Shodou okolností to bude příští rok právě sto let, co se našly kosterní pozůstatky pocházející z doby před čtyřmi tisíci let, podle nichž byl nový model vytvořen. Částečně zachovalou kostru s lebkou, pohřbenou vedle ostatků pravděpodobně sedmiletého chlapce, našli dělníci při stavbě silnice v osadě Lagmansören v roce 1923.

„Viděno našima dnešníma očima bychom si mysleli, že jde o matku a syna. Stejný názor by asi měli i lidé v dřívějších dobách. Je možné, že tomu tak opravdu bylo, ale také mohli být třeba sourozenci. Nebo příbuzní, nebo prostě jen přátelé v rámci jednoho kmene. Přesnou odpověď na tuto otázku neznáme, protože DNA se bohužel nezachovala natolik, aby se dal prokázat vztah mezi oběma osobami,“ uvedl pro média Oscar Nilsson. (Model vzbudil velkou mezinárodní pozornost a informovala o něm řada titulů: například Science Alert, Live Science a další, pozn. red.)

Laskavá matka udržující si dohled

Nilsson nicméně dodal, že když své „hrdince“ formoval ženské držení těla a tvaroval její obličej, skutečně si ji představoval jako matku nacházející se poblíž malého synka, který kolem ní pobíhá.

„Dívá se mateřskýma očima – jak s láskou a něhou, tak s trochou přísnosti,“ řekl Nilsson Live Science. Tento přísný, ale něžný pohled působí, jako by chtěla na chlapce právě zavolat a upozornit ho, aby byl opatrný.

Neolitická žena i dítě byly pohřbeny v „kamenné rakvi“, což byly v podstatě dlouhé ploché kameny sestavené do tvaru pohřební truhly. 

Ženě bylo v době její smrti kolem třiceti let a byla vysoká přibližně 150 centimetrů. Podle Nilssona to i na neolit představovalo spíš menší osobu. 

Z digitální projekce pravděpodobného portrétu sv. Ludmily v Arcibiskupském paláci v Praze.
OBRAZEM: Takhle mohla vypadat svatá Ludmila. Vědci zrekonstruovali její tvář

Její ostatky nevykazovaly žádné známky podvýživy, zranění ani nemocí, takže příčinu její smrti neznáme, i když není vyloučeno, že zemřela na nemoc, která na kosterních pozůstatcích nezanechává stopy. Podle Nilssona se však zdá, že měla dobrý život.

Průzkum izotopů v jejích zubech odhalil, že se živila suchozemskou stravou, což je zvláštní, protože její hrob se našel poblíž rybnaté řeky nedaleko od břehu.

Jak vytvořit vzhled dávného člověka

Zakázku na vytvoření ženina modelu dostal Nilsson před dvěma lety. Nejdříve naskenoval lebku a vytvořil pomocí plastové 3D tiskárny její kopii, poté začal postupně rekonstruovat její obličej.

Stejně jako u jiných rekonstrukcí, jež dosud vytvořil (například tvář 1200 let staré starověké královny kultury Wari, vyskytující se na území dnešního Peru, nebo muže z doby kamenné, jehož hlava se našla napíchnutá na bodec), i v tomto případě musel vzít do úvahy pohlaví, věk, hmotnost i etnický původ ženy - faktory, jež mohou ovlivnit tloušťku tkáně obličeje a celkový vzhled osoby.

Vzhledem k vysokému stupni degradace DNA bohužel nemohl s jistotou určit ani genetický původ ženy, ani barvu jejích vlasů nebo očí.

Poničená katedrála Notre-Dame
Při rekonstrukci Notre Dame objevili poklad, pod katedrálou se ukrýval sarkofág

Vzal si proto na pomoc všechny dostupné informace. Věděl, že do pravěké Skandinávie přišly tři velké migrační vlny: v té první, jež se konala před 12 tisíci až 10 tisíci lety, dorazili lovci a sběrači s tmavou pletí, kteří mívali spíše modré oči. V druhé vlně přišli zemědělci pocházející z oblastí více na jihu, tedy lidé s bledou pletí, tmavovlasí a hnědoocí. A třetí vlna zahrnovala lid jámové kultury, původem přibližně z oblasti dnešní Ukrajiny, jež se rozkládala od Podněstří až po řeku Ural. Tito lidé měli o něco tmavší pleť než zemědělci, přišli do Skandinávie asi před 3500 lety a přinesli s sebou umění opracování některých kovů, díky čemuž vytvořili v regionu podle Nilssona první kulturu doby bronzové. 

Na základě těchto informací se Nilsson rozhodl dát ženě hnědé vlasy i oči a obdařit ji světlou pletí, jakou měli zemědělci. Což ovšem nevylučuje, že se tato žena a její vrstevníci ještě zemědělství plně nevěnovali a kombinovali prvotní zemědělské práce s lovem a sběrem plodin.

„Nemůžeme s jistotou říci, zda žila kočovným životem, nebo životem usazených zemědělců. To přesně určit nelze, protože samozřejmě existovalo přechodné období čítající mnoho set let, v němž lidé opouštěli svůj starý způsob života. Rozhodli jsme se ale pro co nejbezpečnější výklad,“ uvedl Nilsson.

Efektní kožešiny, styl doby kamenné

Zrekonstruovanou ženu z Lagmansören pak nezávislá archeoložka Helena Gjaerumová oblékla od hlavy k patě do kožešin a kůže, k jejichž vyčinění použila skutečné techniky doby kamenné. 

Před návrhem vhodného oděvu si prostudovala informace o pravěkém skandinávském podnebí, o vzhledu a charakteru krajiny, o tehdejší vegetaci i o životě zvířat, která se vyskytovala v oblasti Lagmansören v době neolitu.

Na základě tohoto studia pak navrhla ženský oděv ze srnčí, jelení a losí kůže a boty z kombinace sobí, bobří a liščí kožešiny. „Boty si žena pravděpodobně vycpávala senem,“ poznamenala Gjaerumová, jež se inspirovala také oblečením původních amerických a sibiřských národů a dochovaným kožešinovým oděvem slavné mumie „muže z ledu Ötziho“, který žil asi před 5300 lety v italských Alpách.

Slavné, tzv. Velké pyramidy v Gíze (zleva): Menkaureova, Chefrenova (Rachefova) a Chufevova (Cheopsova) na pohledu od severozápadu. V popředí tři malé pyramidy postavené pro dvě z Cheopsových manželek a pro jeho matku.
Co se skrývá v dutinách Cheopsovy pyramidy? Tajemství má odhalit vesmírné záření

Tvorba oblečení zabrala opět mnoho hodin práce. Gjaerumová pro ni získala skutečné kůže a kožešiny z uhynulých zvířat, které nejdříve oškrábala od zbytků masa, a poté je položila do říčního proudu, což je metoda, která pomáhá uvolnit z kůže srst. Srst poté opět oškrábala a kůže „impregnovala“ roztokem vyrobeným z losího mozku. Jde o tukovou směs, která se pojí s kožními vlákny a slouží jednak k tomu, aby kůže netvrdla, a dále k tomu, aby nehnila, pokud se namočí.

Dalšími kroky bylo hnětení, vyvaření, napínání a vykuřování kůží a konečně i samotný návrh oblečení. Jako model pro zkoušky využila archeoložka svého vlastního syna, který byl přibližně stejně vysoký jako žena z doby kamenné.

Pralidé chodili upravení, jejich oděv byl praktický

Oděv udělala co nejpohodlnější a nejpraktičtější – například neumisťovala žádné švy do horní části ramene, aby jimi nemohla při deštivém počasí prosakovat voda. 

Podobně jako jiní archeologové, také Gjaerumová zpochybňuje rozšířenou představu o lidech z doby kamenné coby o primitivech oblečených jen nahrubo v kožešinách neforemně přivázaných k tělu.

„Myslím, že je hloupost si myslet, že by tato žena měla primitivní oblečení,“ řekl Gjaerumová titulu Live Science. „Chtěla jsem, aby se oblékla tak, jak bychom se do kožešin oblékli my dnes, protože jsme stejně jako ona Homo sapiens.“