„Už nějaký čas se kamarádím s Petrem Kivorchianem. Do Opavy mě zlanařil on,“ prozradil s úsměvem nový masér BK Opava, který se okolo basketbalu točí pětadvacet sezon. Jeho profesní životopis je bohatý. Začal v nejvyšší slovenské soutěži, následovaly štace v německém Braunschweigu, v pražském USK.

Poslední čtyři roky si na masérský chleba vydělával v rakouských klubech Wels a Kapfenberg. Má za sebou i štace u slovenské a české reprezentace, a to i u ženských kategorií. Více už s „Pažim“, jak mu všichni přezdívají, v následujícím rozhovoru. Mimochodem dobře ovládá i jazyky. Mluví anglicky, německy a srbochorvatsky.

Jak se vůbec událo, že jste zakotvil zrovna v Opavě, vy, takový světoběžník?
(usměje se). Je to jednoduché. Dlouhá léta mě pojí přátelství s Petrem Kivorchianem, který mě tady zlanařil. Řekl mi, že jde na masérský důchod. Slovo dalo slovo a já jsem tady.

Kde jste naposledy působil?
V Rakousku, nejdříve ve Welsu a poté v Kapfenbergu. Tahle štace byla hodně povedená. Vyhráli jsme, co se dalo.

Přece jenom v Rakousku to bylo o jiných penězích, proč jste tedy odešel do Opavy?
Bavili jsme se s „Kiwim“ na toto téma už dlouho. Dali jsme si ruku na to, že když bude v Rakousku po sezoně, půjdu do Opavy. Myslím si, že šlo o správné rozhodnutí. Navíc peníze nejsou všechno.

Můžete přiblížit, kde a jak jste se k práci maséra dostal?
Mám vystudovanou zdravotnickou školu, takže jsem k tomuto povolání měl blízko. Začínal jsem v Pezinku, který patřil ve své době k top klubům, než zkrachoval. Následně jsem se stěhoval do německého Braunschweigu, pracoval u slovenské reprezentace. Dělal jsem několik sezon s trenérem Scalabronim i v USK Praha, následovala štace v Rakousku a nyní Opava.

Jak se dostane masér ze slovenského klubu do německé Bundesligy?
Byli jsme s reprezentací na turnaji v Děčíně, měli jsme v týmu amerického hráče se slovenským pasem. Přes něj jsem se tam dostal. V Německu jsem měl možnost pracovat pod uznávaným trenérem Scalabronim, kterého jsem následoval i do USK Praha k ženské dvacítce.

Masér opavských basketbalistů Tomáš Roman.

Je ale pravdou, že jste si od masérské práce na nějaký čas odskočil…
Je to tak. Pracoval jsem v Anglii, kde jsem se staral o seniory. Ale po roce jsem se vrátil opět k basketbalu.

Vedle klubové práce děláte maséra i u ženské reprezentace do dvaceti let. Ono je asi velký rozdíl masírovat ženy a muže…
(usměje se). V prvním roce to bylo pro mě nové, je to velký rozdíl, ale zvykl jsem si. Je to o jiném přístupu. Musíte mít také svou práci rád.

Pocházíte ze Slovenska, dle vašeho profesního životopisu máte hodně kočovný život. Jak často se dostanete během sezony domů na Slovensko?
Jelikož jsem svobodný a bez závazků, nevadí mi tento způsob života. Domů se dostanu tak na Vánoce. Pořád totiž hrajeme, do toho reprezentační srazy.

Jaký na vás udělala dojem Opava?
Je to příjemné město. Pořád se dá někam chodit. Moc se mi tady líbí.

Byť máte toho hodně za sebou, velkou novinkou je pro vás fakt, že jste v týmu, který nemá cizince…
Ano, vidíte. Je to novinka, a příjemná. Byl jsem zvyklý na tak v průměru tři národnosti. V Opavě je to jiné. Nemusíte používat cizí jazyk. Člověk si užije hodně vtípků, což mi v minulosti chybělo.

Vaším osudovým trenérem je Američan Scalabroni, je to tak?
Děláme spolu snad patnáct let. Museli jsme si na sebe zvyknout. Nyní se mi stačí na něj podívat a vím, co chce. Je hodně náročný, má charizma. Spolupráce s ním mě obohacuje.

Byli jste spolu v Německu, v USK, nyní u dvacítky žen, do Pardubic, kde nyní působí, vás nelákal?
Byla to jeho první otázka, když jsme se viděli na repre. Ale já byl domluvený s Opavou, navíc Pardubice mají svou masérku.

Už se těšíte na vzájemný zápas s Pardubicemi?
Ano, stejně tak jako s USK Praha.

Poslední otázka směřuje ke slovenskému basketbalu. Ten je někde jinde než ten český…
Máte pravdu. Ze stavu slovenského basketbalu jsem smutný. Mládež je zanedbaná, tréninkový proces slabý. Hodně ve všem pokulháváme.