přesvědčil, aby ještě počkali. No, a my potom se zpožděním pěti nebo šesti dnů skutečně přišli.

Proč jste o sobě nemohli dát vědět?

Vybila se nám baterka v satelitním telefonu. Původní předpoklad byl, že se zdržíme o dost kratší dobu. Právě kvůli tomu pak šly fámy, že to s námi asi nevypadá dobře. V blízkosti základního tábora na naši skupinu dohlížela také vojenská jednotka.

Když jsme se vrátili, řekli nám, že se nás chtěli pokusit jít hledat, což jsme vůbec nepochopili. Neměli totiž žádnou výstroj a vybavení.

Při aklimatizační cestě nahoru jste se potkali s polským lyžařem, který měl přijít o kolegu. K čemu vlastně došlo?

Byli jsme ve výšce 6500 metrů, měli tam stan polští lyžaři. V dopoledních hodinách se jeden z dvojice začal shánět po svém kolegovi. Oba chtěli sjet Gasherbrum II na lyžích. Druhý měl sjíždět jinou cestou sám a nepodal o sobě žádné zprávy.

Snažili jsme se pomoci a porozhlédnout se po okolí. Dopoledne je ale sníh těžký a panuje riziko pádu lavin. Bylo to tam až moc nebezpečné, než abychom pokračovali v hledání. Do těchto výšek navíc nemůže vzlétnout vrtulník. Polák ho zkoušel hledat ještě den a pak sestoupil.

Jeho kolega s největší pravděpodobností zemřel. Sjížděl cestou, kudy nikdo nechodí. Mohl se zřítit do některé z trhlin, kde člověk vydrží naživu maximálně půl hodiny.

Po takové tragédii nechci nikomu sahat do svědomí, ale vy se dlouhodobě připravujete na prvovýstup, na svahu se vyhýbáte každému sebemenšímu riziku a v kontrastu s těmito fakty se někdo pokusí sjet zrádnou osmitisícovku na lyžích. Není to až příliš velká machrovina?

Nepochopili jsme, proč sjížděli každý zvlášť. Navíc v dopoledních hodinách, kdy sníh není dostatečně tvrdý. Při sjíždění je pohyb nesnadný. Nejtěžší úseky se hraní. Častokrát musíte zastavovat, protože se zadýcháváte. Některá místa je potřeba slanit i s lyžemi. Podle mého si vybrali ke sjíždění především špatný čas.

Byl Marek Holeček hnán větší motivací dosáhnout vrcholu než vy? Přece jenom před dvěma lety při sestupování z neúspěšného prvovýstupu stejnou cestou zde přišel o kolegu a velkého kamaráda Zdeňka Hrubého, který se dopustil technické chyby, zřítil se z velké výšky a zemřel.

Mára zde už byl dvakrát předtím a nejspíš byl namotivován více než já. Ve výšce 7300 metrů však i on sám zhodnotil, že nestojí za to pokračovat. Byli jsme nahoře hodně dlouho a jiné řešení se nám ani nenabízelo.

Dostali jste se výše než už zmíněná výprava před dvěma lety?

To rozhodně. Zdeněk s Markem tehdy vylezli do 6500 metrů. Zdeněk pak zhruba v této výšce spadl. Shodou okolností jsme se na stejné místo, kde k tomu došlo, dostali na den přesně po dvou letech. Ve finále chyběl jeden jediný den k tomu, abychom se podívali na vrchol.

Opravdu jeden jediný den? Neodradí vás taková smůla od dalšího výstupu na osmitisícovku?

Je to skutečně tak. Kdyby nám přálo počasí, mohlo se to povést. Neřekl bych, že by mě to odradilo. Jedná se o další velmi cennou zkušenost, která se při příštích expedicích bude hodit. Povědomí o tom, co bude v příštím roce, ale zatím nemám. V tuto chvíli nevím, jestli budeme něco plánovat.

Sedli jste si s Markem Holečkem jako kolegové?

Byla to naše první expedice, ale určitě ano. Máme podobné názory, a to i na lezení. Podobně jsme na tom také fyzicky, takže jsme si perfektně vyhovovali.

Ono, samotný výstup je jedna věc, ale musí se uvést, že všemu předchází důkladná aklimatizace a také dlouhý přesun do základního tábora. Ze Skardu jste museli absolvovat mnohahodinovou cestu džípem do Askole, poslední vesnice v údolí pod ledovcem Baltoro, a potom následoval sedmidenní trek.

Nezdá se to, ale aby se člověk dostal do base campu, musí urazit 150 kilometrů po vlastních. Někteří sem dokonce jezdí jen proto, aby zvládli tento trek. Do „bejzu" mířila početná skupina čítající dva horolezce, našeho kameramana Tomáše Galáska, dvacítku nosičů a patnáct mul, na nichž jsme měli naloženy všechny potřebné věci.

No, a když půjdeme ještě dále, tak jednoduchý nebyl ani přesun z hlavního města Pákistánu Islámábádu do Skardu. Neměli jste štěstí na meziměstský let a museli zvolit jízdu po zrádné vysokohorské silnici Karakoram Highway. Nebylo to nebezpečné?

Čtyřiadvacetihodinová jízda v autobuse a v takových podmínkách není zrovna příjemná. Na některých místech není prostor pro to, aby se minula dvě protijedoucí auta. Někde potom nejsou vůbec svodidla a sráz je velký. Hlídáni jsme byli ozbrojenou eskortou. Po cestě jsme neměli žádný problém v tom smyslu, že by se nás někdo třeba pokusil přepadnout.

Měli jste při zpáteční cestě čas i na cestování?

Trochu ano. Dva dny jsme strávili ve Skardu, kde jsme se byli podívat na několika poutních místech. Před odletem jsme si trochu prošli také Islámábád.

Dá se srovnat pokus o prvovýstup jihozápadní stěnou s expedicí starou dva roky, kdy jste během několika dní pokořil Gasherbrum I a Gasherbrum II?

Tyto výpravy srovnávat nelze. Přece jenom teď to bylo z takových osmdesáti procent celé o lezení s dvěma cepíny a mačkami. Šlo o daleko těžší cestu. Přece jenom při klasickém výstupu je to o dost jednoduší. Spolu s vámi jde nahoru dalších dvacet lidí a střídáte se v prošlapávání cesty. Při prvovýstupu vám nikdo nepomůže, nikdo další se v těch místech nenachází. Jste odkázáni jenom sami na sebe.

Nevytváří se právě zde, řekněme, jistá návykovost na osmitisícovky? Přece jenom řada lidí, která expedice v asijských velehorách podnikne, se sem ještě vrací. A to mnohdy ne jednou.

Neřekl bych, že jde přímo o návykovost, ale okolní hory jsou opravdu krásné. Jde o nádhernou oblast, která na člověka působí. Samotnou podstatou výstupu je pak něco dokázat. Všechno se zde snoubí.

O své cestě jste zprostředkovaně informoval na své internetové stránce www.tomaspetrecek.cz a také facebookovém profilu. Hnala vás nahoru také podpora fanoušků?

Myslím si, že to byl dobrý tah. Lidé mohli sledovat průběh naší expedice. Ať už se jednalo o fotky nebo třeba různé postřehy. Psali nám, ať se vše vydaří. Bylo to velké povzbuzení.

Po tak náročné výpravě se asi tělo musí dávat nějakou dobu dohromady. Jak tedy probíhá regenerace?

Zhubl jsem deset kilo. Za zhruba devět dní, co jsem zpátky, se mi povedlo nabrat zpět čtyři kila. Šest je ještě přede mnou. Zkoušel jsem závodit na Beskydské sedmičce, ale přibližně v půlce tohoto závodu jsem musel vzdát. Bolela mě třísla. Ještě to bude trvat, než zase bude vše v optimu.

Myslíte už na podzimní světový šampionát v Adventure Race? Po Kostarice a Ekvádoru se tentokrát bude konat v Brazílii. Tedy ve vcelku podobné destinaci.

Mistrovství světa je na programu v listopadu. Podle mého tam bude ještě více bahenních pasáží. Víme však, do čeho jdeme. Mohlo by to být obdobně náročné jako na předchozích dvou světových šampionátech.