Svou prací, nápady, nadšením, vytrvalostí, vírou, že navzdory všem překážkám a klackům házeným pod nohy, se jim to podaří. Na této straně vám přinášíme příběhy některých takových podnikatelů z Opavska. Jsou mezi nimi lidé známí i ti, které znát nemusíte.

Společný je jim ale úspěch, osobní zaujetí pro věc, zdravé sebevědomí, nezbytná tvrdost, mnohdy značné nároky na zaměstnance, ale i ocenění těch, kteří skutečně pracují.

Karel Hon má řemeslo v genech po svých předcích

Na zdi kanceláře v prvním patře visí podobizny jeho dědečka a otce. Po nich prý má truhlářské řemeslo v genech. Šestapadesátiletý Karel Hon, jednatel známé a úspěšné firmy HON - okna, dveře. s.r.o. Rodák z Opavy, který dnes žije ve Skřipově, začínal už v roce 1981 spolu se svými dvěma bratry v domácí dílně.

Kromě toho byl však dvacet let zaměstnán v Zemědělském družstvu v Hradci nad Moravicí jako vedoucí truhlářské dílny. Když se změnil režim, změnil se i život bratrů Honových. „K 1. lednu 1990 jsem začal podnikat na živnost. S bratrem jsme ve Skřipově vytvořili s.r.o., nabrali zaměstnance, učně. Chtěl jsem se vrátit k tomu, co dělal děda, tedy vychovat svou vlastní generaci truhlářů. Jenže v dnešním podnikání nemáte čas se učňům věnovat, tak jsme tu cestu opustili,“ vypráví Karel Hon.

Později postavili Honové ve Skřipově na zelené louce halu o rozloze 1 000 metrů čtverečních, začali se věnovat nábytkovému a stavebnímu truhlářství, a zaměstnali 50 lidí.

V roce 1997 odešel Karel Hon do firmy svého druhého bratra do Vlaštoviček, kde se vyráběly okna, dveře, schody. nábytek. „Pak jsme pochopili, že aby firma jela dál, musíme se ještě více specializovat, a tak jsme najeli na výrobu eurooken. V roce 2002 se rozjel nový provoz a my se chtěli dostat mezi nejlepší české firmy,“ pokračuje Karel Hon.

Firma se potřebovala odlišit výrobkem s vysokou užitkovostí a začala vyrábět eurookna o síle 78 milimetrů místo běžných 68 mm. Tento nový produkt s dvojskly a lepší izolací začala firma jeho jediná v republice dodávat na trh bez příplatků, a to navzdory těžké konkurenci.

Loni přišel další posun. S nastupující krizí nabídli Honovi lidem eurookna o síle 92 mm, aniž by tehdy navýšili cenu. „Dnes patříme v republice k špičce firem, které vyrábějí eurookna, určujeme trend na českém trhu.“

Když firma Honových pocítila celosvětovou krizi, stanovili si bratři cíl: nebudeme řešit zisk, obrat, ale přežijeme. Vstříc jim cenami vyšli i jejich dodavatelé, podnikatelé v oboru se podle slov Karla Hona skvěle domluvili. Po létech podnikání, různých peripetií a zvratů je podnikatel přesvědčen, že podnikat se dá slušně a v mezích zákona.

„My to tak děláme a daří se nám. Když chci podnikat slušně, nemůžu ale být za měsíc milionářem,“ podotýká.

A závist? Tu prý na své kůži přímo nezaznamenal. „Co by nám měl někdo závidět? Dluhy, které splácíme tím, že investujeme? Že zaměstnáváme pětačtyřicet lidí? Není co závidět, musí být na výplaty.“

Karel Hon tvrdí, že firma má na zaměstnance velké nároky, ale díky tomu vše ustála. „Chceme perfektní práci, ale umíme lidi i ohodnotit. Není to o tom, někoho vyždímat a vyhodit,“ dodává.

Jízdní kola z Otic míří do světa

Jízdní kola se mu stala životní láskou i osudem. Dnes třiapadesátiletý opavský rodák Zdeněk Kalužík dnes jízdní kola vyrábí i prodává. Jeho kola nesou značku Sundance.

Ve své vlasti působil jako trenér cyklistiky. V květnu 1989 pak s manželkou zamířil do Německa. Zde už zůstali. Ale jízdní kola už měl v krvi natrvalo. V roce 1991 pak dostal nápad, že by mohl jízdní kola montovat. Založil firmu, nakoupil komponenty a získal první zakázku.

„Když jsme tehdy dovezli téměř dva tisíce rámů a dalších částí kol, byl jsem překvapen, jaká to je hromada součástek. Do práce jsme se pustili ve třech a první den jsme smontovali jen pouhá tři kola,“ vzpomíná na své podnikatelské začátky.

Postupně získávali potřebný fortel k montážím a začalo se dařit i obchodně. Vznikl tak velkoobchod, který vlastní dodnes, i když výrobu přenesl o dva roky poté z Německa na Opavsko, kde vybudoval montážní dílnu v Oticích. Zdeněk Kalužík koupil v roce 1996 značku Sundance a jeho výrobky začaly nosit tento název.

Když začínali, Kalužíkovi neměli pět let jediný den dovolené. Dnes ročně montuje pětadvacet lidí v jeho firmě okolo patnácti tisícovek kol ročně. Jdou samozřejmě do Čech a hlavně do Německa, ale také například do Slovinska nebo do Rakouska.

I když firma má svůj vlastní obchod přímo v Opavě, její kola prodávají hlavně obchodní partneři, pro které dělá firma Sundance každoročně výstavu. Zde jim představí své novinky na sezonu. „Vyrábíme kola pro všechny – od dětí až po důchodce,“ říká Zdeněk Kalužík s tím, že i kola podléhají módě.

Teď jsou hitem takzvaná Citykola. V prvních letech vymýšlel vzhled svých kol přímo majitel firmy, dnes už ale tuto práci pro firmu dělá profesionální designer. Sundance ale má v nabídce i kola pro fajnšmekry. Třeba karbonová horská nebo trekingová kola.

Bez masa bych umřela, tvrdí výrobkyně uzenin

Kdyby si jeden den nedala kousek masa, prý umře. Oproti tomu sladké nemusí vůbec. Řeč je o výrobkyni uzenin z Dolního Benešova–Zábřehu Jaroslavě Klemensové. Ta se netají tím, že by svou práci nikdy nevyměnila.

Za úspěchy, kterých dosáhla, stojí podle jejích slov kvalita a skutečnost, že podniká už delší dobu. Navíc prý hodně pomáhá, že ve firmě pracuje tolik lidí z rodiny. „Manžel dělal osmnáct let v masokombinátu. Po mateřské jsem neměla práci. Rozhodla jsem se tedy, že začnu podnikat. Říkali jsme si, že pokud firma nepůjde, ať alespoň manželovi zůstane práce. Firma tedy byla napsána na mě. Se mnou začal podnikat bratr, který už měl své zkušenosti,“ zavzpomínala na své začátky Jaroslava Klemensová.

Jak prozradila, po třech měsících byl o výrobky takový zájem, že musel manžel odejít z práce a podnikat s nimi.

Pivovarník: Říkali, že jsem blázen

Je majitelem jediného pivovaru na Opavsku. Leonard Plaček vlastní pivovar Avar v Hlučíně. Jak sám říká, historie hlučínského pivovaru, který dnes nese název Avar, sahá daleko do historie.

„Neví se, kterým hrabětem byl založen, ale první zmínka je z roku 1526. Pivovar několikrát vyhořel a vždy byl znovu zprovozněn. Z novodobé historie je známo, že poslední pivo bylo uvařeno v roce 1904. Od té doby pivovar chátral až do roku 1992,“ řekl Leonard Plaček s tím, že zbyly pouhé ruiny.

„Uvažovalo se tedy o demolici. Městský majetek byl nabídnut k prodeji nejlepšímu podnikatelskému záměru. Zvítězil pivovar,“ pokračuje. Prozradil také, jak se k této profesi vůbec dostal. „Chtěl jsem se postarat sám o sebe a uplatnit své dovednosti. Z ruiny vybudovat pivovar je velmi těžké. Mí přátelé se netajili tím, že jsem se zbláznil. Sám jsem elektronik. Obklopil jsem se lidmi, kteří uměli vařit pivo,“ zmínil.

V současnosti je situace taková, že se zájem o pivo Avar každým rokem zvyšuje. On sám pije všemožné druhy piva, nejraději však svoje světlé. „Dám si tak třetinku obden,“ uvedl. Zmínil také, že umí v případě potřeby zastoupit kteréhokoli ze svých zaměstnanců.

Tomáš Soška vyrábí originální mošty

Tomáš Soška, podnikatel ze Sosnové, v loňském roce uspěl se svým nápadem. Se svou ovocnou šťávou Vitaminátor se stal totiž absolutním vítězem České biopotraviny 2008. A jak to všechno začalo? Rozhodl se dělat mošty a šťávy, které znal ze svého mládí. Bez éček a bez konzervantů.

„Potravinářský provoz je nákladný, a proto jsme připravili prototyp pojízdné moštárny. Jezdíme po zahrádkářských koloniích, vesnicích nebo po menších sadařích. Šťávu vyrábíme z jejich vlastního ovoce,“ vysvětluje Tomáš Soška, podle kterého nemá výrobek obdoby.

Jak sám tvrdí, soutěž vyhrál i přesto, že se podnikání věnuje necelé dva roky. „Vítězství pro mě znamenalo obrovské překvapení, vděk a zadostiučinění,“ podotkl. Co se týká chuti nápoje, každá krabice je originál. „Jablíčko v říjnu má jinou chuť než v květnu,“ doplnil Soška.

Lucie Orbanová

Opavan: Můj šéf byl prostě frajer…

Pro někoho je práce koníčkem. Pro jiného zase nepříjemná nutnost. Vztah k našemu povolání závisí na mnoha faktorech. Mezi ty nejpodstatnější patří osoba zaměstnavatele. Tentokrát jsme se vás ptali, na kterého rádi vzpomínáte a proč. Z vašich odpovědí vyplývá, že se v životě každého našel alespoň jeden šéf, kterého si nemůžete vynachválit.

Například Jan Brožík vzpomíná rád na svou zkušenost se soukromým dopravním podnikem. „Teď už to mám sice za sebou, ale než jsem šel do důchodu, byl u nás ve firmě výborný ředitel. I když měl peněz, kolik chtěl, tak se vždycky choval normálně, chodil s námi na pivo, na fotbal a v práci nikdy nic neodmítl, a ani nás nějak nedřel z kůže. Prostě frajer,“ žoviálně vypráví osmašedesátiletý penzista.

„Ani nemusím vzpomínat. Já mám nejlepší šéfku právě teď! Nevím, jestli jsem jen měla kliku, nebo jsou všechny šéfové takhle pohodové, ale musím říct, že já si nemohu stěžovat. Mluví se mnou jak se sobě rovnou, když potřebuji volno, tak mi ho dá a tak dále. Jak říkám, prostě pohoda,“ pochvaluje si pětadvacetiletá asistentka Monika Wicková.

Dobrou zkušenost má také dvaačtyřicetiletý Kamil Lacko. „Teď mě zaměstnává pracák, ale několik let jsem dělal pro dobrého šéfa. Seshora na nás pořád vymýšleli nějaké kulišárny, ale on se za nás, zaměstnance, vždycky postavil. Byl sice přísný, když viděl, že se někdo ulejvá, ale jinak byl ke všem férový a tak by to mělo být. Sice to byla jen fabrika, kde pak snižovali stavy, ale kvůli němu bych se tam hned vrátil,“ zamýšlí se momentálně nezaměstnaný muž.

„Moje poslední šéfová, ta byla super. Ani nejde říct proč, prostě to byla perfektní paní. Chápavá, spolehlivá a se smyslem pro humor,“ stručně popisuje osmatřicetiletá švadlena Terezie Práčná.

Na závěr se s námi o své vzpomínky podělila padesátiletá nezaměstnaná Klára Váňová. „Já měla prakticky celý život jen jednoho zaměstnavatele a ten měl k dokonalosti hodně daleko. Málo peněz, lidé na nás nadávali a nakonec mě ještě propustili, jelikož prý je nás mnoho. To člověk po tolika letech práce a v takovém věku opravdu ocení! Ale to víte… stát.

Ovšem, vedoucí, které jsem měla přímo nad sebou, těch jsem potkala pár opravdu bezvadných. Ať už to byli chlapi nebo ženy, tak se našli i sympaťáci, kteří vám vycházeli často vstříc a neházeli klacky pod nohy. Tak na tyhle vzpomínám ráda,“ smířlivě zakončuje bývalá úřednice.

Tomáš Pustka, Marek Strmiska