Dům, do kterého jsem před pár okamžiky vstoupil, vypadal už zvenku úžasně. Z bílé fasády vystupuje dřevěné hrázdění typické pro lokality, které obývali Němci.

Podezdívka je kamenná a nepatřičně nepůsobí ani prosklenné přízemí restaurace. Celý dům je zasazen až do kýčovitě krásné scenérie.

Modrá obloha, slunce ozařuje zasněžené modříny. Jaký rozdíl od neustálé inverze v údolí.

„Tuhle chalupu jsme pořídili na podzim 2011. Vojáci to měli jako rekreační ubytovnu, původně to byl statek po sudetských Němcích, rodině Langerů. Dost dlouho trvalo, než jsme to opravili. Nechali jsme jen spodek a od věnců nahoru jsme to postavili znovu,“ popisuje Kateřina Nováková.

Ke jménu pomohl i Laco Deczi

Srdcem téhle chalupy je malý pivovárek Cestář. V nadmořské výšce sedm set třicet metrů se jedná o asi nejvýše položené zařízení svého druhu na Moravě. První várku zde uvařili v listopadu 2015, hosté zdejší pivo ochutnali v červnu následujícího roku.

„Táta měl pivovar v hlavě už delší dobu. Vlastně celý tento projekt je jeho nápad. Když našetřil nějaké peníze, šli jsme do toho. Kýval jsem, že mu to zmenežuju, budu hlídat stavbu a rozjedu pivovar. Chtěl ho, aby se na důchod nenudil a měl nějakou činnost. Ono je okolo toho ale docela dost práce,“ povídá Kateřina Nováková, jak k roli provozovatelky restaurace a pivovaru dostala.

To už ale míří pustit čerpadlo. Právě totiž sanituje pivovarské zařízení.

„Kolem druhé, třetí odpoledne začnu vařit, tak tady budu trochu pobíhat,“ říká omluvně na vysvětlenou.

Že se absolventka oboru konstrukce a dopravní stavby fakulty stavební v Brně stala hospodskou a pivovarnicí, zapříčinila i hospodářská krize. „Když jsem vyšla ze školy, zrovna se rušily stavby dálnic a dopravní stavby obecně,“ říká.

Profesní zaměření jí a jejího otce dalo pivovaru i jméno.

„Oba se věnujeme dopravním stavbám. Trochu to podpořil i Laco Deczi, který je tátův kamarád a začal mu říkat Cestár. My tu občas máme koncerty, ale jen v takovém příjemném duchu. Tátovi kamarádi jsou hudebníci, tak je sem taháme,“ poznamenává čtyřiatřicetiletá žena.

Když pořád jen dřeš, nemáš z toho radost

Ostatně v příjemném režimu funguje celý pivovar. Otevřeno má v pátky a soboty, v mimosezoně na jaře a na podzim mívá pauzu.

„Výroba asi není schopna pokrýt celotýdenní prodej… Ale tohle stačí, je to v pohodě. Když se mě lidi ptají, proč tu nemáme otevřené víc, tak jim odpovídám, no protože mě chcete vidět se usmívat. Když si toho nabereš moc, nemáš z toho tu radost a pořád jenom dřeš,“ objasňuje svůj přístup ke svému povolání mladá žena.

I když nemá zrovna otevřeno, rozhodně se nedá říct, že by neměla, co na práci. Je totiž i paní sládkovou, jednou z mála žen v Česku, které pivo samy vaří.

„Mně tu začínal vařit kamarád, kterého jsem ukecala. Natáhla jsem ho sem, že nám to tu jen rozjede, ale zůstal dva roky. Pak nám dal nůž na krk, dostudovával doktorát na fyzice na Univerzitě Palackého v Olomouci a potřeboval odjet na konferenci do Ameriky. Já bych neměla co prodávat, tak jsem se to musela naučit,“ vypráví Kateřina Nováková, zatímco na dotykovém displeji zapíná topná tělesa kotlů.

„Teď mám ten louh na osmdesát pět stupňů, pak se to musí celé vydrhnout kartáčem a můžeš začít vařit,“ ukazuje.

V Ostružné už natrvalo

Rodilá Olomoučanka už žije v Ostružné trvale.

„Zprvu jsem pendlovala mezi Rožnovem, kde jsem měla přítele, rodiči, kteří bydlí u Olomouce. Ale bydlení v autě člověka dlouho nebaví. Mám ale hodně kamarádů, kteří sem jezdí na víkendy. Přes zimu tu jsou všichni. No a někdy jsem ráda, že si v týdnu od všech těch lidí odpočinu.“

Půlhodinka našeho povídání utekla tak rychle, že jsem si ani nestihl otevřít nealkoholické pivo. „Však přijedeš příště, o víkendu,“ poznamenává Kateřina. Přijedu rád. A tentokrát určitě vlakem.