Do České republiky se Tamara Galynina přistěhovala v roce 2005. Se svým manželem Karlem Šestákem se poprvé setkali v roce 1994, když s delegací Volgogradského regionálního sdružení pro mezinárodní spolupráci, jehož byla předsedkyní, přijela navštívit Česko-ruskou společnost, kterou vedl.

V rámci spolupráce mezi Volgogradskou asociaci pro mezinárodní spolupráci a Českou společností pro přátelství s Ruskem „přivezla“ do Ostravy více než šest tisíc obyvatel Volgogradu, školáků, učitelů, lékařů, sportovců či hudebních skupin. V roce 2005 založila společnost ruských krajanů a Ostravský ruský dům (ORD) a nyní je místopředsedkyní této společnosti.

Společně s manželem pořádají koncerty pro obyvatele Ostravy a dalších měst Moravskoslezského kraje, aktivně se podílejí na organizování oslav českých a ruských státních svátků. Každoročně organizují průvod Nesmrtelného pluku, spolupracují s Volgogradskou správou, s Přáteli České republiky ve Volgogradské společnosti nebo s Centrem dětí a mládeže. Karel Šesták před pandemií organizoval výlety pro turistické skupiny do Volgogradu, ani v době karanténního období nepřestávali pracovat a spolupracovat s Volgogradem, Moskvou a Stavropolem. Pořádají online koncerty ostravských zpěváků, hudebníků, dospělých i dětí, které sdílejí se svými přáteli v Rusku. A naopak zprostředkovávají online koncerty, které se konají ve Volgogradu.

To vše je přítomnost, ale ohlédněme se o několik desítek let zpět, do vašeho dětství. Vzpomínáte si, kde vás zastihl začátek války?
Naše rodina se chystala oslavit narozeniny mé matky, měla jsem nacvičené vystoupení a těšila jsem se, že budu vystupovat před narozeninovými hosty. Ráno 22. června moje matka a babička plakaly a řekly mi, že žádné vystoupení nebude, že začala válka. Nechápala jsem, co to znamená, ale bylo mi líto, že žádná oslava nebude. Nás se starším bratrem, babičkou a dvěma dětmi našich přátel stihli evakuovat za Volhu, do Leninska, který je 50 kilometrů od tehdejšího Stalingradu. V domě, kde jsme byli ubytováni, bydlelo několik italských dětí, hráli jsme si s nimi, učili jsme je ruštinu a finštinu, ony nás učily italštinu. Byla to těžká doba, často jsme měli hlad. Chodili jsme například do místní nemocnice a povídali si s vojáky – vždycky jsme za to dostali kostku cukru. Zanedlouho za námi přijela i maminka, to už bylo lepší, protože jsme dostávali příděly jídla. Po skončení stalingradské bitvy jsme se na jaře vrátili do města, kde jsme byli až do konce války. A nezapomenu ani na poslední den války – shromáždili se všichni sousedé, zpívalo se a tančilo…

Jak vnímáte skutečnost, že vztahy mezi ČR a Ruskem spadly na nejnižší bod v novodobé historii?
Jsem z toho velmi nešťastná, doufám, že se v budoucnu vztahy zlepší. Myslím ale, že to je vše o politicích. Stýkám se s normálními lidmi, Čechy i Rusy, a oni mezi sebou komunikují normálně. Není mezi nimi žádná nenávist.

Získala jste i vy pocit, že s Ruskem sympatizuje méně lidí než v minulosti? Setkala jste se s negativními reakcemi?
Mezi mnoha svými starými i novými známými mám pocit, že s politikou Ruska souhlasí, což potvrzuje i nárůst počtu lidí, kteří přicházejí na naše akce, kde se slaví významná data: Osvobození Ostravy od nacistů, Den vítězství, Den Ruska atd. O negativním přístupu k Rusku jsem četla pouze na internetu.

Co je podle vašeho názoru potřeba udělat pro to, aby se česko-ruské vztahy opět narovnaly? Je nutné je začít budovat na zcela nových základech?
Je potřeba se snažit o vzájemné pochopení. Vrátit se k tomu dobrému, co naše národy spolu prožily.

Jak se díváte například na události kolem odstranění pomníku maršála Koněva?
Je mi to moc líto a samozřejmě s odstraněním sochy nesouhlasím. Ztotožňuji se s názorem pana knížete Schwarzenberga, že je důležité najít nějaké důstojné místo pro jeho umístění, kde by nehrozilo jeho další hanobení. Nabízí se například Olšanské hřbitovy, kde jsou pochování padlí ruští vojáci.

Máte informace o tom, kolik žije v Ostravě lidí, kteří se hlásí k ruské národnosti?
V Ostravě znám asi 50 Rusů, všichni jsou členy Ostravského ruského domu.

Jaká jsou specifika ruské menšiny žijící u nás?
Na jedné straně je to vstřícný a laskavý přístup k českým občanům, na druhé straně pak touha neztrácet kontakt s Ruskem.

Z čeho pramení vaše dlouholetá a neutuchající aktivita v roli předsedkyně a později místopředsedkyně Ostravského ruského domu?
V Ostravském ruském domě se zabýváme udržováním kontaktů ruských krajanů mezi sebou a především prohlubováním vztahů s českou veřejností. Zdrojem mé aktivity je touha mnoha lidí, jak Rusů, tak i Čechů, žít spolu ve shodě, lépe se poznat a vzájemně se obohacovat. Snažíme se připomínat události druhé světové války a staráme se o pomníky a hroby sovětských vojáků, kteří zemřeli při osvobozování České republiky. Při naší práci nám velmi pomáhá ruské velvyslanectví a konzulát, především pak konzul Ruské federace v Ostravě pan Aleš Zedník.

Jste pedagog, je zájem Rusů o studium na našich univerzitách?
Pokud vím, Rusové velmi rádi studují na vysokých školách v České republice. Mnozí po ukončení studií zůstávají trvale žít v České republice.