Na téma hobby se dobře vede rozhovor s někým, kdo je přímo kutil, nebo má nějakou zajímavou vášeň či koníčka. Robert Jašków třeba vedle herectví dělá truhlařinu, ve své dílně vyrábí stoly i lavice.
Vážně? To zní opravdu jako řemeslo, které se mu možná může brzy hodit. Přemýšlím, co bych dělal, kdyby kvůli koroně zase všechno na dlouho kleklo. Jak miluju kolejová vozidla, tak bych asi jezdil s tramvají. Líbilo by se mi řídit i vlak, ale na ten se papíry dělají dlouho. Na tramvaj to ještě jde. Onehdy jsem se vracel z natáčení z Moravy vlakem a v kupé jsem seděl se strojvůdcem. Vyzpovídal jsem ho až do Ústí nad Orlicí, kde vystupoval. On byl navíc nadšenec do železnice, což u dráhy bývá často. Jenže než bych udělal řidičák na mašinu, bude po koroně. A taky bych možná neprošel psychotesty. Na důchod by se mi ale líbilo jezdit s mašinou, navíc na páře, třeba u nás na Jindřichohradecku, kde máme chalupu. Je tam úzkokolejka, po které jezdily a zase brzy mají jezdit parní vláčky. Jenže vše kolem páry je ještě větší věda, musíte znát navíc alchymii kolem kotlů. Ale třeba topičem na lokomotivě bych být mohl, to jde dělat jako brigádu. Mimochodem, v minulé fázi korony mi tady kolem baráku jezdil Vašek Kopta s autobusem, na lince 131, která tudy vede. On byl do toho vždycky blázen.

Z vašich rozhovorů mám pocit, že i vy nemáte problém s různými výhybkami života. Byl jste kulisákem a jste prý vcelku manuálně zručný.
Především jsme měli chalupu, navíc můj táta byl šikovnej a k práci, takže od mládí jsem mu pomáhal na domě cokoli udělat. Nakonec jsme ho spolu postavili znovu. Základy jsme sekali do skály. Jen lešení jsem rád neměl, poněvadž mě braly závratě. Ale se zájmem jsem třeba sledoval, jak se zavětrovává. A když se opravoval Svatý Mikuláš, díval jsem se, jak jím obestavovali věž, lešení nakonec krásně kopírovalo kupoli.

Režisér Roman Vávra objevil nejen osobnost malíře Alfonse Muchy, o kterém natočil film, ale nedávno i svého vlastního otce, s nímž se neviděl 33 let.
Pamatuji si, jak v řece Mekong plavaly mrtvoly, říká režisér Roman Vávra

To mi připomíná legendu o staviteli chrámu na Karlově. Dělníci se báli lešení z velkolepé kupole odstranit, a tak ho v zoufalství nakonec sám zapálil a skočil do Vltavy. Zřítilo se, ale krásný chrám stál.
Se zručností je to asi nějaká danost. Znám dost šikovných kolegů, ale i ty, kteří jsou manuálně naprosto leví. Odmala jsem chodil do skauta, tehdy se mu říkalo turistický oddíl. Sami jsme si třeba rok co rok stavěli tábor. Taky se mi vždycky líbilo pozorovat nejrůznější mechanické hračky, u kterých můžete pohledem pochopit, jak fungují. Proto mě vůbec nebaví elektronika, u ní to nejde. V Divadle Labyrint byl starý vrátný, původně snad stavební inženýr, který ze záliby opravoval budíky. Můj tchán byl zase docentem jemné mechaniky a optiky. Půjčil jsem si od něho nějaké knihy, abych záhy zjistil, že jde o dost složitý obor. Člověk se ho musí vyučit, nebo mu alespoň někdo musí trpělivě ukázat, jak na to. Budíky tedy asi opravovat nebudu. Škoda.

A máte svého hodináře?
Mám. Má krámek v Nové Bystřici a říká mi pane majore, protože jsem hrál majora Korejse. Prý jím u kriminálky taky býval, přestože je původně vyučený hodinář. U policie byl desítky let, ale pak se věci změnily a on odešel. Naštěstí si celý život své řemeslo udržoval. Dnes najít hodináře není snadné.

Prý rád jezdíte na skútru, přesněji na vespě.
Nejdřív jsem měl babetu, pak takový čínský stroj, ale k padesátinám jsem dostal vespu. Na to moje časté přemísťování na natáčení a do divadel byla sice padesátka ideální, ale na jízdu po pražském okruhu je lepší stopětadvacítka. Můžete jet těch bezpečných sedmdesát osmdesát jako ostatní. Ale tu padesátku pořád mám, i když je už dost ojetá. Jenže já se o své stroje starám, dokonce je přezouvám na zimní gumy.

Kolegyně na vás prozradila, že posloucháte country. Pojí se s tím i trampování?
Táta zpíval a hrál na kytaru trampské písničky, takže to mám taky v sobě od dětství, ale trampování jsem se nikdy nevěnoval. I když je to vlastně jedna z mých tužeb, jít jen s tornou někam za nosem. Ale nikdy ji asi nezrealizuju.

Mně se to taky líbí, ale právě jen v té rovině představ…
Jo, já jsem takový snivec. Tamhle na zahradě mám chatičku, kterou jsem dostal k pětapadesátinám. Předtím na tom místě býval kompost. O altánech jsem si vždycky myslel, že jsou na nic, ale pak jsem byl u kamaráda, který v podobném v létě sedává a pracuje. Tak mě napadlo, že být uvnitř, třeba když prší, by mohlo být fajn. Domečku říkám chata Jaroslava Foglara, mám tam knihy o trampingu, a jak se někdy kvůli práci i půl roku nedostanu na chalupu, chodím psát sem. Říkám, že jezdím na chatu, i když je to od baráku jen osmnáct kroků. Komplet jsem zrepasoval starý kamínka, jen komín jsem si nechal udělat, aby táhl a nezabil mě kysličník uhelnatý. Na dřevo chodím u nás v Bubenči. Jak se vracím se psem z procházky, oba neseme obří větev, se kterou máme co dělat. Když je žena na chalupě, na chatě i přespávám, do baráku chodím jen na záchod a do koupelny. Nebo si v kuchyni uvařím čaj, a pak si tady postavím konvičku na kamna. Pouštím si Country Radio, mám tu cédéčka, třeba trampské Duo Červánek. Čtu si, píšu svoje texty a dramatizace knížek. Rád sem chodím spát, když prší.

Za minulého režimu si Petr Janda moc slávy neužil, tenkrát prý byla slavná strana a vláda. Dnes už jsou on i jeho kapela legendami a na nějakou slávu prý nemají myšlenky.
Kdysi nám holky opravdu skákaly do postele, vzpomíná Petr Janda

Říkal jste, že s ohledem na vaši zkušenost s výrobou a stavbou kulis si na vás kulisáci v divadle jen tak nepřijdou.
Výroba kulis je trochu něco jiného. Ale stavbě rozumím, takže když se mi někdo snaží tvrdit, že něco nejde, nenechám se snadno odbýt, umím vysvětlit, jak to půjde. V divadle běžně stavím na první technické zkoušce. To je taková moje kulisácká chvilka, jak se věci zavěšují a šprajcují. Taky mám rád svícení, štelování z různých úhlů. I toho se rád účastním.

Napadá mě, že jste doma obklopen samými ženskými…
Žena, tři dcery a maminka, takže jsem na to zavedený. Za tři holky jsem rád, ale jestli se chcete zeptat na výchovu – dosud jsem se nevyrovnal s tím, že jsem se narodil sám, takže o nějakou jsem se ani nepokoušel. A nijak nepostrádám takové ty věci, které tátové dělají s klukama. Na druhou stranu montovat něco se ženskou je o nervy. Chlap k věci přistupuje jinak, při řezání ví, kdy si přehmátnout a jít na druhou stranu. Ony přemýšlejí jinak. Takže takové spolupráci se pokud možno vyhýbám, radši si to stáhnu stahovákem. Ano, uznávám, někdy jdu raději až na hranici rizika zranění, než bych řekl ženě o pomoc. Ale dcery mají bezvadný muže, zeťáci se k těmhle věcem umějí postavit, takže se to kompenzuje.

Máte v domě dílnu?
Je tu a v ní pěkný nepořádek. Vždycky vytahám nářadí, jenže pak už ho nedám na místo. Všechno vracím zpátky do regálů až jednou za čas. Přijde mi, že člověk, který má barák a neumí se k němu postavit, je trochu chudák. Pak musí mít šikovného kamaráda, nebo hodně peněz. Kdybych měl ale na každou drobnost někoho volat, pokořovalo by mě to.

Luboš Veselý je vyhledávaným hercem pro televizní projekty a poměrně obsáhlá je i jeho filmografie
Jednou za dva týdny se seberu a toulám se, říká herec Luboš Veselý

Co jste schopen si doma opravit?
Běžné věci jako kohoutky a baterie, zásuvky. Vrcholem jsou křížový vypínače. Zvládnu je, akorát si musím schémátko vždycky znovu nakreslit.

Taky jste zjistil, že vteřinové lepidlo zpravidla nedostojí legendě, která ho předchází?
Jde o zakořeněný omyl, že vteřinovým lepidlem se slepí všechno na světě. Klamná filozofie rychlého úspěchu. Kdepak, vteřinovým lepidlem se neslepí skoro nic! Na druhé straně, třeba v Lidlu, kde nabízejí „luxus pro všechny“, mají občas docela dobré ruční nářadí pro hobbisty. Kdybyste s ním pracovali denně a fest, samozřejmě ho brzy odděláte, ale na občasné kutění stačí. Teď jsem tam třeba koukal na takovou hezkou úhlovou pilu…

Nemáte zkušenost se stříkací pistolí? Potřebuju nalakovat křídla letadýlka a nikdy jsem s ní nepracoval.
To ne, bohužel. Stříkal jsem jen stodolu vyjetým olejem. Někdy sáhnu po barvě ve spreji, ale udělat s ním vzhlednou kompaktní plochu je docela problém. A pak mi nejde svařování.

Svařování už je ale přece jen vyšší dívčí, ne?
Elektrikou něco svařím, ale svár nikdy nemám tak pěkný jako člověk, který to umí. Měl jsem tady kamaráda-zámečníka a on to měl pěkný. Důležité je i nastavení proudu. Můžu svár sice pak vybrousit bruskou, ale oni to umějí už od začátku. Kamarád dal celou elektrodu v jednom tahu.

Jak relaxujete?
To moc neumím, nejsem ani milovník sportů. Masový sport se mi dost protiví, mám známé, kteří sledují fotbal jen proto, aby věděli, kdy mají od Sparty přeparkovat auto, než jim urvou zrcátko. Rád jezdím na kole, ale beru to jako výlet, nikoli sport. Větší kopce tlačím. Asi i ty menší. A nejradši mám kolo po tetě z první republiky, kde se brzdí dozadu, žádná přehazovačka, žádné ležení na řídítkách, pěkně důstojný posez.

Říkal jste, že chodíte se psem.
Ano, musím, a je to zvyk. Díky němu jsem vypozoroval zajímavý jev. Pes si venku brzy přidřepne a já většinou zapomenu pytlík. Snažím se tedy zapamatovat si to místo, třeba tři metry východně od stromu, a pro pytlík se vrátím. Jenže pak to hovno stejně nemůžu najít, ale abych neměl zlé svědomí, seberu jiné. Všiml jsem si, že to tak dělají i jiní lidé, jak chtějí být poctiví. Říkám tomu náhradní hovno.

Dalibor Gondík je nejradši sám, rád běhá a cestuje karavanem, je rád muzikantem a nerad hraje na zábavách.
Nejradši jsem sám, říká Dalibor Gondík. Během karantény dostal nejlepší dárek

To by byl pěkný obecný princip, kdyby lidé sbírali…, respektive dělali za své prohřešky aspoň náhradní dobré skutky.
To se ale nestane, i když leccos se v naší mentalitě zlepšilo, třeba vztah ke skútrařům. Už vás automobilista nesrazí dveřmi, když ho míjíte v koloně. Dokonce lidé uhýbají, což mi vždycky zvedne náladu. Vidím, že se věci vyvíjejí k lepšímu. A pak mám taky hezký den, když u nás v Praze potkám mazací tramvaj – oranžovou „té trojku“ s cisternou, která maže výhybky.

Co jste dělal v první vlně koronaviru, když se nehrálo a netočilo?
Vyčistili jsme, částečně zrenovovali a přestavěli chalupu. Ale utratil jsem všechny peníze. Vymaloval jsem, vybrousil kamenné schody, studnu jsem zrenovoval. Na broušení jsem si půjčil stroj, byl ovšem bez odsávání, takže jsem měl kulicha, šálu a lyžařské brýle, ale stejně jsem nic neviděl. Tohle bez roušky opravdu nešlo. (smích) Taky jsem srovnal sad. Půjčil jsem si válec a nechal si ukázat, jak se s ním jezdí. Jen na sekání trávy mám traktůrek, protože jinak bych místo hraní zbytek života chodil za sekačkou.

I když od vaší paní nechcete pomoci, na chalupě s velkým sadem se jistě musí sama o leccos postarat…
Moje žena je v tomhle mimořádná. Kdysi mě okouzlila příběhem, v němž jako patnáctiletá holka zařídila stržení a nové zbudování stropu v domě po starých tetách. Tehdy tam protekla střecha a strop v kuchyni byl kompletně zničený. Ještě jako skoro dítě šla na nějaký stavební odbor, dojednala to, ale řekli jí, že hrubé práce si musí zajistit sama. Ona tedy všechnu tu suť, kterou strhli do kuchyně, vynosila a vyvozila z domečku pryč. Pak přišli zedníci a udělali nový strop. Tohle zařídila a dotáhla do konce křehká dívka od baletu. Jindy se zase s nějakou tetou omylem minula. Zatímco teta plakala celý den na nádraží, má budoucí žena na ni čekala doma, a aby nemarnila čas, natřela jí fasádu žlutým latexem. Taková je má paní.

Honza Dědek moderuje na TV Prima talk show 7 pádů Honzy Dědka.
Nebaví mě tlačit někoho do kouta, říká mistr rozhovorů Honza Dědek

To připomíná odvážné projekty žen z reklam Hornbachu.
Projekty tohoto druhu u ní přesahují ty u běžných žen. Jen v té kuchyni bez stropu tehdy na sobě neměla sexy pás s kladivy, ale starý tepláky. Nedávno dokázala třeba sehnat zedníka-fušku pana Hrušku. Je takový ten typ člověka, který pořád chodí v montérkách a nedokáže nic nedělat. Je stará škola, pečlivý a poctivý. A pak si za práci řekne peníze, za které by se nějaká firma ani nezvedla od stolu, a ještě vám poví, že písek vzal svůj a k tomu taky půl pytle cementu zbylého z jiný fušky. Je už náš rodinný přítel.

Mluvil jste o studni, což je pěkně ukázková lopota…
Jsem na ni pyšný, byla to hrozná dřina. Musel jsem si vypůjčit sbíječku. Kopání, pak zakládání skruží… Zeťáci mi pomáhali, všichni jsme se u toho docela vyřídili. Taky jsem krásně zrenovoval ruční pumpu Sigma. Koupil jsem ji za patnáct stovek starou rezavou a dal kompletně dohromady. Na druhé chalupě jsem zase opravoval plot. Nedá se zvládnout všechno, ale v koroně se dalo leccos udělat. Z plotovek a hranolů jsem postavil epesní kadibudku. Klasiku, se srdíčkem ve dveřích. Navíc poměrně velkorysou, osmdesát na devadesát. Dřina na chalupě mě nakonec po dlouhý době přivedla k četbě. Když mi odpoledne došly síly, vzal jsem do ruky knihu. Přečetl jsem zas snad celého Haileyho, četl jsem Remarka, Egypťana Sinuheta od Waltariho. Tak vidíte, přece jen umím občas odpočívat.

Žestě znějící z dětství

Vedle country má Miroslav Hanuš rád swingovou hudbu a poslechne si i dobrou dechovku. „Jednou jsem to řekl u Krause a on mě pak na tom smažil, že přece jde o komunistický relikt,“ říká herec a divadelník.

„Já mám ale dechovku spojenou s pěknými vzpomínkami, když jsem jako kluk chodil s babičkou tancovat do Juldy Fuldy (hovorové označení pražského Výstaviště z dob socialismu, pozn. red.). Brávala mě s sebou a já tam slyšel všechny šlágry. A třeba čistě lidové písničky byly a jsou vyloženě krásné. Dnešní popový texty bývají mnohem horší a pitomější.“

Miroslav Hanuš (*1963)

Teprve počátek studia na Vysoké škole ekonomické přiměl Miroslava Hanuše k rozhodnutí, že půjde na DAMU. Po prvním nepřijetí nastoupil jako kulisák Divadla na Vinohradech a další, již úspěšné přijímací řízení na divadelní akademii, absolvoval už jako jevištní mistr. DAMU ukončil v roce 1987 a nastoupil do kladenského divadla. Společně s režisérkou Hanou Burešovou pak přešel do pražského Divadla Labyrint a odtud do nově vzniklého Divadla v Dlouhé.

Nyní je na volné noze. Kromě herectví se úspěšně věnuje režii a dramatizaci knih (např. Tajný deník Adriana Molea, Pan Kaplan má třídu rád, knihy R. Fulghuma aj.).

Do širšího povědomí diváků se Miroslav Hanuš zapsal rolí radního Hložánka v seriálu Ulice a také jako kriminalista Korejs v seriálu Případy 1. oddělení. Výrazně zatančil v poslední řadě StarDance.

Jeho manželkou je choreografka Jana Hanušová, s níž vychoval tři dcery.