Jak se vám tahle „příprava na smrt“ s otcem točila?
Měl jsem všelijaké pocity. Já bych si nikdy vůči němu něco tak černého nedovolil. Ale utěšovalo mě, že to tak sám napsal. Čili to, že jsem ho pohřbíval před kamerou v rámci příběhu, můžu brát opravdu trochu jako přípravu. Až to jednou přijde, budu to znát nanečisto. Proti věcem, se kterými nemůžeme nic dělat, máme jako jedinou zbraň humor.

Podle čeho jste vybíral další povídky? Třeba o Ruslanovi?
Ruslan a Ludmila je pro tátu dost netypická – protože se tady pouští do fantazie. Když jsme psali Akumulátora, pral se s tím, protože přesně téhle rovině příběhu nerozuměl – tomu, co je nepravda, co nevychází z reality. Nicméně to, že jedna vědma zachránila svou energií letadlo s hořícím motorem, to mu skutečně vyprávěl jeho automechanik. Mě tahle povídka pohybující se asi dvě stopy nad zemí fascinovala. Ale byla tam sama, hledal jsem k ní něco podobného a napadlo mě jít na to podle klíče o lidech, kteří jsou pro to, aby byli šťastni, schopni udělat všechno možné. Třeba i sáhnout i k nadpřirozeným jevům, k magii. Když něco chceme, vychyluje nás to z rovnováhy. Když se pak téhle posedlosti zbavíme, osvobodí nás to.

Zdeněk Svěrák září v novém filmu Betlémské světlo.
Jediná důstojná obrana je neztratit humor, říká Zdeněk Svěrák

Film nabízí spíše starosvětský humor, jak se k němu stavěli mladší herci , přicházeli s vlastními nápady a obměnami?
To už si moc nepamatuji. Přece jen jsme to točili před rokem, takové věci člověku vyšumí z hlavy.

Povídka s fotografem je naopak pro vašeho otce typická hrou s erotickými představami. Je celá z jeho hlavy, nebo jste přidal nějaké své nápady?
Ano, to má táta rád. Přidal jsem hádky v ateliéru a obrácený chod času. Pracoval jsem s oblíbenými situacemi, kdy chlap balí holku a různě ji balamutí historkami, vymýšlí si a tak. Bavilo mě si s tím hrát.

Odkud se vyloupla postava chlapce s Downovým syndromem? Bylo těžké ho najít do této role?
Táta kdysi vyslechl v trolejbusu rozhovor rodiče se synem s tímto postižením. A já k tomu přidal, jak mi jednou kamarád vyprávěl, že mu kluk doma sfoukl betlémské světlo… Tak jsme to do příběhu zapracovali. Včetně chlapečkovy pravdomluvnosti, že se chce k přečinu přiznat a maminka tomu všelijak brání, protože tatínek je hluboce věřící a ranilo by ho to. Pro film jsme ho dlouho hledali, až jsme narazili na talentovaného klučinu, který ho skvěle zahrál.

Ve filmu jsou hodně výrazné barvy, červená, modrá, místy určitá stylizace. Jako by člověk sledoval filmy Pedra Almodóvara nebo Wese Andersona. Měl jste ambici se jimi inspirovat?
Andersona jsem dlouho studoval - jak s barvami pracovat a jak je k sobě vhodně ladit. Architekt Jan Vlasák to pak dotáhl do finální podoby. Mají tam funkci další vrstvy filmové řeči – červená vyjadřuje agresivitu a vášeň, Vojta Kotek má sytě modrou, když ho pak autor přepíše na dynamického muže, změní se mu v rudou. Bleděmodrá je naděje, tu nosí hlavní hrdina,vidíme ji také v symbolicky prázdném bazénu na jeho zahradě.

Předávání výročních cen České filmové a televizní akademie (ČFTA) Český lev, 5. března 2022, Praha. Režisér David Ondříček (vlevo) a producent Kryštof Mucha za nejlepší celovečerní hraný film Zátopek
Nejlepším filmem je Zátopek. Českého lva získal i seriál Ochránce

Film poprvé nestříhal váš dvorní spolupracovník Alois Fišárek, nýbrž váš syn František. Jak vám to spolu šlo?
Jako s každým jiným střihačem. Je to prostě parťák. Který se nebojí vyhodit scénu, která mi dala hodně práce. V našem případě bylo samozřejmě trochu nepříjemné, že to byl můj syn a choval se vůči mně pokorně. Byl hodně opatrný, musel jsem ho občas pobídnout, aby to nebo něco jiného vyhodil, aby se nebál. Zažíval jsem něco podobného před lety vůči svému tatínkovi. Trvalo mi, než jsem se otrkal a začal být víc odbojný. Takže s Frantou to bylo fajn. A já si tu společnou práci užíval. Až začne být časem taky odbojný, bude nesnesitelný.