„Naposledy se zde fáralo na počátku léta na kontrolu. Teď je to už historie…“ uvádí u sviadnovské jámy I/1 chlapi z důlní dopravy navlečení do kompletních fáraček a vybavení hornickými lampami.

K ruce jim jsou báňští záchranáři, elektrikáři i technici. A nakladače hrnoucí „nezpevněný zásypový materiál“ na dopravníky.

Šachtu, kde horníci za přibližně třicet let její činnosti nakopali šest a půl milionu tun nejkvalitnějšího koksovatelného uhlí, paradoxně pohřbí také hlušina (vytěžené kamení) z dolu.

„Ale nejprve se tam sypou šutry z lomu, máme jich okolo pětadvaceti tisíc kubíků. Plus tři tisíce kubíků drobnějšího materiálu,“ uvádějí pracovníci útlumu.

Výdušnou jámu – odkud vycházely ze sviadnovské šachty větry – zlikvidují do dvou týdnů. Každopádně nad ní ale zůstane stát těžní věž vysoká osmadvacet metrů prohlášená díky svému kruhovému tvaru za národní technickou památku. „Postavili ji podle návrhu Iva Langeho v půlce šedesátých let, jiná u nás není,“ líčí „Paskováci“.

Ti také ještě dopoledne fárají do vtažné jámy – kudy mířily čerstvé větry do dolu – číslo I/2; uskutečňují poslední operace k odstřižení Sviadnova od ostatních částí Dolu Paskov. „V této jámě použijeme k likvidaci nejprve čtyř betonových zátek, pak ji zaplavíme směsí z cementu a popílku a nahoře zase zabetonujeme,“ popisují horníci.

Na zahájení fyzického konce předloni utlumeného ztrátového Dolu Paskov se přicházejí s nostalgií podívat i jeho bývalí zaměstnanci, včetně předchozích ředitelů. „Je to smutná chvíle…“ nechávají se slyšet.

A dodávají, že pásové dopravníky tentokrát pustili naopak – místo toho, aby jako obvykle vozily rubaninu z dolu, zasypávají ho!