Dojatá herečka byla výsledkem zaskočena a jala se hned děkovat nejen divákům, kteří jí projevili svou přízeň, ale také režisérům, v jejichž filmech hrála. Po skončení ceremoniálu v Divadle na Vinohradech se kolem ní strhlo doslova šílenství. Většina přítomných se chtěla s herečkou byť jen krátce pozdravit, potřást jí rukou. Ač Libuše Šafránková zářila štěstím a gratulace přijímala s úsměvem na rtech, svoji novou roli si užívala se skromností sobě vlastní. Daleko lépe se totiž cítila v ústraní, po boku svých blízkých.

Jste evidentně zaskočená, jako byste si svůj úspěch do poslední chvíle vůbec nepřipustila.
Ani na chvilku se mi nesnilo o tom, že bych mohla v této anketě vyhrát. Považovala jsem za naprosto samozřejmé, že vyhraje Nataša Gollová. To je podle mého názoru ženská herecká hvězda par excellence.

Herečka Libuše Šafránková (* 7. 7. 1953, † 9. června 2021)
Zemřela herečka Libuše Šafránková. Oblíbené Popelce bylo 68 let

S panem Menšíkem, který s vámi vystoupal na příčku nejvyšší, jste si zahrála v několika filmech – nejen o zmíněné Popelce. Co vám při vzpomínce na něj vytane na mysli?
Určitě to, že pan Menšík byl velice spontánní, živelný tvor, ze kterého jsem vždycky cítila takovou vřelou vstřícnost. Měla jsem tu čest zahrát si s ním nejen ve Třech oříšcích pro Popelku, ale i ve filmu Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách, kde byl mým tatínkem. Vzpomínky na něj mám opravdu krásné a dodnes jsem mu vděčná za to, že jsem se od něj mohla přiučit v hereckém řemesle.

Když jste přebírala ocenění, řekla jste, že cítíte dluh, který musíte zaplatit prostřednictvím scénáře, jenž se dá natočit.
Myslela jsem to spíš tak, že když už jsme navázali na tu úžasnou kontinuitu toho českého herectva, kterému patřil ve vinohradském divadle celý krásný večer, tak bychom si měli zasloužit účast v tom hvězdném nebi něčím, co má opravdu smysl. Především z důvodu nadčasovosti.

Takových věcí máte přece na svém kontě několik. O žádném novém konkrétním projektu mluvit nechcete?
Raději ne. Je pravda, že mě čeká jedna docela hezká práce, ale velice nerada bych o ní mluvila předčasně. Člověk vždycky, když zrovna něco hraje, točí nebo zkouší na divadle a nasadí do toho všechnu energii a sílu, mívá pocit, že právě teď dělá to, na čem mu nejvíc záleží. Ne vždy to ale dopadne podle původních představ. Všechno jsou to takové nevyzpytatelné věci, neměřitelné záležitosti, o kterých tak krásně mluvil pan režisér Krejčík.