Tento článek a mnoho dalších najdete také v magazínu Víkend, který je standardně součástí sobotních tištěných Deníků, nebo právě zde v naší placené webové verzi. Jako předplatiteli se vám odemknou všechny prémiové články na Deník.cz.

Netušila jsem, že jste taková ochránkyně přírody. To máte odjakživa, nebo se vám to přihodilo až k stáru?
Mám to takhle odjakživa. Nejsem jako Petr Vacek, že bych nosila lýkové boty a přivazovala se ke stromům… Ale miluju zvířata. A čím jsem starší, tím je to se mnou horší. Už jako malá jsem chovala mravence.

Mravence? Doma?
No, jiné zvíře mi naši nepovolili. Měla jsem je v krabici. Jenže pak začala máma mít pocit, že se jí zdají sny, že po ní lezou mravenci. A když zjistila, že to není sen, museli pryč.

Kolik jich bylo? Měla jste je pojmenované?
Bylo jich hodně. Ale jména neměli, tak daleko jsem se zase nedostala.

Mravenci šli světem, tomu celkem rozumím. Zato psi si vás ochočili už navždy. Třeba váš současný kříženec čivavy Konrád. Mimochodem, proč vlastně Konrád?
To byla taková hezká souhra. Já nevěřím na náhody. To jméno navrhl můj muž. Podle postavy z filmu Hra. Hlavní roli má Michael Douglas, Konrád je ale chlapík, kterého hraje Sean Penn. Hrozný sympaťák. Za půl dne přišel náš syn Sam a povídá – hele, co kdyby se jmenoval Konrád? Tak to bylo jasný. A že je to můj mazlík, asi nemusím vyprávět. Je malý, čímž si říká o velkou péči. Na natáčení ho samozřejmě neberu, ale jinak bez něj nikam nejezdíme. Na dovolenou balím místo svých svršků věci pro Konráda.

Co na to váš muž? Nebrblá, že se víc věnujete psovi než jemu?
Ne. On to s ním má úplně stejné. Ale protože Konrád je kluk, tak samozřejmě víc inklinuje ke mně…

Chápu. Navíc si vás teď určitě užívá, díky druhé vlně pandemie. Jak tahle opakovaná omezení svobod snášíte?
No je to na houby. Ale snažím se dodržovat opatření. Dělala jsem to už na jaře. Jsem ve výhodě, že mám dlouholeté kamarády lékaře po všech nemocnicích a zvláště na dětské chirurgii, kde jsem ve správní radě nadačního konta a kde se snažím pomáhat. A to jsou lidé pragmatičtí a racionální. I díky nim vím, že virus tu je a bude. Dokonce se teď zjistilo, že už tu byl v září. Tak se s ním holt budeme muset naučit žít. Jsem fatalista. Je mi jen moc líto lidí, kteří kvůli karanténě přišli o práci, zkrachovali a podobně. A taky doktorů a sester. Nikdo, kdo to ve špitále s nimi nezažil, nemá představu, co jejich práce v téhle době obnáší. A taky je smutné, že nemůžeme navštěvovat své blízké v nemocnicích nebo domovech seniorů. Totéž je u nás – ani my s Herbertem nemůžeme za našimi rodiči.

Filmoví a televizní herci mají kliku, že se dál natáčí. Divadelní jsou na tom hůř.
Ano, to jsou další lidé, kterých je mi líto. Hlavně chlapů, kteří musejí živit rodinu. Mnozí museli přejít na jiná zaměstnání, dělají u kasy, Karel Zima rozváží balíky, jiný dělá na stavbě. Ale nejde jen o herce, ti jsou víc vidět, tak se o nich píše a mluví. Ale vezměte si malé živnostníky, kadeřnice, restauratéry, spoustu dalších profesí.

Pandemie přiměla lidi přemýšlet o svém životním stylu, někdy o změně. Někteří hledají bydlení mimo město. Dotklo se vás to také nějak?
Neřekla bych. Žijeme dál v pražském bytě, s Konrádem, máme s Herbertem každý dál stejnou práci, přátele. Změnou jsou jedině ta opatření, která dodržuju velmi poctivě. Říkám o sobě, že jsem happy housewife – šťastná hospodyně. A fakt jsem. Těší mě být doma, pečovat o byt, čtu knihy, venčím Konráda, dívám se na Netflix, na tom s Herbertem hodně ujíždíme. Umím se zabavit. Stejně jako třeba Jiřina Bohdalová. U níž mám tu výsadu – i když nevím, čím jsem si ji zasloužila –, že mě má ráda a já ji a jezdívám k ní na návštěvy. Ta při první vlně pandemie kupříkladu začala malovat. Představte si to. Namalovala i mě.

Vážně? Kam jste si obraz pověsila?
No ještě nikam, zatím ho má pořád Jiřina. Ale třeba ho časem dostanu.

Taky se někdy probíráte starými rodinnými věcmi? Třeba kronikami z tatínkovy chalupy… V prosinci uplyne sto let od jeho narození.
Mám po něm hodně věcí, fotky, dopisy a tak. Je na nich máma s bříškem, moje narozeniny, osudový rok 1968. Táta si je psal až do konce života. Ráda si v nich čtu. Zažila jsem samozřejmě různě složitá období, ale jak člověk stárne, zůstávají jen ty hezké vzpomínky, paměť milosrdně to špatné maže.

Ke komu máte životním postojem blíž – k mámě, nebo tátovi?
Určitě k tátovi. Záměrně se snažím žít podle něj. A když mi někdo řekne, že jsem po něm, je to pro mě velká pocta. Pokouším se řídit hodnotami, které nám s bráchou vtloukal do hlavy.

Například?
Pokora k životu, lidem, k profesi. Být vděčný za maličkosti, být slušným člověkem. Až to někdy možná přeháním. Myslím, že člověk má být empatický a brát lidi s jejich chybami. Ale taky umím být přímočará a říct na rovinu, co se mi nelíbí. A pak zase jdu rychle od toho. Snažím se nezabývat banalitami. Stačí mi zajít na půl hodiny za kamarádkou Majdou na dětskou chirurgii a mám hodnoty zase srovnané. Život je tak krátký, že nemá smysl řešit blbosti. A nebrat se moc vážně. Mám ráda, když se věci dělají trochu s kloboukem na stranu.

Našla jsem vás na sociálních sítích. To bych do vás neřekla. Jak se to stalo?
Právě, já ještě před pěti měsíci taky ne. Říkala jsem: Instagram, děti, to je zlo. ZLO! Jenže pak se stala taková hezká věc během natáčení seriálu Slunečná. Moje milé kolegyně založily chat na WhatsAppu a sdělovaly si spoustu věcí. Jana Stryková, Martina Preissová, Dana Batulková, Eva Decastelo a Regina Řandová. Každá jsme kulturně i věkově někde jinde, ale dohromady nám to tak ladí, že je to zázrak. Jsem vděčná tomuhle seriálu, že mi přinesl do života takové kamarádky. V tomhle věku si už člověk těžko hledá nové přátele.

A ony vám utekly na sítě…
No, měly ten WhatsApp. A pořád tam dávaly odkazy na různé fotky ze svých instagramových účtů, a protože já ho neměla, tak mě to k nim nepustilo. Byla jsem půl roku totálně mimo! Dvakrát jsem navíc zapomněla heslo. Nakonec jsem se ale nechala přesvědčit. A to jsem předtím několikrát mluvila s Terkou Kopáčovou o tom, že na Instagramu jsou hlavně ti, co chtějí exhibovat, nebo lidé, co se cítí hodně opuštění. No, nejsem ani jedno, ani druhé. Ale potřebuju vědět, co říkají ty moje holky. Taky mívám často hezké pozdravy od lidí. Celý život jsem o sobě až na výjimky četla nepěkné věci v bulvárech. Teď dostávám milé reakce: Máme vás rádi. Váš tatínek byl skvělý člověk. Jste sympatická. Přidají srdíčka… Zní to asi dětinsky, ale je to pro mě něco jako zadostiučinění. Když v médiích vyjde nějaký nepravdivý článek, můžu dát na Instagram třeba fotku, kterou to elegantně dementuju. Výjimečně se tam dostane něco ošklivého. Ptala jsem se Evy Holubové, co dělá, když jí někdo něco takového napíše. Řekla: Mažu. Blokuju. – Tak teď už vím, co s tím. To v konverzaci u bulváru nemůžete.

Čili teď je z vás zkušená síťařka, influencerka a tak.
No to bych zrovna neřekla. Nedávno mě třeba dostala jedna známá, která se mě zeptala, proč nemám na Instagramu pořádnou výtahovku. Říkám – co to je? Mimochodem vy to víte?

Ne. Co to je?
Jak mi řekla, stoupneš si do výtahu, kde je vidět, co máš na sobě. Tak jsem to zkusila. Jak ten blbec jsem šla, navíc s cigaretou, a vyfotila se. Bylo tam příšerný světlo, nevěděla jsem, kam se budu koukat, když náhodou někdo přistoupí, prostě peklo. Pak jsem k té fotce poslala komentář, který končil „Never more“. Taky jsem se dozvěděla od kolegyň, že na síti můžu dostat pracovní nabídku. Tak tu jsem dostala, ale nebyla pracovní. Víte, co mi nabídli? Marihuanu.

Čili když to shrnu – kromě přátelské komunikace a trávy –, k čemu je vám takový Instagram dobrý?
Můžu tam třeba dát charitu – pro svoji dětskou chirurgii. Onehdy jsem točila v jejich prospěch spot, ve vlastní produkci, režii, chtěla jsem upozornit na práci, kterou lékaři odvádějí. Snažím se něco dělat, když jsem v té radě. Aby to mělo smysl. Na rozdíl od jiných členů, třeba Tomáše Töpfera, které jsem tam za celých šest let nikdy nepotkala…

Vraťme se ještě ke Slunečné. Je tohle natáčení ještě v něčem fajn kromě toho, že nemáte v době covidu pracovní stopku?
Je! Pokaždé se tam těším. Protože tam panuje pohodová, skoro rodinná atmosféra. Není tam jediný škodič. Produkce nás hýčká, nosí mističky s nakrájenou zeleninou, po ránu máme připravená pitíčka se jmény, je to moc milá pozornost. A postava Jany, kterou hraju, mě baví. Je to submisivní ženská, co adoruje svou přítelkyni Lídu – v podání Dany Batulkové – a různě jí posluhuje. Jsme třeba u ní se seriálovým manželem na návštěvě a ona řekne: Běž udělat kafe. A já běžím. Mimochodem tenhle zvláštní vztah měla moje máma s Jiřinou Jiráskovou. Taky ji nekriticky obdivovala. „Jiřinko, já tě obléknu do toho norkového kabátu… Chceš ještě kafíčko? Chceš zapálit?“

K těmhle nedůstojným druhům přátelství není od úcty daleko. Co vy a nové projekty, třeba s Terezou Kopáčovou? Ta vám v poslední době dala dobré scénáře se silnými ženskými postavami.
To je pravda. Kdybych měla někomu promítnout něco ze své nedávné tvorby, byly by to Exmanželkou snadno a rychle ze série Soukromé pasti a Můj bezvadnej život z cyklu Jak si nepodělat život. Tereza má talent pro to hodit i vážné téma do sebeironie. Měly jsme spolu teď točit krásnou látku. Podle belgického formátu, pro Českou televizi. Docela drsná věc, ale černým humorem odlehčená. Dala mi hlavní roli. Ale covid to posunul do jara 2022. Tak snad to nezapadne.

Tereza Brodská (1968)

Je dvojnásobnou držitelkou prestižní filmové ceny Český lev. První dětské role hrála po boku svých rodičů, s Janou Brejchovou ve sci-fi snímku Slečna Golem, s Vlastimilem Brodským v rodinném filmu Ať žijí duchové! Se svou matkou si zahrála i ve dvou komorních filmech – Citlivá místa v režii Vladimíra Drhy a Vlastně se nic nestalo z dílny Evalda Schorma.

Objevila se v seriálu Vlak dětství a naděje, ve filmech Má je pomsta, Dvojrole, Konec básníků v Čechách i v jejich pokračování. Vděčné ženské role jí dal televizní režisér Zdeněk Zelenka (Kean, Stín viny, Paní Piperová zasahuje). Působila v plzeňském Divadle J. K. Tyla, v Činoherním klubu v Praze a Divadle Na zábradlí. V současné době ji můžeme vidět v seriálu Slunečná.