Člověk by skoro řekl, že to budou dvě obzvlášť veselé hodiny. Jenže pak položíte první otázku – a „happy Hanka“ je rázem pryč. Bavily jsme se spolu totiž nejen o pobytu v Los Angeles, ale i o tom, jak současná pandemická situace zamává s filmovým průmyslem a především s našimi životy. Nebo o tom, jak agresivní mohou být někteří lidé v anonymním prostředí sociálních sítí.

Ne, nebojte se, přišla řeč i na veselejší témata. V létě třeba namluvila hlavní roli v audioseriálu Recepce a její postava, sarkastická recepční Klára, je naštěstí stejně střelená a trhlá jako její představitelka.

Jaké je vaše aktuální rozpoložení?
Jsem teď tak trochu zpruzená.

Vůbec tak nepůsobíte. Proč?
Všichni řešíme současnou situaci, bojíme se. Přemýšlím nad opatřeními v oblasti kultury a je mi hrozně líto všech lidí, kterých se dotknou. A začínám mít obavy o budoucnost celého našeho kulturního sektoru. Takže jsem teď trochu naštvaná na celý svět. Ale řekla jsem si, že se – alespoň v práci – budu soustředit na jednu věc, na film, který právě připravuju. Nebudu si v hlavě rozvíjet spirálu úzkostných myšlenek jako na jaře.

Co dalšího kromě práce vám pomáhá podobné myšlenky překonávat?
Do temnějšího myšlenkového kolotoče jsem se dostala i proto, že jsem během první vlny pandemie byla hodně sama. Nechtěla jsem nikoho nakazit, ani jsem se nechtěla své blízké ohrozit. Brala jsem covid vážně, možná až moc. Teď si dávám dobrý pozor, abych měla kolem sebe záchytný kruh v podobě rodiny a několika přátel. Bez aspoň minimálního kontaktu nedokážu fungovat. Taky vím, že se se vším nemusím poprat hned.

Kdyby nenastala koronavirová pandemie, kde byste aktuálně byla?
Asi v Praze, zrovna točím film. Ale předtím jsem měla svůj život rozkročený mezi Prahu a Los Angeles, a taky Řím. Do L.A. se teď těžko podívám, na moje víza se tam aktuálně ani nedá dostat. Spoustu kamarádů jsem neviděla přes půl roku, život se mi diametrálně změnil. Stejně jako ostatním. Zažíváme nejistotu, která nás nutí žít přítomností. Možná až moc.

Proč jste si vybrala k práci zrovna Los Angeles a Řím?
Do Ameriky jsem začala jezdit před čtyřmi lety. Nejdřív jako turistka navštěvující herecké kurzy. Pak jsem si zařídila pracovní víza a sehnala agentku, takže jsem do USA cestovala za prací. Podařilo se mi v Americe i něco natočit, studovat. Na to jsem získala agentku i v Itálii a začala se pro změnu učit italsky. Zdálo se mi skvělé, že mám život rozprostřený mezi několika zeměmi a z každé si beru hlavně to hezké. Otevíraly se mi obzory, sbírala jsem inspiraci. Zároveň jsem v obou zemích nacházela přátele a začala se v tamní společnosti nějakým způsobem zabydlovat. No – a teď jsem tady. A uvidíme, jak to bude dál.

Kvůli čemu jste se vlastně do Ameriky vydala? Šlo o momentální nápad?
Ano, byl to náhlý impulz, který překvapil i mě. Předtím než jsem tam odjela, jsem zažívala propad, určitý syndrom vyhoření. Měla jsem pocit, že mě nic netěší a nedává smysl, vlastně jsem z ničeho ani neměla pořádnou radost. A do toho přišel partnerský rozchod, navíc po strašně dlouhé době. Napadlo mě, že musím udělat něco diametrálně odlišného, hlavou mi běžely i takové myšlenky, že bych například odjela někam zachraňovat velryby.

Kdyby vztah pokračoval, odjela byste?
Myslím, že ne. Ale tím, že se rozpadl, jsem se potřebovala rychle vymanit ze zajetých kolejí. Můj krok vlastně rodině i přátelům nedával moc smysl – neuměla jsem anglicky, odešla jsem ze všech divadel, neměla jsem našetřené peníze. Ale rozchod prostě bolel. No a kamarádka se zrovna přestěhovala do L.A., a tak jsem vzala kufr a odjela za ní – na herecký workshop. Víte, celý předešlý život jsem strávila v Praze, vyrostla jsem tu, po škole rovnou zůstala hrát divadlo. A pak potkávala lidi, kteří projeli celý svět. Zkrátka jsem se rozhodla využít příležitosti.

Vy jste neuměla dobře anglicky? To muselo být těžké – chodit na lekce a hrát.
Jasně, ze začátku to bylo hrozné. Šla jsem na první workshop a sice jsem docela rozuměla, ale nedokázala jsem se pořádně vyjádřit. Šíleně mě to limitovalo, pořád jsem přemýšlela v češtině. Říkala jsem si, jak bych byla mateřštině vtipná, ale v angličtině mě vždycky napadlo sotva jedno výstižné slovo, ne jeho další čtyři ekvivalenty. Hledat svoji kreativitu v jiném jazyce je jako objevování úplně nového vesmíru. Měla jsem pocit, že najednou musím zapojit jinou část mozku. Když američtí kamarádi viděli na Instagramu mé video v češtině, tvrdili mi, že mluvím úplně jiným, hlubším tónem. V angličtině jsem totiž emotivnější. S italštinou teprve začínám, ale i tam objevuji nové polohy, o kterých jsem vůbec nevěděla.

Čím jste se v Los Angeles živila?
S mými hereckými vízy jsem bohužel pracovat nemohla. Jinak bych šla za bar hned. Měla jsem ale kliku a natočila reklamu. Ty jsou v Americe placeny podle toho, kolikrát se objeví v televizi. Jako reklamní herečka tak můžete dostat deset dolarů, ale i mnohem víc. A mně se podařilo hned první rok vydělat docela dost. Náklady na bydlení jsem ale minimalizovala a raději přespávala u kamarádů na gauči, taková trochu chudá příbuzná. (smích)

Uměla jste si představit, že byste v USA nakonec zakotvila natrvalo?
Asi ne. Na začátku jsem s tím trochu koketovala, ale život tam je tak jiný, v něčem těžší. Evropa by mi chyběla, u nás žijí lidé jinak, víc se potkávají, protože prostě nemusejí trávit čas v autě. Taky miluju evropskou kulturu a historii. Amerika přináší jiné výhody. Líbilo se mi, jak byli lidé schopni několikrát za život změnit zaměstnání a jít za svými sny. Spíš jsem si představovala, že tam budu trávit pár měsíců v roce a zbytek tady.

Jste teď ve spojení se svými americkými přáteli? Jak oni prožívají pandemii?
Spousta mých kamarádů se z L.A. dokonce odstěhovala. Bylo to pro ně neudržitelné, museli se vrátit do rodných měst. Nevědí, co budou dělat, zažívají úzkost. Někteří si přivydělávali na různých eventech nebo v barech, které se teď ale zavřely. Pokud mají štěstí a točí, jsou na place rozdělení do různých sekcí, které se nesmějí potkat, obden chodí na testy. Což je trochu náročná představa. Pro mě je natáčení skvělé i proto, že mám šanci být v kontaktu s lidmi. Doufám, že se to nějak vrátí.

Hodně lidí z umělecké branže teď začalo přemýšlet, jestli by se vůbec mohli živit něčím jiným.
Podobné myšlenky si zatím nepřipouštím. Doteď jsem měla, díky bohu, práci. Přemýšlela jsem ale o tom dřív, při onom vyhoření. Nenašla jsem ovšem nic, co by mě bavilo a co by mi přinášelo takové potěšení jako herectví. Nakonec se ale asi rozhodne za nás. Jestli nebude poptávka, tak si budeme muset všichni stejně najít něco jiného. Něco, čím se uživíme.

Vy máte výhodu, souběžně s DAMU jste byla přijata na další dvě vysoké školy, na matfyz a ekonomku.
To ano, ale zároveň nevím, jestli bych se tím mohla živit a byla se svými současnými znalostmi co platná. Možná bych byla ještě tak schopná uplatnit své jazykové dovednosti. Ale zatím jsem tohle téma ani neotevřela. Spousta lidí má ovšem své budoucí fungování promyšlené. Třeba kolegové, kteří rozumějí počítačům, jsou v pohodě, vždyť svět se plíživě přesunuje do virtuálna. Jenže představa apokalyptického světa, který bude probíhat jenom on-line, je pro mě šílená.

Pandemie nás měla spojit, ale ve finále nakonec všichni sedíme osaměle u svých počítačů.
Mně je to nepříjemné. Nutnost opatření chápu, ale lidský kontakt je v něčem nenahraditelný.

Změnil pobyt v Los Angeles i váš náhled na rovnoprávnost a feminismus? U nás se podobná témata stále považují za hloupý americký výmysl.
Myslím, že je to i proto, že se o nich v českých médiích referuje úplně blbě. Češi jsou v tomhle pozadu. Nechci generalizovat, někteří čeští muži jsou fantastičtí gentlemani. Jenže nějakou formu nepříjemného obtěžování zažilo snad devadesát procent mých kamarádek. Ať už na place, nebo v soukromí. A způsob, jak na to Češi reagují, je občas úplně tristní. Narážky, že mi v Americe „vymyli mozek“, jsem slyšela mnohokrát. Týkalo se to i třeba jen toho, že jsem nechtěla, aby na mě některý kolega sahal, když nemá. Když jsem před rokem dělala velký rozhovor do Hospodářských novin a o MeToo začala mluvit, zmínila jsem, že spousta žen je i platově znevýhodněných. Pak se strhla lavina. V životě jsem nedostala tolik hejtů, nenávistných e-mailů a zpráv jako po tomto rozhovoru. Přijde mi to vlastně strašně smutné, že Češi podobné problémy bagatelizují. Když se mluví o tom, že by žena neměla být obtěžovaná, v reakcích pod článkem si přečteme, že měla krátkou sukni, takže si o to „sama řekla“. Vlastně nedokážu pořád uvěřit tomu, že podobnou debatu ještě stále musíme vést.

Kdykoliv o podobných věcech mluvím s muži, i vzdělanými a inteligentními, tak mi moje zkušenosti prostě nevěří.
Ohledně nerovnosti platů jsem dostala hodně e-mailů s argumenty typu „Doufám, že se ti porouchá auto a nebude, kdo by ti ho opravil!“ Moc nechápu, jak podobný fakt souvisí s výškou platu. A upřímně kromě jednoho kluka neznám ve svém okolí nikoho, kdo by uměl opravit auto. (smích) Je to stejné klišé jako argument „Za chvilku se budu bát pustit slečnu v tramvaji sednout!“ Mimochodem, ani jsem nezažila, že by mě někdo pustil sednout jen proto, že jsem žena. Za co tedy tihle lidé bojují, o jaké právo se bojí? Loni jsem točila se třemi kolegy, právě jsem přijela z Ameriky. Občas reagovali stylem: „Když tě chytnu za zadek, tak to přece není problém, hahaha!“ Když jsem jim ale řekla, ať si představí, že se tak někdo chová k jejich patnáctileté dceři, bylo to možná poprvé, kdy se zarazili. Můj kamarád, úspěšný a inteligentní režisér, mi pak ale stejně řekl: „No, tak mu má dát facku!“ Použila jsem protiargument: „Mluvíš o dospívající holce, která se třeba jen jednoduše bojí. Chápeš, že ty jsi nikdy v pozici, že by ses cítil fyzicky slabší, nebyl?“

Máte pocit, že Amerika je v tomhle opravdu jinde?
Já podobný pocit měla. V momentě, kdy zatkli Harveyho Weinsteina, se začali bát úplně všichni. Můj kamarád, úspěšný režisér, se ocitl na druhé straně – ze dne na den ho vyhodili z práce jen proto, že řekl nevhodný fór. On ale ke svému vyhazovu přistoupil skvěle – řekl, že mnoho let byly ženy v pozici utiskovaných, v nerovnoprávném postavení. A aby se něco změnilo, musí vzniknout extrémní vlna. A jestli on má být součástí této vlny a takzvaně to za všechny schytat, pochopí to. Mně to přišlo neuvěřitelné. Americká společnost se teď pohybuje ode zdi ke zdi, až se ustálí zlatý střed, bude to fajn. Třeba to přinese něco dobrého.

Bude to jednou i v Česku?
Zatím ne. A upřímně, většina těch nenávistných mailů byla od žen.

Co jiného vám na českém showbyznysu vadí?
Myslím si, že na to, kolik je v Česku talentovaných a skvělých umělců, se strašně málo navzájem podporujeme. Příliš si nefandíme, když člověk udělá nějakou chybu, často se na něj snesou jako supi. Kvůli tomu také strašně těžce vznikají nové, progresivní věci. Člověk se přece potřebuje občas mýlit, skočit z útesu – a pak se rozletět, nebo spadnout. Ale my se raději navzájem držíme za nohy, abychom ani nevzlétli. To je hrozná škoda, děláme si to těžší, než bychom museli.

Dobře je to vidět třeba na webech o bydlení. Na amerických se lidé ptají: „Wow! Kde jsi sehnal tuhle lenošku? Paráda!“ A na českých: „Proboha, jak v něčem takovém můžeš bydlet?!“
Podobně to funguje na divadelních a filmových serverech. Koukala jsem na ČSFD na diskusi k filmu Špína. Nějaký člověk psal velmi vulgárním způsobem o hlavní představitelce dívky, která byla znásilněna, že je tak hnusná – což mezi námi není vůbec pravda –, že by měla být vůbec ráda, že ji někdo „ojel“. Jeho hodnocení dostalo pět hvězdiček. Jak je možné, že podobná věta přijde ostatním uživatelům v pohodě? Proč ho nikdo nezablokuje? Jenže když o tom mluvím, slyším jen: „To je tvůj problém, Hani, jsi přecitlivělá!“

Říkáte, že je u nás spousta zajímavých a talentovaných lidí. Proto jste vstoupila do projektu Obrazy lásky?
Film připravuje polský režisér Tomasz Wiński. Scénář jsme psali společně asi čtyři roky, pak se k nám přidaly ještě Petra Hůlová a Kasha Jandáčková. Baví mě pracovat s mladými lidmi, protože v sobě ještě mají pocit, že svými filmy změní svět, i když třeba změní svět jen pár divákům.

Jak jste se k psaní scénáře dostala?
Přijela jsem z Ameriky a sešla jsem se s Tomaszem, který zrovna nedostal grant. Byl zklamaný, já přijela plná optimismu a hecovala ho, ať napíše něco svého. A on mě rovnou vyzval, ať mu se scénářem pomůžu.

O čem bude váš film?
Jde o intimní studii páru, který se rozhodne otevřít svůj vztah. S nápadem přišel Tomasz – fascinuje ho, že v Polsku se polyamorie stala poměrně častým fenoménem. Tedy vztah, kdy oba partneři mají i další partnery, ale vnímají to tak, že se nepodvádějí, a naopak si na rovinu říkají, co zažívají. Ale můžeme být skutečně upřímní k sobě i k tomu druhému? Sama nevím.

Předpokládám, že v ultrakatolické zemi musí být polyamorie ještě víc šokující než u nás. Ale otevřené vztahy tu přece byly vždycky.
Myslíte? Hodně jsme se o tom s obsazenými herci bavili a říkali jsme si, že známe hodně lidí, kteří se podvádějí, ale ne těch, kteří by v přiznaném otevřeném vztahu žili.

Já ano – dokonce bych řekla, že i z generace starší, než jste vy nebo já. Dneska se mi ale mladí lidé zdají věrnější, méně promiskuitní, pojímají svůj vztah i tradičněji.
Toho jsem si taky všimla. Mnozí mladí se i dřív berou, pořizují si brzy děti.

A co vy ve štábu? Říkáte, že jste se o věrnosti spolu hodně bavili…
Myslím, že pro všechny to bylo dost zvláštní téma. Každý okamžitě řekl, že by v podobném vztahu žít nechtěl, že by určitě preferoval věrnost. Ale pak jsme diskutovali dál. Ptala jsem se kolegů: „Ale co když jsi ve vztahu patnáct dvacet let, máš toho druhého rád, ale sex už vám moc nefunguje. Potkáš někoho a ulítneš, znamená to něco?“ Říkali: „Jasně, že ne!“ Pokud by se ale do podobné situace dostali jejich partner nebo partnerka, vymezili se. V podstatě každý si musel připustit, že je tolerantní k nevěře jen tehdy, pokud je oním „nevěrníkem“ on sám, ale že od protějšku požaduje naopak absolutní věrnost.

Myslím, že když pár přistoupí na polyamorii, určitá část intimity se ze vztahu ztratí, zmizí. Vy si umíte představit, že byste v takovém vztahu byla?
Ne, nedovedu. A o tom přesně je i náš film. Hrdinové uvěří tomu, že dokážou vše „zpracovat“, když si prostě nebudou lhát.

Máte i na základě svých zážitků z ciziny pocit, že jsou Češi promiskuitnější? Je třeba americká nebo italská společnost v tomhle smyslu tolerantnější?
Asi ano. Američané například provozují tzv. dating, což my neznáme. Chodí na rande s různými protějšky – Tom se v úterý sejde s Amy, ve středu s Annie a ve čtvrtek s Barbrou. Může s nimi klidně i spát. Do té doby, než si s někým řekne, že jsou „exclusive“, si mohou všichni dělat, co chtějí, a nejsou na sebe nijak naštvaní. Protože i Annie má v pondělí Paula a v úterý Johna. Sjíždějí také neustále seznamky a dating je jejich hobby. Když jsem jim říkala, jak mi to přijde strašné, tak mi oponovali – jakmile jsou s někým exclusive, už přes to nejede vlak. Zatímco v Evropě by Annie chodila s Tomem a bokem by ho možná tajně podváděla. A na to jsem, pravda, neměla argument.

A co Italové?
(smích) Ti se s tím tedy vůbec nepářou. Vždycky řeknou, že jsou „dost pro rodinu“, ale s podváděním si hlavu nedělají, to je ještě o level výš než Češi.

Změnila jste během svého života na nevěru názor?
Když je člověk na DAMU, žije v dost specifické bublině. Netvrdím, že je nutně promiskuitní, spíš hodně kontaktní. Vždycky jsem měla dlouhodobé vztahy, nikdy jsem nezažila to, co prožívali někteří moji kamarádi. Ale pokud člověka nemiluju, nebaví mě s ním být. Můj nejkratší vztah trval dva roky. Když jsem byla single, říkala jsem si: OK, můžu se s někým scházet. Ale zjistila jsem, že mi podobné vztahy vlastně ani nejdou. Jsem zkrátka typ, který se potřebuje pořádně zamilovat, teprve pak mi vše dává smysl.

Proč tedy vaše vztahy skončily?
To se asi nedá tak jednoduše říct. Vždycky se natolik zamiluju, že odchod pro mě není jednoduchý a jsem schopná zůstávat, i když vztah už nefunguje. Každý rozchod mi zlomí srdce. Závidím ostatním, kteří dokážou říct: „Život jde dál a žijeme jenom jednou.“ Já nedokážu navázat nový vztah, než si ten předešlý odtrpím a odbrečím. Své bývalé partnery nepřestávám mít ráda, a když se jim cokoliv stane, fyzicky mě to až bolí.

Takže když dala herečka Marie Doležalová na Valentýna na Instagram vaši fotku s dovětkem, ať osamělí lidé nejsou smutní, protože i taková krásná holka jako vy je single, nevadilo vám to?
Mně to asi ani nijak nedošlo. Zasmála jsem se, to jo. Když ale o mně začal bulvár psát, že jsem „strašně single“ a už „navždy budu single“, když mi všichni začali radit, co mám se svým životem dělat a abych „proboha nepřebrala“, smát jsem se přestala. Lidé, které jsem třeba viděla jednou v životě, za mnou přicházeli a dávali mi rady, abych „to proboha ještě stihla“.

Vy na Instagramu řešíte hlavně pracovní věci. To je záměr?
Spousta lidí mi říká, že bych měla být na sociálních sítích osobnější, ale já si to nedokážu představit. Právě proto, že vím, jak dokážou být někteří v komentářích zlí. Pokud mi jednou za čas někdo napíše hnusný koment, nediskutuju a rovnou ho bloknu. Nechci, aby měl každý klíč k mému životu.

Nesouvisí tento přístup i s tím, že jste se kdysi médiím svěřila s anorexií, a pak vám to neustále někdo připomínal?
Toho nelituju. Mockrát se mi stalo, že mi napsala maminka dítěte, které anorexií zrovna procházelo, nebo mě na ulici zastavila holka s podobným životním zážitkem. Vím, že moje rozhovory nikoho nevyléčí, ale třeba mu pomůžou pochopit, že v tom není sám, že se z anorexie může dostat a vést normální život. Svěřování jsem brala spíš jako osvětu. Jsem už v tomhle směru v pohodě, tím pádem mě výpady a otázky, jestli „už proboha jím“, neohrožují.

Tak teď veselejší téma – moc mě bavil hokejový seriál Lajna. V roli absolutně tupé modelky jste se musela hodně vyřádit.
No jasně, strašně mě to bavilo. Ale zároveň mám pocit, že „moje“ Denisa měla jasno v tom, co chce, nebyla to negativní postava. Miluje svého slavného hokejistu Luboška, chce luxus a diamanty – jo, holt to takhle v životě má. Její život vykazuje, pravda, jednodušší tvary, ale zároveň pořád po něčem touží, něčeho chce dosáhnout. Vlastně mi je dost sympatická. Zrovna v L.A. jsem potkala podobných holek hodně. Snažila jsem se spíš hledat její srdce.

Napadlo vás, že se z Lajny stane takový fenomén?
To ne. Ale bavil mě už Kolečkův fotbalový seriál Vyšehrad, takže když mě oslovili z Lajny, byla jsem nadšená. Mám ráda trochu přestřelený žánr. Jsem typ diváka, který se vděčně směje u gagů, jak někdo uklouzne na banánové slupce nebo zakopne a spadne do kanálu. Proto dnem i nocí koukám na Přátele.

Asi bychom měli zmínit poslední projekt, film Matky, debut režiséra Vojty Moravce.
Spoluautorkou je jeho partnerka, herečka Sandra Nováková, a jde o příběh o mateřství. Čtyři ženy v různém životním stadiu řeší děti – některá ho chce, jiná ho už má, další se trápí… Nejde o čirou komedii, spíš odtabuizování a zpochybnění myšlenky, že když se vám narodí dítě, všechno je skvělé. Naopak, dítě někdy může se vztahem naprosto zamávat.

Vy si někdy hypoteticky představujete, jaká budete matka?
Představovat si můžu, co chci, ale realita je vždycky jiná. S dětmi si rozumím, možná i proto, že jsem pořád dost infantilní.

Co divadlo, nechybí vám?
Přestala jsem se mu věnovat, ale před pár týdny jsem byla v Dejvicích na Rackovi a najednou jsem cítila, že bych chtěla být na jevišti s nimi. Takže se to pomalu a nenápadně vrací. Uvidíme.

Říkám si, kdybyste se tenkrát v osmnácti rozhodla pro matfyz…
…tak bych se k divadlu dostala stejně. Možná bych ho dělala pouze amatérsky, ale dělala. Herectví je vášeň a svého rozhodnutí jsem ani jednou nelitovala.

Hana Vagnerová (37)

Narodila se v Praze. Během studia na gymnáziu se věnovala modelingu, po maturitě byla přijata na DAMU, VŠE a Matematicko-fyzikální fakultu. Zpočátku studovala dvě vysoké školy současně, ale nakonec u ní herectví nad ekonomií zvítězilo. Byla členkou Městských divadel pražských, výrazné role tu ztvárnila v inscenacích Naše městečko nebo Anna Karenina. Pravidelně ovšem hostovala a hostuje i v jiných divadlech (Divadlo na Vinohradech, Divadlo Minor, Letní shakespearovské slavnosti, Divadlo Kalich, Divadlo NoD, Divadlo Letí, Činoherní studio ústí nad Labem), nejčastěji v A studiu Rubín, mj. v projektech Faust, Zakázané uvolnění, Poslední papež, Moje malá úchylka.

Před kameru se poprvé postavila v roce 2003 ve studentském filmu Seance Fiction srbského režiséra Marka Simiće. Na plátně poté účinkovala v mnoha dalších filmech, jmenujme například Hany, Zakázané uvolnění, Lída Baarová, Padesátka, Miluji tě modře, Milada a Sněží. Známou se stala i díky svým seriálovým rolím – On je žena!, Horákovi, Vyprávěj, Expozitura, Zdivočelá země, Vraždy v kruhu, Atentát nebo Lajna. V létě namluvila hlavní roli v audioseriálu Recepce, české verzi kultovního polského sitcomu z produkce Audiotéky.