Novinářka Georgina Lawton je původem míšenka, dcera bílé matky a tmavého otce. To, že oba její rodiče jsou světlé pleti, jí bylo vysvětlováno takzvaným „vzdáleným“ genem z příbuzenské linie. Její matka byla údajně původem ze západního Irska, kde v minulosti ztroskotaly lodě španělské armády – přeživší vojáci se zde usadili a postarali se o „ztmavení“ zdejšího genofondu. Věřit tomuto vybájenému příběhu bylo pro její rodinu evidentně snazší než se smířit se skutečností, že je Georgina tmavé pleti. Postupem času se z barvy její kůže stalo tabu, o kterém se nediskutovalo.

Proč se o svém dětství rozhodla napsat knihu? „Velmi jsem milovala svého otce. Ale uvědomuji si, že myšlenky rodičů o tom, jací jsme, tvoří základní kámen naší identity,“ vysvětluje s tím, že ta její byla utvrzována v popírání toho, jak jí viděl zbytek světa. Její původ ji pronásledoval, a i když se snažila věřit tomu, co jí rodiče o jejím původu řekli, nedůvěra v ní sílila rok od roku více. Tento nesoulad, který v dětství pociťovala jako tupý řev někde uvnitř, v dospívání přerostl v neutuchající alarm přímo v hlavě.

Krátce potom, co její otec zemřel v roce 2015 na rakovinu, si nechala udělat test DNA a zjistila, že otec není jejím biologickým rodičem. Test také odhalil, že ze 43 % je Nigerijka. To jí přimělo k tomu, aby nějakou dobu žila v černošských komunitách v newyorském Brooklynu, v Nikaragui, Dominikánské republice i na Kubě. Chtěla objevit i jiné standardy krásy než ty, které znala ze svého dětství a dospívání v bílé anglické vesnici, a jimž neodpovídala.

Psychický nesoulad

Její vyprávění o přemýšlení nad vlastním původem, smíšené identitě, mezirasové adopci a důsledcích chybějící integrity je pozoruhodné. Poutavě vykresluje psychický nesoulad způsobený tím, že byla vychovávána v bílé rodině, která se odmítala smířit s jejím etnickým původem, a stejně tak poutavě píše o otázkách vlastní identity a sounáležitosti, která je pro každého z nás důležitá k tomu, abychom mohli najít své vlastní místo. Přes to všechno své rodině, která ji vychovala, nechce ublížit – na pomyslnou otázku, jak přijali její nově nabitou identitu, která je v souladu s jejím původem, odpovídá jen „ušli jsme dlouhý kus cesty“.

Oproti tomu Rebecca Carroll se citů druhých lidí dotknout nebojí. Ve své autobiografii si se svým okolím vyřizuje účty staré padesát let. Na rozdíl od Georgie Rebecce říkali od mala pravdu – její matka byla studentkou na střední škole, kde učil Rebeccy adoptivní otec. Byla to mladá ženy světlé pleti, která se dostala do potíží, když otěhotněla se starším mužem tmavé pleti z Bostonu. A tak jí její učitel se svou ženou nabídli, že dítě adoptují a vychovají.

Rebecca Carroll vyrostla v malém městě ve státě New Hampshire, kde byla jediným obyvatelem tmavé barvy kůže. Její otec byl mimo jiné i přírodovědec, takže chtěl žít se svou rodinou na venkově. Přestože měla silnou potřebu stýkat si s jinými lidmi stejné barvy pleti a patřit do jejich komunity, bylo to v rozporu s filozofií její rodiny, která nevyznávala žádná pravidla, náboženství, žila uměním a každý člen byl sám za sebe.

Učitelka baletu

V barvitě popisovaných pasážích knihy Carroll připomíná, jak je naše identita utvářena během tisíci různých okamžiků a momentů. Když jí bylo šest let, seznámila se s učitelkou baletu ze sousedního města – první osobou tmavé pleti v jejím životě. Když se jí poté její adoptivní matka zeptala, jaké to je, mít učitelku stejného etnického původu, Carroll nechápala, proč se jí na to ptá. Nedlouho potom napsala svůj první esej s názvem Jmenuji se Rebecca Anne Carroll a jsem černé dítě, aby sama sobě vysvětlila svůj původ, protože nikdo předtím se neobtěžoval to udělat. 

Během svého dospívání se setkávala s rozporuplnými pocity ohledně svého původu. Učitel na základní škole poznamenal, že na černošku je velmi hezká, i když obvykle jsou černošky ošklivé. Vzpomíná, jak si vybavila obrázky černošských otrokyň, vykreslených s přehnaně velkými rty, dehtově černou kůží a rozcuchanými vlasy, a přemýšlela o tom, jestli má její učitel pravdu.

V jedenácti letech se Carroll začala stýkat se svou biologickou matkou, ale ukázalo se, že to pro její rozvíjející se rasovou identitu není dobrá cesta. Přestože její bílá matka často mluvila černošským nářečím, obviňovala Carroll, že si hraje na něco, co není, když tak mluvila i ona. Ukázala jí fotky jejího biologického otce – důkaz její rasové identity. Ale zároveň ho v jejích očích snižovala komentáři typu, že „možná bude mít několik dalších sourozenců, protože to černošští muži obvykle dělají – mají mnoho dětí s mnoha ženami“.

Její kniha je naléhává a přesvědčivá, psaná někým, jehož život visí na vlásku, a výsledek je to vskutku působivý, byť velmi syrový. Carroll čelila manipulacím vlastní matky, ale i přesto všechno má nakonec milující rodinu a úspěšnou kariéru. Když byly jejímu synovi čtyři roky, našel fotku, na které je čtyřletá Carroll a myslel si, že je to on sám. „Byl to okamžik, na který jsem čekala celý život,“ píše ve své knize, „tenhle chlapec s malými tmavými prsty, tmavě hnědými zářivými oči, kudrnatými vlasy a zvědavým výrazem, se ve mně viděl.“

Převzato z nytimes.com, Bliss Broyard