Společně s Jaroslavem Krajníkem, Dagmar Svěrákovou a Pavlem Kurzem pro Českou republiku vybojovali historický úspěch v podobě osmého místa. „Podobně náročného světového šampionátu jsem se zúčastnil snad pouze ve Francii," komentoval Tomáš Petreček, jenž je civilním povoláním profesionální hasič.

Tomáši, stačil jste si už s kolegy 
z týmu Black Hill/OpavaNet uvědomit, že se vám povedlo přepsat dějiny Adventure Race u nás?

Je to fantastický úspěch. Žádní Češi před námi mistrovství světa nikdy nedokončili na lepším místě. Před odletem do Ekvádoru bych bral umístění okolo desáté příčky. Skončit osmý je něco úžasného.

Celkově jste za šest dní a šest nocí urazili sedm set kilometrů. Etapy ve vysokých nadmořských výškách, ale i džungli už dopředu budily velký respekt. Absolvoval jste někdy těžší závod?

Podobně náročné to bylo ve Francii. Nepohybovali jsme se však v tak vysoké nadmořské výšce. Před koncem závodu jsme se sedmnáct hodin brodili v šíleném bahně.

Jak se vůbec světový šampionát vyvíjel? Profesionálové a pozdější vítězové z řad novozélandského týmu Seagate a druhých Španělů Columbia Vidaraid byli trochu někde jinde, ale třetí a osmé místo od sebe dělilo zhruba deset hodin, což není kdovíjaký rozdíl…

Po úvodním treku jsme byli asi desátí. Hodně nám sedly etapy na kole a také kajaku.
 A právě kajakářská část na divoké řece byla rozhodující.

Síla vody byla opravdu enormní, proto pořadatelé vytvořili takzvanou dark zone. Kdo dorazil k řece po šesté hodině večer, nebyl na řeku vpuštěn. Pouštělo se zase od čtyř od rána. Do uzávěrky bychom to možná stihli, ale nechtěli jsme blbnout s nejlepšími, abychom nepřecenili své možnosti a následně nepřišlo třeba zranění.

Takže jste raději zvolnili?

Na rozdíl od některých ostatních družstev jsme nebláznili. Dorazili jsme tam asi ve dvě ráno, trochu si odpočinuli, prospali se a ve čtyři šli na řeku. Někteří nespali vůbec, ale vymstilo se jim to, protože se pak i vinou toho zranili. Dařilo se nám také mapování. Nedělali jsme chyby a ztratili jsme maximálně dvě hodiny.

Vyplatila se důkladná aklimatizace ve vysokých nadmořských výškách hned po příletu do Ekvádoru?

Určitě. Od začátku jsme spali ve výškách okolo tří tisíc metrů. Po pěti dnech jsme se skvěle aklimatizovali. Dokonce se nám podařilo vystoupit také na vrchol Ilinizas Norte ve výšce 5126 metrů.

Neohrožovala vás v džungli nějaká nebezpečná zvířata?

Setkali jsme se s velkými pavouky, tarantulemi. Cestou jsme také narazili na čtyři nebo pět hadů. Nebylo to ale nic hrozného. Pohyb v džungli jinak hodně stěžovalo bahno. Hlavně v poslední etapě, kdy jsme byli neustále dvacet nebo třicet centimetrů v bahně.

Ještě před odletem jste avizoval, že po zkušenost z loňského světového šampionátu v Kostarice si právě na to dáte největší pozor. Vyplatilo se vzít hrubší boty?

Tohle opravdu vyšlo. Vyhnula se nám infekce, se kterou jsme bojovali v Kostarice. Od bahna jsme byli hodně podření, ale dalo se to zvládnout.

Co komplikace plynoucí z únavy a nedostatku spánku?

Bylo tam nějaké blouznění a drobné halucinace, ale tohle 
k Adventure Race patří. Problémy měla Dáša, protože tak dlouhý závod ještě nikdy neabsolvovala. Snažili jsme se jí co nejvíce pomoct. Když se jelo na kole, tahali jsme ji na gumě a brali jsme také její batoh a podobně.

Těsně před cílem jste trochu zabloudili. K čemu vlastně došlo?

Dokončovali jsme etapu na kajaku. Na řece bylo potřeba zvolit správnou odbočku. Pak už to byl do cíle kousek. Zvolili jsme však špatnou cestu a po hodině nám to začalo být divné.

Následně jsme zjistili, že jsme skutečně chybovali. Naprosto vyčerpaní jsme i po rozhovoru s kolemjdoucími nabrali správný směr a doslova sprintovali do cíle. Mysleli jsme na to, o kolik pozic jsme asi přišli. Nikdo nás však naštěstí nepředběhl a náskok na deváté místo byl velký.

Odkloňme se nyní od samotného závodu. Líbilo se vám v Ekvádoru?

Je to chudá země, která se však může pyšnit nádhernou a divokou přírodou. Hlavní město Quito je srovnatelné s Prahou. Místní žijí ve velkých nadmořských výškách. Když například národní fotbalový tým Ekvádoru hraje doma, nikdo jej není schopen porazit, protože na takovou výšku není zvyklý.

Jak dlouho bude trvat, než po tak náročném závodě plně zregenerujete?

Zhruba měsíc. Je třeba setřepat únavu a dostat se do pohody. Už nyní bych si například určitě mohl jít zaběhat. Momentálně je ovšem přede mnou delší závodní pauza. Až 
v lednu mě čeká lysohorská čtyřiadvacítka.