Rozhodli jsme se vyzkoušet, zda jsou stížnosti Opavanů oprávněné.

Taxametr jen pro ozdobu

Je všední den a Opavu už několik hodin sužuje vydatný déšť. Čekáme, až padne tma. Je kolem dvaadvacáté hodiny, když si telefonem objednáváme prvního taxikáře, kterého chceme vyzkoušet. Jako počáteční stanoviště si vybíráme místo v Olomoucké ulici nedaleko Slezské nemocnice.

Netrvá ani pět minut a náš taxík je tu. Taxikáři evidentně neschází sebevědomí. Zastaví totiž uprostřed silnice přesně na ohybu křižovatky, nechá za sebou stát další auto a s klidem čeká na náš nástup. Poté, když nasedneme, vidíme zavalitého muže, který se nejdříve ani nezeptá, kde je náš cíl, a hned vyráží.

Vzápětí už mu ale dáváme instrukce, aby nás odvezl k zimnímu stadionu. Nešlo si nevšimnout, že taxikář ani neměl snahu zapínat nějaký přístroj. Je tedy jasné, že taxametr je zde asi jen pro formu. Po cestě chvíli hovoříme o Opavě a řidič začíná působit sympaticky. Když dorážíme na místo, usměje se a sdělí nám cenu. Dělá to šedesát korun.

Drobné nazpátek nám vrací stále ještě s úsměvem. Ten však vzápětí mizí. Příčinou je naše žádost o daňový doklad. „Tak vy chcete účtenku, jo? No tak dobře no,“ říká nám po chvíli váhání nevraživě. Vyťuká něco do aparátu na přístrojové desce a podá nám výsledný doklad.

Při odchodu se slušně rozloučíme, ale za zády slyšíme jen krátké „tss“ a něco jako pozdrav cezený skrze zuby. Při pohledu na účtenku zjišťujeme, že kdyby vypovídala pravdu, tak jsme do auta vlastně jen nakoukli. Začátek jízdy měl nastat ve 22.02 a navlas stejný čas ukazovaly údaje i pro její konec.

Poloviční trasa za stejnou cenu

Abychom dali opavským taxikářům šanci na reparát, máme v plánu použít ještě jednoho. Jediný další telefonní kontakt, který máme u sebe, zůstává bez odezvy. Zbývá tedy vyzkoušet některý z opavských štaflů. Volíme stanoviště před kasinem Kartáč.

Opět nás vítá uvnitř auta usměvavý muž. Vypadá to dobře, protože zapíná malý počítač. Nic víc už s ním nedělá, ale je to dobrý signál. Necháváme se odvézt zhruba na stejné místo, odkud jsme původně večer vyráželi. V cíli – aniž by upřel pohled na zmíněný přístroj – prohlásí náš druhý dopravce, že cena činí šedesát korun.

Trochu nás to zaráží. Cena je stejná jako v prvém případě, jenže tentokrát byla trasa naší pouti asi poloviční. Nicméně požadovanou částku mlčky platíme. Když nám nepodá řidič automaticky daňový doklad za jízdu, pokorně o něj požádáme. Nečekáme však, že ještě pokorněji se zatváří daný taxikář a spustí litanii omluv. Nakonec z toho vycházíme jako viníci my, jelikož jsme si měli říct údajně o doklad předem a nyní už to nelze udělat.

V taxametrech se detailně nevyznáme, a tak nezbývá než vysvětlení přijmout, svěsit hlavu, poděkovat a rozloučit se. K dobru tohoto řidiče lze alespoň přičíst, že se až do poslední chvíle projevoval velice slušným chováním. Co je nám to však platné, když už nám nyní bez účtenky tuto cestu nikdo neproplatí?