Ikony Kamila Střihavky spojuje životní příběh a inspirativní cesta

Podle jakého kritéria jste si vybíral hosty?
Naším primárním cílem nebyla ani tak popularita jako jejich životní příběh a inspirativní cesta, na nichž přetavili svůj talent v hudební projekty, které se staly milníky české hudební scény, leckdy tyto hudební hranice přesahující. Díky obrovskému nasazení, pracovitosti a kreativní práci přichází ruku v ruce i výsledná popularita těchto ikon, které nás nejen při natáčení utvrzovaly ve své neutuchající vášni pro věc.

Autenticita je pro mě důležitá v profesním i osobním životě, říká Tomáš Klus

Který z hostů vás hodně překvapil?
Jednou z našich hlavních ambicí byla právě snaha o exkluzivitu sdílených informací hostů, což se myslím podařilo. Přestože většinu námi oslovených osobností znám osobně pěknou řádku let, dozvěděl jsem se při našich často neformálních rozpravách překvapivě i nová fakta. Jsme nadšeni, že jsme je zaznamenali a můžeme se o ně podělit i s diváky. Doufáme, že všechny „ikony“ ukážeme divákům jinak, než je obecně vnímáme a přijímáme.

Vzpomenete si na své první zkušenosti s moderováním?
Ty se vážou k mým prvním hudebním produkcím před publikem. Ať už je člověk na pódiu sám či s kapelou v zádech, musí navázat kontakt s publikem třeba představením svých písní či příběhů, které se pojí k jednotlivým skladbám. Za těch pětatřicet let jsem si myslím tuto disciplínu osvojil. Jedním dechem ale dodávám, že mým cílem při natáčení Ikon bylo se naopak od „role“ moderátora oprostit. Nechtěli jsme praktikovat zavedenou šablonu, kdy „moderátor“ pokládá otázky a host odpovídá. V rámci možností jsme se snažili o nenucené dialogy mezi mnohdy dlouholetými přáteli, ale hlavně kolegy z branže. Nakolik se nám to podařilo, musí posoudit divák…

A co vaše první televizní vystoupení…
Tak to si vybavuji naprosto přesně! Bylo to v rámci vysílání tehdejšího Televizního klubu mladých někdy v roce 1986 nebo 1987, kdy jsem jako aktér hudebního festivalu Rockfest coby jednadvacetiletý mladík v rámci reportáže plamenně hovořil o poslání hudebníka pro publikum. (směje se)

Vrchní tóny mi zůstaly díky hlasové průpravě, prozradila Helena Vondráčková

Bude se hrát ještě váš autorský divadelní debut Tolik hlav?
Ten po pěti letech hraní přeťal covid, doslova z hodiny na hodinu. Jeli jsme tehdy kolem půl jedenácté dopoledne s naším představením, bylo to tuším 12. března 2020, na vyprodané zájezdové představení do Českých Budějovic, když jsme v rádiu zaslechli zprávu, že se od 18 hodin toho dne s okamžitou platností zakazují kulturní akce. Byl to šok nejen pro nás, ale pro celou společnost. Od té doby jsme představení nehráli. Těch pět let, kdy jsme toto mé divadelní „dítko“ uváděli, bylo nádherným dobrodružstvím a splněním jednoho z mých snů. Díky hercům Zdeně Hadrbolcové, Kristýně Leichtové, Janu Zadražilovi a Janu Dolanskému, kteří se mnou do tohoto bláznivého nápadu šli, se mi sen naplnil a já jsem především jim za tuto zkušenost vděčný. Kvůli tomu, že jsme divadlo bez divadla a v podstatě projekt na koleni, je v těchto turbulentních časech naše budoucnost velmi nejistá…

Na pražském Výstavišti se opravuje Divadlo Spirála, které bylo pro vaši kariéru důležité…
Ano, tuto informaci jsem také zaznamenal a musím říct, že s povděkem. Divadlo Spirála, jak se v té době nazývalo, bylo naším dočasným „domovem“ během let 1994–1998. Když používám výraz „naším“, myslím tím celé osazenstvo kultovního muzikálu pánů Webbera a Rice Jesus Christ Superstar. Pro mě osobně to bylo jedno z nejúžasnějších pracovních i životních období. Vzpomínám si na okamžik, kdy se na kruhové scéně pokryté několika tunami písku poprvé doslova vynořilo za pomoci několika segmentů svaté město Jeruzalém a začal se vyprávět za nadčasové Webberovy hudby příběh příběhů. Byl to navždy omamující a magický okamžik, který ožíval den co den po čtyři léta právě v tomto divadle. Jsem nesmírně, ba až vesmírně vděčný, že jsem mohl být součástí této legendy…