VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Zdeněk Hummel, kouč, který vyhrál nejtěžší bitvu na nemocničním lůžku

Ostrava, Opava, Nový Jičín /ROZHOVOR/ – Patří k nejvýraznějším trenérským postávám českého basketbalu. Kouč Zdeněk Hummel jako jediný dovedl dvakrát národní tým na evropský šampionát. Úspěchy sbíral i na ligové scéně, hlavně s Opavou a Novým Jičínem. Vyhrál mnoho těžkých bitev. Tu nejtěžší nevybojoval na palubovce, ale na nemocničním lůžku.

15.2.2011 1
SDÍLEJ:

Zdeněk HummelFoto: DENÍK / František Géla

„Rakovina prostaty? To byl obrovský šok,“ vzpomíná čtyřiašedesátiletý Hummel, současný trenér Ostravy.

Vážná a zároveň hodně nepříjemná nemoc vás musela pořádně zasáhnout…

Bylo to pro mě šokující zjištění. Do té doby jsem nebyl nikdy vážněji nemocný. Měl jsem a stále mám mezi lékaři mnoho kamarádů, ale těm jsem se v jejich práci oklikou vyhýbal. Vždycky jsem jim hlásil, že si zajdeme na pivo, ale ne v nemocnici. Na preventivní prohlídky jsem dlabal, říkal jsem si, že se mi nemůže nic stát, jsem přece železný dědek, který celý život sportoval.

A ejhle… Jak jste se vůbec dozvěděl o velkých zdravotních problémech?

Když jsem se vrátil trénovat domů do Ostravy, rozhodl jsem se, že si nechám udělat rozbor krve u lékaře-kamaráda Ládi Dvořáka. Ty mi řekneš, jak to se mnou je, slyšel ode mě někdy v únoru loňského roku. Důvodem mého rozhodnutí byl život kolem. Několik vrstevníků umřelo, což jsem začal vnímat a uvědomovat si, že za test nic nedám. Bylo to velké štěstí.

Připouštěl jste si vůbec, že může být něco špatně? Šel jste přece jen na odběr, všechno mohlo být v pořádku…

Láďa (Dvořák) zaškrtl PSA, to je prostatový specifický antigen, a číslo vyletělo na 14,1. A bylo hotovo. Koukal jsem na to a nevěřil vlastním očím. Urolog, shodou okolností bratr Ládi (Dvořáka), mi řekl, že je to vysoké číslo a je třeba s tím ihned něco dělat. Poslali mě na biopsii, odebrali deset vzorků a skóre nebylo lichotivé, něco jako po zápasech s Nymburkem. Hned v osmi případech tam byl pozitivní nález. Poslali mě do fakultní nemocnice, kde mi vysvětlili, že je v mém věku nejlepší jít na operaci.

Rakovina prostaty
Rakovina prostaty je třetí nejčastější příčinou úmrtí muže na zhoubný nádor v Česku a počet nových onemocnění stále roste. Každoročně je u nás odhaleno asi 5000 nových případů a kolem 1700 mužů na ni umírá. Lékaři ji často nazývají tichým nepřítelem starších mužů, jelikož se v počátku nemoci nijak neprojevuje, a odhalit ji včas tak může jen speciální vyšetření. Odborníci proto radí všem mužům kolem padesátky, aby si u svého praktického lékaře toto vyšetření vyžádali.
Prohráli boj s rakovinou prostaty: Dennis Hopper (americký herec – 74 let), Pavel Novák (zpěvák a skladatel – 64 let)

zdroj: internet

Radili vám doktoři ještě něco jiného?

Nebylo třeba. Dal jsem na jejich doporučení. Kdybych ale v té době věděl, do čeho jdu, tak bych se asi nervově zhroutil. Nakonec jsem to vydržel, i se všemi těmi vývody. Dobré bylo, že mě všichni chválili.

Když jsem šel domů, vyfasoval jsem dva balíky plínek s tím, že po operaci jsou typy lidí, kteří léta nebo dokonce celoživotně musí po takovém zákroku plínky nosit. Já měl taky problémy, nezastírám, ale plínku jsem nepoužil ani jednou. Po měsíci jsem začal chodit na ozařování, celkem jich bylo pětatřicet.

To už jsem trénoval, začínala totiž sezona. Takže moje trasa byla daná, na ozařování a do haly za kluky.

Věděli vůbec hráči o tom, že léčíte rakovinu?

Vědělo se to. Já jsem to v žádném případě nechtěl zveličovat, upozorňovat na to a jakkoli to zdůrazňovat. Byli jsme domluvení s Dušanem (Medveckým – asistentem trenéra), že společně připravíme tréninky. On byl s kluky na hřišti, já seděl na lavičce a určoval čtveřice, pětice a to, co se bude dělat.

Zdravotně jste na tom v současné době jak?

Naordinovali mi, že musím ještě dva roky brát ženské hormony na potlačování těch mužských. Začala mi růst prsa, přibral jsem, navíc minulý týden dostal pásový opar, ale žiju, a to je hlavní. Když to celkově shrnu, musím poděkovat všem doktorům, kteří mě dali dohromady.

Nedávno jsem byl na pooperační kontrole a PSA ukázalo číslo 0,04. To je vlastně nula, takže vše v pořádku. Teď si můžu říct, že jsem zdravý, ale už se to jednou nastartovalo, takže nikdy nemáte jistotu.

Přesto se zdá, že jste měl štěstí a vše zjistil v pravou chvíli…

Dozvěděl jsem se od doktorů, že když se rakovina dostává v pokročilém stadiu do páteře, do kosti, je zle. To mě naštěstí nepotkalo, chytil jsem to včas. Vlastně v samém počátku. Oddechl jsem si, když mi bylo řečeno, že jediný problém s páteří, která je prý hodně zdevastovaná, mám ze sportu. To byla paradoxně hrozně pozitivní zpráva.

Dá se říct, že se vám otočil svět. Věci teď asi vnímáte jinak než před nemocí…

Člověk si začne ještě víc vážit života. Za každou věc jsem rád, každá drobnost mě nesmírně potěší. Třeba mladší kluci mě berou na tenis, za což jim patří dík. Můžu si s nimi zahrát a neřeším, že jsou ty výkony daleko horší než dřív. Ruka je stále dobrá (smích), ale tělo už mnohdy nestačí.

Změnil jste se i jako člověk?

Po tom všem se snažím lidi ve svém okolí ještě více povzbuzovat, šířit pohodu a nebýt protivný. Nejsem optimista ani pesimista, ale realista a tak beru i život. Studoval jsem biologii, zajímal se o genetiku, protože jsem chtěl srovnávat mé předky, rodiče, prarodiče. Všichni říkají, že jsem po dědovi z matčiny strany, to znamená do kříže. Dobře vím, že se nedožívali nikdy závratného věku, což beru na vědomí. Je třeba si takové věci srovnat v hlavě a nezapomínat na takové důležité věci.

Jako hráč i jako trenér jste vyhrál mnoho těžkých bitev. Berete tu proti rakovině jako vůbec nejtěžší v životě?

Jednoznačně. Když jsem dříve slyšel u kohokoli slovo rakovina, tak to byl pro mě mrtvý člověk. Doktoři mě upozorňovali, že konkrétně prostata není až tak nebezpečná, ale kde je ta hranice nebezpečí… Co jsem ležel a viděl ty případy, škoda mluvit. To byl vůbec ten největší psychický záhul.

Třeba přímo se mnou na pokoji byl kluk, bývalý fotbalista z Dolního Benešova, který přišel o genitálie. Tomu dělali všechno uměle. Jen smolil a spal, to jsou strašné věci…. Měl šestačtyřicet. V takových momentech vás pořádně zamrazí.

Pojďme k příjemnějšímu tématu a tím je basketbal. Jak vzpomínáte na dobu, kdy jste trénoval reprezentaci?

Nemám se za co stydět. V současné době jsem jediný trenér, který dostal družstvo dvakrát na mistrovství Evropy (1999 a 2007). Byly to náročné, ale dobré roky.

Český národní tým neprožívá zrovna nejlepší období. V čem je chyba?

V našich podmínkách je momentálně těžké dostat se na jakékoli vrcholné dění, evropský šampionát, mistrovství světa, nemluvě o olympiádě. Ale vidím světlo na konci tunelu. Věřím současnému kouči Pavlu Budinskému, že to zvedne. Pavel je schopen navázat na úspěchy z minulých let. Pokud budou chtít reprezentovat mladí a talentovaní hráči jako je Veselý nebo Satoranský, máme šanci zase zvednout hlavu a aspoň v Evropě něco dokázat.

O vás je známo, že nesnášíte cestování. Proč?

Kolik jsem se nalítal v letadlech, nejezdil v autobusech a vlacích… Člověk je pořád v jednom kuse na cestách a není mu co závidět. Často jsem u reprezentace slýchával: Jééé, vy letíte letadlem, to je paráda. Jenže…V reálu je to jinak. Příchod na letiště dvě hodiny předem, do toho nějaké zpoždění, mezipřistání v Moskvě. To byla onanie nejhrubšího zrna.

Kromě reprezentace jste trénoval Děčín, Opavu a Nový Jičín. Jak jste to měl s bydlením?

Buď jsem tam měl ubytování, nebo jsem dojížděl z Ostravy, jako v případě Opavy a Nového Jičína. Rodina si musela zvyknout na to, že nejsem věčně doma. Dělat profesionální trenéra, to znamená být skoro pořád mimo, navíc těžko vydržíte tři čtyři roky u jednoho týmu. Třeba při angažmá v Děčíně jsem jezdil za rodinou maximálně dvakrát za měsíc.

To měla vaše paní asi velkou radost…

Zase to beru z té pozitivní stránky. Když jsem přijel po delší době, aspoň jsme si byli vzácnější (smích). Vždycky jsme se pohádali, musela se na mně vyřádit, ale o víkendu už jsme byli zase jako při líbánkách.

Před třemi lety jste si na sezonu odskočil k ženskému týmu Valosun Brno. Jaké to vlastně bylo?

Těžké. Když člověk trénuje celý život chlapy (zamyslí se). Na takový basket musí být typ člověka, který to s těmi ženskými umí. Ženy jsou mnohem kritičtější. Ne k sobě, ale ke spoluhráčkám, dokážou si daleko více závidět. Pokud se nesejde výborná parta, třeba jako v Žabinách (Brno), tak si myslím, že se s nimi těžko dosahuje výsledků. My jsme skončili čtvrtí, což nebylo zlé, ale dobře jsem věděl, že to není moje parketa. Ty babské problémy, fyziologické, jak se při tom chovají, to jsem vstřebával hodně těžce.

Zažil jste i ostré hádky?

Právě to mi nejvíce vadilo. Hráli jsme finále Středoevropského poháru a o poločase se holky tak pohádaly, že jsem jim akorát stačil znechuceně říct, ať si to dohrají samy. U kluků je něco podobného nepředstavitelné. Nechyběly tam ty nejsprostší nadávky. Ať si nikdo nemyslí, že ženské jsou slušnější než chlapi. Lítaly tam mnohem ostřejší slova, než jsem kdy zažil v mužské šatně.

Čím vás basketbal tak nabíjí?

Nevím, co ve mně je. Trénuju už více než třicet let, a pořád to prožívám. Přitom těch zápasů, nerváků, jak ligových nebo reprezentačních, kdy se to rozhoduje v posledních vteřinách a člověk je na kolaps, pamatuju mnoho. Když se tak na to dívám, divím se, že to můj organismus snáší až doteď. Možná je čas přemýšlet o konci a plně se vžít do role důchodce.

Zrovna teď, když jste dovedl v posledních letech se trápící Ostravu do play off? Opravdu hodláte po sezoně definitivně skončit s trénováním?

Chci žít, neměnit své návyky a netajit se jakýmikoli problémy. Někdy mě mrzí, že někteří lidé okolo neberou ohled na to, že jsem měl takové potíže. Každý si myslí, že bych mohl trénovat ještě pár let, ale čas letí a všichni stárneme. Nechci říkat, že končím po sezoně, ale ta doba se blíží.

Jaké máte představy o životě bez milovaného basketbalu?

Už bych chtěl zažít ten pocit, že se ráno probudím a budu zvažovat to, jestli si zajdu do trafiky pro noviny, nebo jen tak ven na procházku, a ne co se bude dělat na tréninku, nebo jak dopadne víkendový zápas. Všichni vrstevníci kolem mě ale říkají, že mi to bude strašně chybět.

A bude?

Během kariéry se mi stalo, že jsem půl sezony netrénoval, a když přišla nabídka, tak jsem se na to úplně klepal. Už po těch šesti měsících mi chybělo to vzrušení, napětí, ty vibrace kolem žaludku, které přijdou třeba jen při cestě na trénink. Možná mi to bude chybět, ale už cítím, že moje kariéra trenéra pozvolna končí. Ať si ty nervy a nával emocí prožijí zase ti mladší (smích).

Zdeněk Hummel
Narozen: 12. ledna 1947 v Praze (64 let)
Hráčská kariéra: VŠ Praha, Slovan Orbis Praha, Dukla Olomouc
Trenérská kariéra: Baník Ostrava, Chomutov, Nový Jičín, Opava, Děčín, Valosun Brno (ženy), NH Ostrava.
Reprezentace: V roce 1999 národní tým pod jeho vedením na MEve Francii šokoval senzačním vítězstvím nad hvězdným týmem Litvy či silným Řeckem. Češi nakonec ve Francii obsadili 9. až 12. místo, od té doby se mužstvo na vrcholné akci dlouho neobjevilo. Znovu se to podařilo až v roce 2007, kdy Hummel dovedl Čechy na evropský šampionát do Španělska po osmi letech čekání.
Soukromí: S první ženou Drahoslavou má dvě děti, Petru a Pavla, se současnou ženou Věrou pak dceru Terezu. Pyšní se pěti vnoučaty.

Autor: Jakub Nohavica

15.2.2011 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

83

Komentář šéfredaktora Deníku: Kdo zastaví ANO?

Fotografie, která se stane symbolem letošních voleb.
DOTYK.CZ
6

Internet se baví: Babiš líbá a Benda je stejnou jistotou jako smrt a daně

Souhrn fotbalového víkendu

/VÝSLEDKY/ Přinášíme vám výsledkový servis víkendových fotbalových zápasů na Opavsku a Hlučínsku.

MSFL: Hlučín - Petřkovice 2:1

Derby MSFL pro Hlučín. Prestižní utkání s Petřkovicemi hlučínští fotbalisté dotáhli do vítězného konce. Před téměř čtyřmi stovkami diváků díky brankám Hudeczka a Krauta zvítězili 2:1. Za hosty dokázal už jen snížit kanonýr Lokša.

Pro třináctiletého cyklistu letěl do Vávrovic vrtulník

U vážné nehody třináctiletého cyklisty zasahovali v sobotu 21. října záchranáři ve Vávrovicích.

Králem voleb v kraji je Ivo Vondrák. Nemám ambici být ministrem, řekl Deníku

/ROZHOVOR/ „Nemám ambici být ministrem. Ale v politice nikdy neříkej nikdy,“ konstatoval v povolebním rozhovoru pro Deník hejtman a nově i poslanec Ivo Vondrák (ANO).

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení