Jeho příběh i po letech udivuje. Rodák ze severoanglického Stockportu má na kontě celkem osm grandslamových titulů v singlu. Z toho hned třikrát po sobě opanoval domácí Wimbledon. Navíc se stal nedílnou součástí daviscupového týmu Velké Británie, který mezi lety 1933 až 1936 celkem čtyřikrát získal salátovou mísu.
První triumf byl přitom pro Brity obzvlášť cenný, protože Davisův pohár nebyl v jejich držení dlouhých jednadvacet let. Od doby, kdy ve finále zdolali Spojené státy.
I přesto, že Fred Perry v tenise vyhrál prakticky všechno, mimo jiné jako jediný britský tenista zvítězil na všech Grand Slamech, doma v Anglii byl přehlížen. Slovo přehlížen dost možná není úplně výstižné. Trojnásobný vítěz Wimbledonu se ve své rodné zemi setkal s neuvěřitelnou dávkou nevraživosti.
Místo toho, aby byl za své úspěchy patřičně doceněn, málokdo mu je uměl odpustit.
Pocházel z dělnické třídy
V Anglii tenkrát bujel neduh, který bychom odborněji mohli pojmenovat jako třídní boj. Vzhledem k tomu, že Fred Perry pocházel z dělnické třídy a tenis té doby byl sportem těch nejvyšších vrstev, mnozí tenisté na něj pohlíželi s pořádnou dávkou despektu. Zvláště ve chvíli, kdy se mu začalo dařit.
Po první světové válce se Perry se svou rodinou přestěhoval ze severu Anglie do Londýna. Na londýnských předměstích byl tenkrát tenis čím dál tím populárnější. Neplatilo zde přitom pravidlo, že se mu mohou věnovat pouze bohatí.
Talentovaný Fred na sebe upozorňoval vynikajícími výkony. Většina tenisové společnosti ho ale začala považovat za vetřelce. A to i když se v roce 1933 podílel na vítězství Velké Británie v Davis Cupu. Ještě markantnější to bylo o rok později při premiérovém vítězství ve Wimbledonu.
Nesplňoval tehdejší kritéria
Wimbledonské finále z roku 1934 nabídlo souboj dvou naprosto odlišných hráčů. Australan Jack Crawford byl tehdy veskrze brán jako pravý tenisový gentleman: dobrý původ, vybrané a způsobné chování, které na pažitech All England Clubu pasovalo jako vyšité. Měl všechny přednosti, které v leckterých tenisových kruzích byly na výsost doceňovány.
Proti němu na centrálním dvorci ale nastoupil přesný opak, Fred Perry. Čtyřiadvacetiletý Angličan ovšem zvítězil, což mnozí nemohli přenést přes srdce. Legendární je historka ze šatny po vítězném finále. Perry zaslechl člena komise zápasu, jak říkal Crawfordovi, že šlo o jediný den, kdy nevyhrál nejlepší hráč, což ho značně rozlítilo.
Nebyl by to ale on, kdyby se ho chmury držely moc dlouho. Fred Perry byl znám jako člověk, který nikomu nelezl do zadku. Nedbal na to, co si o ně myslí zlí jazykové a v tenise vždycky upřednostňoval požitek a radost ze hry před výdělkem.
A právě tento postoj mu v tehdejší anglické tenisové společnosti nadělal spoustu nepřátel. To, kým byl na centrálním dvorci ve Wimbledonu, bylo v přímém rozporu s těmi, kdo seděli v hledišti.
Pro mladé Brity se stal vzorem
Neustálé spory s Lawn Tennis Association (Britským tenisovým svazem) ho přiměly opustit Anglii. Přestěhoval se do USA, kde objížděl tamější turnaje. Když se v roce 1937 vrátil na ostrovy, aby se zapojil do turnajů, které pořádala LTA, byl mu znemožněn vstup na kurty a těchto soutěží se nemohl zúčastnit.
„Protiperryovská" nálada se v hrdých Britech začala lámat až s odstupem několika desítek let. Ti, kteří ho kdysi odsuzovali za jeho původ, k jeho příběhu a odkazu najednou změnili přístup. V All England Clubu mu dokonce v roce 1984 odhalili sochu.
Fred Perry pod svým jménem začal vyrábět svou módní značku. Pro spoustu hlavně mladých lidí pocházejících z dělnické třídy se v Anglii stal inspirací. Oblečení s logem vavřínového věnce, který symbolizoval Perryho značku, především v šedesátých či sedmdesátých letech bylo mezi skinheady, mody a jinými anglickými subkulturami doslova hitem.
Jeho jméno se také objevilo na seznamu nejlepších britských sportovců dvacátého století. Je však smutné, že národní hrdina byl ve Velké Británii doceněn až s velkým časovým odstupem.
To přijetí na konci třicátých let v USA bylo jiné. Brzy získal americké občanství a později dokonce narukoval do armády Spojenců. Jak sám říkal, na Američanech na rozdíl od Britů si vždycky vážil toho, že zdaleka nejsou tak úzkoprsí.
Petr Dušek
