Sama s dětmi v karanténě. Den osmý: Rande v hypemarketu

Volám mámě, která bydlí sama v nedalekém městě a je chronicky nemocná. Ujišťuju se, že je v pořádku, alespoň v noci trochu spala a vzala si prášky, které si má vzít. Popovídáme si o počasí a smějeme se historce se zmrzlým kafem, když najednou jen tak mimochodem prohodí: „Hele, už mě nezdržuj, jsem právě na odchodu, došlo mi kafe, mlíko a spousta dalších věcí. Mám na sobě kabát, skočím si do krámu.“

Sama s dětmi v karanténě. Den sedmý: Smutné loučení

Ach jo, každý den jí kladu na srdce, že má zůstat doma a že ven nesmí, že jí nakoupím a přivezu, co potřebuje, když už odmítá sociální péči. Ale ne, to by nemohla být moje máma. Prý toho nadělám, že jde jen na roh. I kdyby na roh! Přesvědčím ji, aby si zase sundala kabát a poslala mi zprávou, co chce nakoupit.

Zabalím jí porci našeho včerejšího vepřo-knedlo-zela, aby si nemusela dělat oběd, a vyrážím do obchodu. Za chvíli bude desátá, tak už můžu. Ještě si nandat tu roušku, kterou jsem si před pár dny vyrobila, a jedu.

Když si u hypermarketu beru vozík, tak trochu zaraženě zjišťuji, že se na mě usmívá opodál stojící mladík. Zvláštní, v mém věku se mi to zrovna často nestává. Pod tou jeho rouškou musí mít úsměv od ucha k uchu. Najednou mrkne. Ohlédnu se. Ne, jsem tam sama, opravdu mrknul na mě. Sáhnu si do vlasů, jestli tam nemám nějaké třísky z ranního sekání dříví. Nemám, takže tím to nebude.

Sama s dětmi v karanténě. Den šestý: Dochází dřevo

Moje prababička, široko daleko vyhlášená krasavice, pro to měla hezký název – fixírování. „Ivanko,“ říkala mi, když jsem byla malá. „Když tě budou nějací kluci fixírovat, dělej jako že nic. To je jediná možnost.“

Tak radši dělám, jako že nic, a tlačím vozík dál do obchodu. Uvnitř se bojí pár zákazníků, kteří kolem sebe krouží jako planety na oběžné dráze – hlavně na sebe nenarazit. O to víc jsem překvapená, že na mě začne civět jeden postarší, od pohledu velmi seriózní, čtyřicátník, který si původně v oddělení zeleniny vybíral brambory. I jemu se usmívají oči.

Tohle už není normální. Já teda chápu, že jsem přijela z divočiny, ale džíny mám čisté a i ta stará bunda vypadá celkem lidsky. Vše mi dochází, když se ke mě „nenápadně" přitočí starší pán s vozíkem a zatímco si „jako“ nandavá jablka, civí mi přitom na pusu, mžouráním zaostřuje a neslyšně slabikuje.

Sama s dětmi v karanténě. Den pátý: Zbláznila se Filka

Zdroj: Deník / Ivana ZábranskáŽádný sex appeal osamocené ženy v nesnázích! Žádné feromony čerstvě posekaného dříví! To ta moje rouška s poněkud provokativním nápisem, který jsem vystřihla z mého dvacet let starého trička (viz foto). No, jsem ráda, že jsem alespoň pár lidí v obchodě pobavila. Ale jak jsem si mohla myslet, že se se mnou chce někdo seznámit?! Jak jsem stará, tak jsem blbá. Mimochodem, to říkávala moje prababička taky.