Mateřankovým posledním cílem bylo si zahrát za národní tým na letošním světovém šampionátu v Kanadě. Mise se zdařila a TJ Hit Opava registruje návrat ztraceného syna. První ligu, v níž naposledy působil v dresu Kunovic, tak mění rovnou za třetí.

„Nevím, co to se mnou udělá. Nabízí se srovnání s fotbalem. Je to, jako kdyby tým z krajského přeboru spadl přímo do okresní čtyřky,“ usmíval se Zdeněk Mateřanka, s nímž naše redakce pořídila rozsáhlý rozhovor nejen o kanadském mistrovství světa, ale také třeba o současném dění na opavské softbalové scéně.

Česká republika se probojovala na mistrovství světa. Zkuste popsat, co tomu předcházelo. Ono to je přece jenom dost zajímavé „story“.

Celé to bylo hodně zvláštní a chaotické. V českém softbalovém dění se člověk stále setkává s dozvuky. Normálně se světový šampionát koná co čtyři roky. Tentokrát se však kvůli olympiádě v Pekingu ještě o rok posunul, aby s ní nekolidoval. Samozřejmě se vytvořil realizační tým pro čtyřleté přípravné období na MS, který ale vedli Češi.

Tohle je myšleno v tom smyslu, že předtím mužstvo dirigoval z pozice trenéra cizinec. Jednou se jednalo o Australana, podruhé to byl Novozélanďan. Oba svými zkušenostmi dokázali náš tým dotáhnout velmi vysoko. Před dvěma lety ale proběhl v Praze světový pohár a dopadl velkým fiaskem, protože ČR nepostoupila ani mezi nejlepší čtyři celky turnaje.

Tohle byla ostuda jako hrom a svaz vypověděl realizačnímu týmu smlouvu. K naší reprezentaci se tak vrátil australský kouč Mike Stapleton. Ten měl pod sebou dva české asistenty, které jako kdyby softbalově vzdělával, ale tři měsíce před mistrovstvím světa od něj přišlo vyjádření, že u českého národního týmu z osobních a pracovních důvodů končí.

Stapletonova funkce tedy spadla do klína jeho asistentům. Byli to lidé, již měli bohaté softbalové zkušenosti, ovšem jen z domácího prostředí. Když se ještě vrátíme k odvolání realizačního týmu, musím dodat, že spolu s ním odešla spousta hráčů, kteří za takového stavu nechtěli pokračovat. Někteří sice po prosbách současného vedení našli cestu zpět, ale ostatní skončili úplně.

Došlo k velké hráčské obměně kádru, díky čemuž se mi do něj povedlo vstoupit.

Zaměřme se nyní už konkrétně na samotný světový šampionát. Co vůbec říci k dějišti celého turnaje – kanadskému městu Saskatoon?

Bylo to daleko. Bohužel jsme přiletěli těsně před začátkem turnaje. Náš tým přicestoval v neděli a začínalo se v pátek. Neměli jsme prakticky žádnou přípravu. Svaz se potýká s finančními problémy, protože softbal již není olympijským sportem.

Došlo tedy k pokrácení dotací, což se projevilo. Nemohli jsme si tudíž dovolit sehrát nějaké přípravné zápasy před samotnou akcí. Mám na mysli v Evropě. V Kanadě jsme absolvovali pár utkání, jenže třeba dva dny před startem MS, takže prostor k tomu, abychom se sehráli, téměř nebyl. Ostatní evropská mužstva byla v místě konání turnaje dávno předem.

Třeba Dánsko dorazilo do Saskatoonu s třítýdenním náskokem. Extrémem byla Argentina. Její výběr pobýval v Kanadě tři měsíce předem a objížděl turnaje na vysoké úrovni. Nikdo netuší, z čeho to mohli zaplatit. Vždyť naše náklady na světový šampionát činily milion korun, což je sedmina ročního rozpočtu svazu.

Vůbec si nedokážu představit, jestli bychom to takhle mohli provést i my. Z práce by mě na tak dlouho určitě neuvolnili a zadruhé by mě asi zabila i žena (smích). Takže příprava byla mizerná.

Co se týče Kanaďanů – o těch se ví, že jsou fajn. Milí, hodní, upřímní a otevření. Z Kanady jsem prakticky nic neviděl. Saskatoon je asi stotisícové městečko uprostřed kanadské obilnice. Neskutečná placka bez jakéhokoliv kopce. V dohledu prostě vůbec nic. Žádné hory. Jen rovina.

K tomu se váže jedna legrační historka místních, kteří říkají, že když vám zdrhne pes, tak ho ještě pět dní vidíte utíkat. Na to, jak je Kanada krásná země, tohle byla až extrémně nudná krajina. Člověk vyjede ven a čeká, že narazí na něco velkolepého, ale v Saskatoonu nic výjimečného nebylo.

Jaké bylo zázemí? Jedná se přece jenom o velkou akci, která by měla mít svou úroveň.

Bylo to něco neskutečného. Když se vzlítá, nebo přistává, tak z letadla jde krásně vidět čtverečky hřišť. No a v Saskatoonu jsme jich napočítali snad třicet. Na stotisícové město! Všechna jsou veřejně přístupná. V areálu, kde se uskutečnilo mistrovství světa, jich mohlo být dalších deset.

Bylo zajímavé sledovat, jak jednoduše se to dá dělat. Rovná plocha. Vysype se čtvrtkruh antuky a může se hrát. V Čechách se hřiště budují za strašné peníze. Jedno vyjde třeba na dva miliony korun.

Na akci tohoto typu se představí skutečně nejlepší z nejlepších. Co pro vás znamenalo se potkávat se softballisty, kteří patří do absolutní světové špičky?

Osobně jsem čekal přátelštější atmosféru. Kupříkladu s Dánskem se známe velice dobře z evropské scény. Sem tam se sice něco semele, ale naše vztahy jsou přátelské. Na světovém šampionátu však bylo všechno jinak. Šlo o dost. Spousta lidí si zde plnila své životní sny a cíle.

Na hotelu jsme byli ubytováni s Botswanou a Austrálií a zejména nad chováním druhých jmenovaných jsem se hodně podivoval. O Australanech si každý myslí, že jsou přátelští, mají rádi pivo… Australský tým si ovšem od ostatních udržoval odstup.

Česká reprezentace je neohrožovala výsledkově ani herně, takže vlastně neměli důvod se tak chovat. Jednalo se však o jeden z nejmladších výběrů, co se na MS představil. Možná to bylo tím.

Výkony národního týmu asi nebudete hodnotit příliš pozitivně. Vždyť Česká republika nepostoupila do play off. Přitom se čekalo, že by mohla navázat na výborné výsledky z posledních dvou MS. Jednou obsadila pátou příčku, podruhé skončila šestá…

Těžká, studená sprcha. Přípravné zápasy ještě ušly. Museli jsme absolvovat i atletický trénink, což mi nepřišlo zrovna jako vhodná záležitost, protože jsme sprintovali třeba čtyřicet minut. Opravdu jsem to nedal a nohy jsem cítil dalších čtrnáct dní.

V přípravných utkáních se dařilo. Prohráli jsme akorát s USA, a to velmi pěkně. Do turnaje jsme vstoupili s velkým sebevědomím. Řekli jsme si, že tyhle zápasy jsou jasné, proto je vyhrajeme. Pak tam byly asi tři duely, ve kterých jsme se chtěli o vítězství porvat, protože jsme nebyli pasováni do role jasných outsiderů.

Naše mužstvo vědělo, že nejtěžší duel sehraje s Argentinou, v němž se také rozhodne o postupu do play off. Jako první nás čekala Jihoafrická republika, kterou jsme roznesli v přípravě. Začal nadhazovač, jenž byl v pozici naší dvojky. Soupeř udělal několik bodů a my jsme museli poslat do hry dlouhodobého nadhazovače číslo jedna Luboše Vrbenského.

Nakonec jsme sice otočili na 8:6, ale přestože to měl být jednoznačný zápas, dost to dřelo.

Následovalo utkání s Portorikem, které se vyvíjelo podobně, načež se nám postavila do cesty Venezuela, od níž jsme dostali nařezáno, ale s tím se počítalo. Prohráli jsme i s pořádající Kanadou a pak přišlo na řadu rozhodující střetnutí s Argentinou. Karty byly rozdány jasně, kdo vyhraje, postupuje.

Bohužel nám nadělili dva homeruny. Náš tým zaznamenal pouze jeden bod, takže se prohrálo těsně 1:2. Soupeř nás měl docela přečtené. Skautoval naše zápasy a věděl, co od koho očekávat. Nadhazovač házel dost nepříjemně. Trefoval rožky a místa, kde to člověk nemá rád. Pod porážkou se podepsala i smůla, ale musím přiznat, že byli lepší.

Tvrdil jste, že s vlastními výkony nevládne velká spokojenost. Co se vlastně stalo?

Pro mě to bylo tak trochu životní zklamání. Celou dobu jsem se snažil získat místo v české reprezentaci a jet s ní na ME nebo MS. V Kanadě jsem se rval o to, abych byl suplující pálkař. Ten jenom pálí a nepodílí se na hře v poli při obranné fázi. Tohle mi jde.

Mám chladnou hlavu a nedostanu se pod tlak, na což jsem také pyšný. Nakonec jsem přece jenom pozici suplujícího pálkaře obdržel, ovšem už od prvního utkání to nebylo ono. Pořádně vlastně ani nevím, co se stalo. Asi bych to přičítal nervozitě nebo tomu, že toho na této úrovni nemám tolik nahráno.

Nějakým způsobem to pravděpodobně svazuje ruce, nohy a rovněž i hlavu. Člověk pak hraje prostě jinak.

Příležitostí jsem měl docela dost. Nastoupil jsem i v základní sestavě. Například proti Argentině. Šanci jsem bohužel nevyužil. Nejvtipnější bylo to, že v době, kdy už o nic nešlo, jsem hrál dobře. Na pálce se mi najednou podařilo odpálit třikrát ze tří pokusů. Stres nějakým způsobem zmizel a předváděl jsem své standardní výkony.

Pořád přemýšlím nad tím, co se stalo. Zvlášť v zápase s Argentinou nastal jeden moment, který se mně moc nepovedl. Sem tam se mi o tom i zdá a není to moc příjemné.

Navštívil jste i finále turnaje. Nový Zéland – Austrálie 0:5. Asi to byl jedinečný pocit, dívat se na současné vládce tohoto sportu.

Byla to revoluce. Nový Zéland vyhrál několik mistrovství po sobě. Austrálie naopak vítězila v juniorských šampionátech. Bylo jen otázkou času, kdy její hráči dorostou do mužského věku a začnou sbírat ocenění na nejvyšší úrovni.

Australský tým porazil Zéland dvakrát. Poprvé už někde ve čtvrtfinále a ve druhém případě až v závěrečném zápase MS. Ve finále Nový Zéland neměl vůbec šanci. Prohrál jasně 5:0 a nebylo co řešit.

Co vůbec vy a softbal. Před mistrovství světa jste byl odhodlán skončit s kariérou na vrcholové úrovni. Jak to vypadá nyní?

Přemýšlím, co teď se sebou dál. Slíbil jsem to ženě. Máme dvojčata a já poslední dobou trávil většinu času cestováním po Čechách. Buď jsem hrál ligovou soutěž, anebo měl reprezentační srazy. Teď to bylo i v takovém extrému, že tréninky národního týmu byly ve středu večer.

Po práci jsem vzal auto a na otočku jel do Prahy. Tam si dvě hodinky potrénoval a zamířil zpět. Musím to rodině splatit. Se softbalem jsem chtěl skončit již před dvěma lety, když jsme se stěhovali do Opavy. Tenkrát jsem to však odložil a nyní bych měl přestoupit z Kunovic do opavského celku.

Podařilo se mi vyhrát nějaké peníze v uherskohradišťské anketě o sportovce roku. Vyinkasoval jsem 40 000 Kč a jsem s Kunovicemi domluven, že jim část z toho dám za přestup do Opavy, kde momentálně funguje mužský tým. Zároveň máme i dost dětí. Různě z gymplů a podobně.

Jsem na ně hrdý, protože jim to jde a jsou zapálení pro hru. Budu trénovat naše kadety. Nevím, jestli připadne v úvahu nějaké hostování v Kunovicích třeba na část sezony. Myslím si, že mi to bude chybě, jelikož úroveň moravské soutěže je mizerná.

Ve fotbale bych to přirovnal k tomu, když by mužstvo z krajského přeboru spadlo do okresní čtyřky. Bude to změna. Softbalu se věnuji přibližně šestnáct let, z čehož jedenáct na ligové, popřípadě reprezentační úrovni. No, a teď bych měl spadnout úplně na dno. Uvidíme, co to se mnou udělá. Navíc trpím i určitými únavovými zraněními - achillovky, kolena.

Už letos to bylo dost hektické a před mistrovstvím světa jsem chodil i na rehabilitace, protože to vypadalo, že achillovka se opravdu urve. Navíc jsem musel trénovat, takže se všechno muselo kombinovat. Naštěstí vydržela. Takže uvidíme, co bude následovat. Každopádně přestoupím do Opavy.

Ještě z působení v Radotíně jste mistr ligy. Máte zlatou medaili zME a zúčastnil jste se i světového šampionátu. Který z těchto úspěchů řadíte nejvýše?

Během své kariéry jsem stihl skutečně všechno, co jsem chtěl. Nic nechybí. Nejvýš řadím ligový titul s Radotínem. Abych se přiznal, zlata z mistrovství Evropy si vážím trochu méně. Důvod je nasnadě.

Když se ČR postavila zbytku týmů ze starého kontinentu, neměla konkurenci. Můj podíl na celkovém prvenství byl menší než při vítězném tažení v lize.

Světový šampionát byla třešnička na dortu, se kterou jsem ani nepočítal. Bohužel mi nevyšel. Ještě teď dva měsíce po konci celé akce jsem z toho dost rozčarovaný. Takže ten závěr je poněkud hořký. Vím, že za daných podmínek jsem pro úspěch udělal vše. Asi to ale bylo málo.

Loni jste obnovil softbalový oddíl TJ Hit Opava, do kterého podle vlastních slov přestoupíte z Kunovic a budete mu pomáhat i svými herními výkony. Kam až byste to s ním chtěl dotáhnout?

Nevím, co si s tím počnu. První rok jsem byl na vše skoro sám. Lidé, kteří měli pomoci a slibovali třeba i finanční spolupráci, dali ruce pryč. Letos se to však zlomilo. Založili se muži a na hřišti měl tím pádem kdo makat. Musím se přiznat, že nemáme téměř žádné peníze. Žádné sponzory, nic. Všechno děláme sami. Používáme vlastní sekačky apod.

Je to strašná dřina. Pomohlo nám i město. Hřiště na Hliníku máme na pět let. Zařekl jsem se, že tady nebudu dělat nějakého mučedníka. Pět let tomu dám na maximuma pak uvidím, zda se to za tu dobu dostalo tam, kam chci. Když to fungovat nebude, tak již se s tím dlouhodobě trápit nehodlám.

Muži budou hrát třetí nejvyšší soutěž, ale kadeti vypadají docela slibně. Navázal jsem i spolupráci s panem Daliborem Bielkou, což je člověk, který před lety opavský softbalový oddíl založil. Momentálně tento člověk učí na gymplu a je schopný shánět studenty, kteří za nás hrají.

Dá se říci, že celé současné kadetské mužstvo sestavil on. Dalibor Bielka se stará o jejich potřeby. Pořizuje dresy, čepice apod. No, a já to víceméně trénuji. Každopádně chtěl bych opavský softbal rozvíjet dál. Líbí se mi zejména mužská složka. Nikdy jsem nebyl na ženský soft. Ten mě moc nebaví.

Doufám, že se do oddílu vrátí staří hráči, kteří tu byli předtím. Střídavě oblačno, zataženo se tomu i daří. Potřebujeme nějaké peníze, aby člověk mohl postavit lepší hřiště. Chtělo by to nakoupit sekačku, nějaký traktůrek. Jednoduše věci, jež jsou potřebné k údržbě. Momentálně skutečně nemáme nic a nářadí si půjčujeme po zahradách, u svých rodičů a tak dále.

Je to strašný boj. Potřebujeme postavit pálkařskou klec. Jedná se o poměrně směšné věci, jenže ty také stojí peníze. Jsou to desetitisíce nebo statisíce. Dokážu si představit, že kdybych měl dvě stě tisíc, udělám věci daleko lépe. Chtělo by to správce, který by se o vše staral. Dal by se lehce zaplatit. Jenže já nemám ani to. Zkrátka tomu chybí sponzor.

Tohle je pro mě velké zklamání a nenaplnění mých předpokladů, protože jsem si myslel, že v Opavě mám dost konexí a známostí. Že to půjde lehce, ale ono tomu tak není. Jsem si téměř stoprocentně jistý, že kdybych měl například již zmíněných dvě stě tisíc ročně, jsem schopný tady mít do pěti let první ligu.

Například bychom si sem pozvali nějakého hráče z Nového Zélandu na stáž atd. Tohle by se dalo krásně vymyslet. Bohužel i to málo mi zatím chybí.

Kde člověk sežene informace o českém nebo konkrétně již opavském softbale? Je možnost si s týmem třeba i zatrénovat?

Spoustu informací lze sehnat na internetu. Například www.softball.cz. Tamje toho asi nejvíce. Pak existují různé oddílové weby. Ty obsahují dost fotek a historie, ale jsou dost subjektivní.

Opavský softbal má své stránky: www.tjhit-opava.cz. Je tam i nějaká diskuse, kde se domlouváme na tréninky apod. Kdo by se k nám chtěl připojit, má přes tyto internetové stránky určitě šanci.

Jinak v současnosti máme tři organizované tréninky týdně. V pondělí jsou děti, ve čtvrtek muži. No, a v úterý od 17.30 je taková zajímavost, že se na Hliníku (hřiště na Staré silnici v Opavě – pozn. red.) sejdou všichni lidé, kteří se kolem softu motají a hrají zápas.

Tato akce je otevřená veřejnosti, takže kdokoliv by si chtěl tento sport vyzkoušet, má možnost. Vybavení máme, proto si stačí vzít s sebou pouze sportovní obuv a oděv.

Petr Dušek