Tentokrát jsem ovšem poprosila své přátele a kolegy z Národního divadla, aby vám, milí čtenáři, raději napsali dopis. Povzbuzení. Motivaci, jak nemít strach. Protože i oni sami vnímají tento nelehký čas různě, bojují se svými úzkostmi, učí své děti nebo pečují o stárnoucí rodiče. Ale jedno mají všichni společné – věří i doufají, že to, co právě prožíváme, není setrvalý stav. Všichni vyhlížejí své betlémské světýlko či jiskřičku naděje. Stejně jako my, ostatní.

David Matásek

„Je po Dušičkách a tenhle svátek na pomezí pohanství a křesťanského smíření s umíráním nám víc než kdy jindy připomněl, že konec je tu pro nás všechny. Někdy spravedlivě, po naplněném životě, jindy krutě a brzy. Čísla ve zprávách vypadají hrozivě, křivka stoupá a armáda andělů v bílém padá únavou. Zdánlivá beznaděj je ještě prohlubována zmatečnými kroky vlády, domnělí spasitelé se ukazují být falešnými proroky a v podhradí hoří bratrovražedný boj o svobodu a odpovědnost. Všichni mají pravdu a zároveň se všichni hluboce mýlí. A v téhle chvíli se zkusím odpojit a budu doufat, že mě vřava bojiště nevytrhne z očekávání.

Já se teď chci těšit. Na novou naději, na zrození. Třeba se v jesličkách dočkáme i ztraceného klidu, profesní sebedůvěry, trpělivosti a respektu. Letošní Vánoce jistě nebudou nijak opulentní, po tak výrazném omezení naší práce ostatně není divu. Nechci strašit děti oblíbeným kýčem rozkrojeného jablíčka a ladovskou zimou, která ve městě jen napáchá kalamitu a chaos. Rád bych, aby se letošní Vánoce staly šancí pro hodnoty, které jsme v poslední době trochu zanedbávali. Ať se každý sám rozhodne, které to jsou.

Takže: pusťte si koledy, rozkrojte to zpropadené jablíčko, a pokud tam najdete hvězdičku, třeba je to symbol světýlka, které nás z této šlamastyky vyvede.“

Andrea Tögel Kalivodová

„Upřímně vás všechny zdravím v době, která není lehká pro nikoho, každému nějak zasahuje do osobního i pracovního života. Právě proto je nezbytné udržovat si co největší míru optimismu, drobných radostí, vnitřní síly a spokojenosti.

I já se v době, kdy mi chybí denní kontakt s diváky a s posluchači, na který jsem byla zvyklá a který mi kromě rodiny přinášel největší radost, řídím starým příslovím, že na všem zlém je vždy i něco dobrého. Takže musím říct, že jsem si nikdy tak neužila přírody a rodiny jako v těchto složitých dnech.

Jezdíme a chodíme do míst, která téměř nikdo nenavštěvuje, a přesto jsou krásná a zajímavá. Dlabeme halloweenské dýně, pouštíme draky, chodíme na houby a při tom všem trochu zapomínám, že tu ,nějaký covid‘ vůbec je. Zapomínám, že nemám koncerty, že nemohu dělat věci, na které jsem byla zvyklá, navštěvovat místa, bez kterých jsem si život neuměla představit. Touhle dobou jsem měla každý rok téměř denně na sobě róbu, byla nalíčená a stoprocentně připravená na jeviště. Denně jsem odpovídala klukům, proč jedu pryč a kdy se vrátím.

Místo toho teď chodím s milující rodinou ven na procházky – nenalíčená, v džínách, v triku a bundě. A užívám si, jak žloutne listí, jaké krásy má podzim. Z každé podzimní kytky, z každé nalezené houby, ze svítící vydlabané dýně, ze šťastných očí mých kluků si beru to dobré, pozitivní energii a své štěstí.

Vřele všem doporučuji najít si v nejbližším okolí místa, kde jste ještě nebyli, a vyrazit. Také si s dětmi zkuste vymyslet nějakou netradiční zábavu. A může být klidně náročnější na čas i tvůrčí činnost, tedy na to, na co jste dosud možná neměli myšlenky ani prostor. Zábavu, která rodinu stmelí. Nerada říkám nějaká moudra, vlastně i nerada radím, ale tohle u nás funguje, možná jde o jeden z léků na tuhle ,blbou dobu‘. V této souvislosti mě napadá můj oblíbený citát: ,Není důležité, co udělá život s námi, ale co my uděláme s životem.‘

Přeji nám všem, milé čtenářky a milí čtenáři, abychom se co nejdříve všichni sešli v lepších časech. Samozřejmě, i já budu šťastná, až budu moci naplno dělat svoji práci, kterou miluji. A byla bych ráda, kdyby to mohlo být už v adventním čase, jenž nás všechny spojuje. Když to ovšem nepůjde, vydržíme. Však on ten čas, kdy tu potvoru porazíme, přijde. Držte se a buďte zdraví. Určitě bude líp.“

Vladimír Javorský

„Buďte zdrávy i zdrávi. Ptáte se, jak nemít strach? Ale proč vlastně nemít strach? Bez strachu bychom tu pravděpodobně nebyli. A snad ani svět by se nesunul dál. Strach mám, abych si uvědomil, že je něco v nepořádku, že se necítím bezpečně a měl bych to do budoucna změnit. Můj osobní strach, se kterým bojuji, se týká mé jedenaosmdesátileté maminky s astmatem i nadváhou a…

Vlastně vůbec nebojuji s tím skutečným nebezpečím jako všichni lékaři, sestřičky a všichni takříkajíc v první linii. Těch je třeba se ptát!

A tak od kuchyňského stolu přidávám pár svých receptů: les, poezie, Český rozhlas Vltava, Vltava řeka, kouzelný podzim, a tedy příroda. A myšlenky na ty, co se musí prát s tím opravdovým strachem.

A ještě malé post scriptum… Mně blízce známou podobou strachu je tréma. Ale jen do té chvíle, než se ozve: ,Tak, a teď pojď a dělej svoji práci.‘ Takže buďme zdraví a hledejme, co je pro každého z nás tím světlem strach prozařujícím. Neboť věřím, že strach je náš nejlepší přítel, který si jen musel nasadit děsivou masku, jinak jsme k jeho hlasu hluší! Bububu.“

Martina Preissová

„Když jsem byla malá, představovala jsem si, že až se bude psát rok 2000, budu dospělá a budu mít dvě děti, učit v mateřské škole a budu bydlet v malém domku mezi vinicemi. O roce 2020 jsem si myslela, že ani nebude. V obou případech jsem se mýlila. V pětadvaceti se mi o dětech ani nesnilo a v pětačtyřiceti prožívám rok 2020. Jsem stále při smyslech, žiju naplno a vnímám svět kolem sebe. Jen ten rok, o kterém jsem si jako malá myslela, že už nebude, je trochu zvláštní. Jaksi se zastavilo vše, co mne obklopuje. Tak jako kdyby se v řece zastavila voda a přestala proudit kolem kamene. Rozhlížím se a cítím, že je to ta pravá chvíle rozmyslet se, kudy dál.

Všechno se změnilo. Všechno, o čem jsem si myslela, že bez toho nemohu fungovat, není. Divadlo je prázdné, nehrajeme, neslyšíme potlesk. Studenti jsou doma a my je nemůžeme vidět, abychom je inspirovali, učili a směřovali. Mé vlastní děti jsou doma až příliš, což zapříčiňuje vzrůstající napětí v naší jinak harmonické domácnosti.

Nemůžeme chodit na výstavy, na koncerty, nesmíme si podávat ruce, nesmíme se objímat. Vdáváme se a pohřbíváme v omezeném počtu přítomných a úsměv i smutek ve tváři nám halí rouška.

A najednou se blíží Vánoce. A já se na ně těším. Myslím, že všechno, co nás po celý uplynulý rok obtěžovalo, právě Vánoce vynahradí. Možná bude míň dárků, a tím pádem i méně balicího papíru v povánočních ulicích. Budeme péct méně cukroví, protože velké sešlosti rodinných pojídačů sladkého omezíme. A zcela jistě nebudu v noci před Štědrým dnem bloudit mezi regály a hledat poslední zbytečné potřebnosti.

Asi nepůjdu na půlnoční, ale vytvořím si chrám v sobě samé, třeba venku pod hvězdami, a zazpívám si. Nic z toho mi nevadí. Proč? Protože jsem si jako malá myslela, že rok 2020 nebude. I když se některým z vás může zdát jako špatný sen nebo noční můra.

On byl. A já žiju a oslavuji ho svým tichým haleluja.“

David Prachař

„Ach ano, blíží se adventní doba, tedy jakýsi pomyslný středobod celého roku. I když se česká kotlina v současnosti vyznačuje velmi ambivalentním vztahem ke katolické církvi, Vánoce znamenají pro většinu lidí důležitou součást jejich životů.

Proč právě Vánoce jsou naším největším svátkem? Proč ne třeba letnice nebo Velikonoce? Ano, jde o očekávané narození vykupitele, někoho, na koho všichni už dlouho čekáme. A je to tady, kontext s dnešní pandemickou situací se přímo nabízí. Ale o tom se nechci rozepisovat. Toho už mají všichni plné zuby, podobné debaty a úvahy totiž nikam nevedou. Chceme-li opustit tento bludný covidový kruh, musíme z něho vystoupit. Dle mého názoru vystoupit se vším všudy, tedy i z virtuálního světa sociálních sítí. Ono zvěstování příchodu vykupitelova totiž musí proběhnout v klidu a tichu neboli ve chvíli jakéhosi vnitřního klidu a ticha. Je na každém, aby si toto ticho vytvořil po svém, může to být kniha, teplý čaj, svařák, hudba, film nebo setkání s rodinou.

Stala se mi taková zvláštní věc. Zakoupil jsem si knihu Česká mše vánoční od Jakuba Jana Ryby, opatřenou notami a pro nás amatérské muzikanty i akordickými značkami. Usmyslel jsem si, že se pokusím si ji celou zahrát na piano. Podotýkám, že jsem naprostý diletantský samouk, neprošel jsem žádným školením, můj prstoklad je hanebný a zcela se vymyká všem teoriím hry na piano. Začal jsem minulý rok a po ročním úsilí jsem se dopracoval toho, že tuto mši s drobnými chybami (dle odborníků asi s velkými chybami) jsem schopen zahrát. Mám pět dětí a ve skrytu duše jsem si představoval, jak by bylo krásné si skladbu zahrát s nimi. Ovšem dát je všechny dohromady a především vše s nimi nacvičit asi nezvládnu. Ale to se ukázalo jako nepodstatné. Objevil jsem totiž něco nečekaného. Během nacvičování (nemohu napsat během studia partitury) se mi otevřely nečekané prostory. Objevil jsem konečně smysl hudby spojené s textem. Text i hudba v tomto případě do sebe zapadají v nějakém zvláštním kontextu prostoty, jednoduchosti a neuvěřitelně silné vroucnosti. Tato mše často zní jako zprofanovaný hymnus Vánoc. Ale já jsem objevil její ,skrytý smysl‘, obsahuje v sobě totiž ticho a klid. A to považuji za malý zázrak.

Často si totiž představujeme, že ty velké zázraky jsou plné světelných efektů, že internet v přímém přenosu přináší reportáž z místa činu a všichni se k tomuto zázraku začnou vyjadřovat. A čím víc se všichni vyjadřují, tím se ten zázrak zmenšuje, až nakonec s posledním názorem i zanikne.

Ty největší zázraky ale přicházejí po špičkách, nenápadně, skrytě, neohlášeně a hlavně nečekaně. Jsou plaché jako několik posledních volně žijících sibiřských tygrů. Tak to zkuste, zázraky se dějí, jsou ukryty za pomyslnou oponou našich úžasných životů.

Přeji vám všem krásné Vánoce a klidné čekání na zázrak ZROZENÍ!“

Iva Janžurová

„Pak že není peklo! Odkud odjinud by se jinak ten covid-19 vzal?! Říká-li se: ,Koho to sem čerti nesou‘, bylo by přesnější v tomhle případě říct: ,Co nám to sem čerti nesou!‘ Totiž už přinesli! A čerti by jen ukazovali prázdné pracky, máchali jimi jako při verbuňku, že jako nic. Aha! Takže sám čert to asi je! Ten virus. Osobně! A po nás se chce, není to těžké pochopit, abychom se – komu to jen trochu půjde – proměnili v odbojné anděly a vyrazili do protiútoku. V televizi říkají, že stačí nosit roušku a mýt si ruce, různé dezinfekce jsou pak prý zbraněmi, stejně jako ty rozestupy a nevstupy a třeba i stopky divadlům.

Poslední představení před uzavřením divadel jsem hrála v Brně. Božskou Sarah s kolegou Igorem Orozovičem, bylo to desátého října. V hledišti určitě seděl náš nynější nový ministr zdravotnictví, nedovedu si totiž představit, co podnětnějšího než silný dojem z našeho krásného kusu by ho mohlo přimět k odvaze přijmout tuto funkci. Diváci nám tleskali vestoje a já, protože se při hraní nikdy nedívám do hlediště očima – jen duší, jsem se až drobet lekla těch obličejů skrytých za rouškami, když se rozsvítilo v sále. Andělská křídla mi na pár chvilek zaškubala, v mysli se mi totiž ozřejmila covidová situace. Herci jako já se většinou během hraní ocitají v úplně jiném prostoru – jsou to rozverné i sužující prostory osudů jejich postav, mnohé, jen ne ty jejich osobní civilní občanské.

Přede mnou byl najednou plný sál bílých hlav, jen spousta párů očí, z obličejů nic víc. Roušky se všechny v tom oslepujícím světle bělaly, ačkoli byly zřejmě různobarevné. A tleskající ruce pod nimi snad rozvlnily vzduch a ten mi peříčka oněch mobilizovaných andělských křídel nazdvihl a pocuchal, abych si uvědomila svůj úkol. Ukazovákem před ústy jsem zastavila aplaus. Poslušně utichl a já vyhrkla: ,Vy jste tak krááásní bubáci!‘ Zaševelili smíchem! ,Ať nás ten ošklivý vir rychle opustí, přeju vám i sobě!‘ A aplaus se zase obnovil v nové pospolité síle!

Bylo mi dobře, bylo mi jako odbojnému andělovi, který není tak bezmocný, protože ten večer svým poctivým hereckým výkonem v přítomných divácích zažehl slavnostní náladu, možná uspokojení. Nelze to přesně definovat, ale pozdvihnout ve svých spoluobčanech byť jen náladu, to je přece posila jejich odolnosti, odborníci říkají imunity. Sedmnáctého listopadu máme podle dávno stanoveného programu hrát zase v Brně, zase v Divadle Bolka Polívky, a zase další reprízu Sarah. Vypadá to, dnes je 31. října, že ji asi hrát nebudeme.

A když už jsem u toho uzavírání, nepletu-li se, osmého října jsme představením Audience u královny uzavřeli hraní i ve Stavovském divadle. Pro odlehčení mi teď blikla vzpomínka na okřídlený výrok mého muže, kdykoli jsem přišla domů po představení poněkud hodně opožděně: ,Zase jsi, Ivuško, zamykala divadlo?‘ Tenkrát jsme ještě slavívali úspěšná představení pár skleničkami v rekvizitárnách a proprali při tom řadu neduhů i duhů veškerého divadelnictví. Tak tentokrát jsem nechtěně zamkla hned dvě divadla najednou!

Přemýšlím, co teď s křídly. V březnu jsem si chvilinku nepěkně pomyslela, že si alespoň odpočinu, když sama neumím svou lačnost po práci omezit. Volala jsem tehdy Janě Paulové: ,Promiň, Janičko, to je všechno kvůli mně, Pámbu už se na to nemohl dívat!‘ A ona mi řekla, že má za sebe ten samý pocit, takže – milé čtenářky – zavinily jsme to my dvě!

Ale teď vážně; tahle druhá vlna je tak nějak horší. My jsme vesměs všichni v té první jarní utratili skoro všechny zásoby odhodlání nedat se, zbičovat to líné zvíře, svou trpělivost, co jen unese. Prohýřili jsme z velké části i rezervy svých schopností doufat. Byli jsme jako ti běžci-sportovci, co proběhnou cílovou pásku a zhroutí se na zem, už docela vyčerpaní! Pak jsme se z popela zvedli a pomalu z nás vyprchávala únava, ze mne i strach, jestli ,motory‘ naskočí. Naskočily! Radost! A teď zase bum! Musíme se zase zvednout a být už střízliví a hospodárnější. Musíme! Musíme zatřepat schlíplými křídly a zaútočit na čerta. Nebát se, ale respektovat protivníka, dobře to vyjádřil náš nový ministr Blatný.

Když jsme jeli s Igorem v říjnu hrát do Brna, v půli cesty na představení, u benzínky, naaranžoval náš řidič fotografii a vyblejsknul nás. Igor pak fotku umístil na svém FB, i s komentářem: ,S paní Ivou všechny zveme na poslední Sarah před lockdownem, možná poslední špíl 21. století vůbec! Kam? Indicii hledejte na mém speciálním tričku. Nápisu věnujte zvýšenou pozornost!‘ Špíl, potvrdil mi Igor mé chmurné tušení, je německý výraz pro divadelní kus. Nechci mu vyčítat, že se rouhal, byl to určitě jen jeho špílec. Ale trochu mi při něm zatrnulo.

Tak ale konec se vtípky a špílci. Musíme se – s respektem, jak říká milý náš ministr –, každý jak dokážeme, srdnatě a okřídleni znovu postavit na nohy.“