Jak dnes vzpomínáte na Annapurnu?
Právě teď ležím na kanapi a koukám na ty omrzlé prsty (smích). Chybějící prsty mají vliv na chůzi a na pohybový aparát a v důsledku toho mě čeká operace pravého kolene. Annapurna, která byla shodou okolností třináctou osmitisícovkou, kterou jsem vylezl, si nechala odvést svou daň. Když člověk dělá takový sport, tak je připravený, že nějaký problém se může stát, jinak by byl naivní. A když se to stane, tak se tomu musí postavit. Jsou na tom lidé i hůř. Já jsem tomu šel naproti a to riziko tam prostě bylo. A při této dvacáté výpravě do Himálaje to nevyšlo.

Co se tehdy stalo?
Byli jsme opravdu dobře aklimatizovaní, to bylo pozitivní. Tím jsme měli namnožené červené krvinky a měli víc zahuštěnou krev. Jenže ten výstup trval šest dní nonstop, tak ta dehydratace, která je tam normální, se ještě zvýšila a krev se ještě víc zahustila. Byli jsme na nohou v extrémních mrazech opravdu dlouho. Občas jsem musel čekat na svého parťáka, který byl o něco pomalejší, takže jsem i několik hodin podupával v mrazu. Další věc byla, že jsme lezli v extrémně špatném počasí, kdy by to většina ostatních vzdala. A ve finále léčba po návratu neproběhla úplně tak, jak by asi měla. Sešla se prostě spousta faktorů naráz, zřetězily se nepříznivé okolnosti.

Jak se připravují horolezci, kteří se vydávají do takto extrémních podmínek a lezou na osmitisícovky? Dá se vůbec něco takového natrénovat? Zvyknout si na tu zimu a extrémní zátěž?
To je celoživotní filozofie a styl života. Myslím si, že mně třeba pomohlo, že od šesti let chodím do sauny. Prokázat se to asi nedá, ale to tělo může mít jinou reakci na zátěž a chlad, než je tomu u člověka, který se válí na kanapi ve vytopeném bytě. Za druhé jsem z Vysočiny, nejsou to vysoké hory, ale ta zima tady je a někdy dokáže být drsná. Jako dítě jsem vyrostl venku na sněhu, na ledě, bavilo mě to a baví. Když potom člověk jezdí roky do hor, je na to připravenější.

Musí být špičkový horolezec zvyklý na extrémní chlad, nebo to dnes už díky vybavení není naprostá nutnost?
Samozřejmě, že vybavení šlo hodně nahoru, zkvalitnilo se, zlehčilo a podobně. Ovšem rozdíl mezi horolezcem a lidmi, co dnes chodí lézt na osmitisícovky, ale horolezci nejsou a chodí po cestách, které jim někdo připraví, se ukáže právě v okamžiku, kdy nastanou podmínky, kdy jde doslova o boj o přežití. Ten horolezec to dokáže, kdežto ten druhý bohužel třeba i zemře, protože nemá s sebou v tu chvíli v batohu všechnu tu výbavu.

Co tedy berete navíc?
Tahám vždy v batohu náhradní rukavice nebo brýle. Celých pětadvacet let jsem je nepotřeboval, ale vím, že jednou je potřebovat budu, a proto je celá ta léta nosím. V okamžiku, kdy je tam jednou mít nebudu, tak zrovna přijde situace, že třeba ty rukavice potřebovat budu, protože ty původní jsem ztratil nebo jsou tak mokré, že už nejsou použitelné. To už jde o život. Tam se ukáže ta zkušenost a léta praxe.

Asi je něco úplně jiného zdolat Everest bez kyslíku a vylézt na něj s podporou šerpů, kteří nesou veškeré vybavení…
Přesně tak, i když já říkám, že je to každého věc, jakým způsobem to dělá. Ale chce to zároveň říkat celou pravdu. Ne říct: Zdolal jsem Everest, tečka. Rozdíl je asi takový, jako kdyby jel někdo závod na elektrokole mezi normálními cyklisty, tak by ho vyloučili a měl by ostudu. Zatímco tady takového člověka při dobré propagaci vynesou do nebes a je hrdina. To je na tom smutné. Snižuje to i výkon opravdových horolezců, protože normální veřejnost si hodí obě kategorie do stejného pytle.

Kromě všech osmitisícovek jste zdolal i Korunu světa – nejvyšší hory všech světadílů…
Ony jsou dvě verze, které vrcholy Korunu světa vlastně tvoří. Podle zakladatele tohoto projektu, Američana Richarda Basse, je to v Austrálii Mount Kosciuzsko. Reinhold Messner vzal Austrálii spolu s Oceánií, a pak je to Carstenz Pyramide na Papui-Nové Guineji. Navíc v Evropě se někdy uvádí Mont Blanc a někdy Elbrus. Já jsem se rozhodl, že vylezu na všechny podle obou verzí. Mont Blanc i Elbrus už mám, zbývá Carstenz Pyramide, na kterou se chystám, ovšem dnešní situace to komplikuje. Ale můžu říct, že bez kyslíku máme Korunu světa a Korunu Himaláje pravděpodobně jenom já a Reinhold Messner.

Do Papuy-Nové Guineje asi bude problém se v dnešní době dostat?
Nespěchám na to (smích). Ale chystám se na ni i z toho důvodu, že další projekt, který mě oslovil, jsou nejizolovanější hory světa. Nápad přišel, když jsem byl na výpravě na nejvyšší horu Jižní Ameriky Aconcaguu a odletěl se podívat na Velikonoční ostrov.

Takže inspirace přišla na druhém konci světa?
Vystoupil jsem tam, teda vlastně vyšel, na nejvyšší „horu“ ostrova vysokou jen 506 metrů. Později jsem na wikipedii zjistil, že to je dvanáctá nejizolovanější hora světa. Tak jsem si říkal, co to vlastně znamená, a že tím pádem je před ní jedenáct ještě izolovanějších hor. Tehdy mě to hned napadlo. Chtěl bych vylézt na patnáct nejizolovanějších hor světa. Mezi nimi jsou i hory Koruny planety, takže se ukázalo, že už jich mám sedm vylezených a s tímto osmou. Zbývá sedm. To už nepokládám za žádný extrémní výkon, spíš cestovatelsko-poznávací, ale říkám si, proč bych si na stará kolena trochu nezacestoval a nepoznával další kultury.

Co vás do tak izolovaných míst láká?
Jsou tam i zajímavé cíle, třeba patnáctá je 4649 metrů vysoká sopka Klučevskaja na Kamčatce. Navštívit tuto oblast a zdolat ji by byl nádherný počin. A když to nevyjde, tak budu hrát třeba golf (smích). Něco už jsem dokázal a teď už chci dělat všechny sporty hlavně tak, aby mě bavily a naplňovaly mě.

Další texty k tématu najdete zde: https://www.denik.cz/pecujte-o-sve-zdravi/