Toho rána se Shane Gero zaposlouchal do rozhovoru dvou puberťáků, který nebral konce. Byl plný mladistvé energie, jásotu - prostě dobré nálady prostoupené optimismem.

„Hráli si, prali se. Skákali. Dva bráchové, kteří si toho musejí strašně moc právě teď říct,“ uvedl pro National Geographic Gero. Drop a Doublebend jsou vorvani, sourozenci, a Gero je kanadský biolog, jenž onoho rána před třinácti lety na svém člunu vyrazil na pravidelný odposlech rodiny těchto kytovců, kteří brázdili hlubiny Karibiku nedaleko pobřeží Dominikánské republiky. Nikdy si tak zoufale nepřál, aby rozuměl tomu, co si velryby těch čtyřicet minut povídali.      

 

Vorvani spolu komunikují pomocí klapavých zvuků, které vytvářejí rytmické série – kódy. Tři roky lapal Gero v Karibiku tyto série od stovek velryb. Ale dosud něco takového neslyšel. Od té doby průzkumník časopisu National Geographic  natočil klapání dalších stovek vorvaňů, ale stále se musel vracet k příhodě s Dropem a Doublebendem.

Jedním z řady lidských snů je okouzlující představa, že v budoucnu nejenomže budeme rozumět, co si zvířata povídají, ale budeme s nimi sami schopni hovořit. Za těch třináct let od Gerova naslouchání vorvaním mladíkům se možnost, že tuto komunikační propast překleneme, stala o něco víc reálnou. V polovině dubna tým vědců oznámil, že se právě oficiálně pouští do pětileté odysey, během níž se pokusí rozluštit vorvaní řeč. Lingvisté, kybernetici, inženýři, programátoři a biologové společně s Gerym se v rámci projektu CETI (Cetacean Translation Initiative, přičemž cetaceans jsou kytovci - pozn. red.) pustí do největší mezidruhového komunikačního pokusu v dějinách této planety.

Umělá inteligence

Již přes rok se vědci na projekt logisticky připravují, vyvinuli a vyrobili celou řadu pomůcek. Od podmořských dronů s kamerami schopných se potopit do kilometrových hloubek, kam se vorvani vydávají za chobotnicemi, přes přísavné minimikrofony po supercitlivé senzory, které odolají tlaku oceánských hlubin. Cílem je zachytit ne tisíce kódů, které již ve své databázi má Shane Gero, ale miliony, desítky milionů vorvaních sérii a ty pak analyzovat a zjistit: Co tvoří komunikační jednotky velryb? Mají slova? Věty? A pokud ano, tak i gramatiku a syntax? A jak se mění jejich řeč v závislosti na okolnostech?

Vědcům má zásadně pomoci při analýze umělá inteligence, která využívá algoritmy k hledání a předpovídání vzorců v datech. Stejná, která pomáhá virtuálním asistentkám Alexe a Siri reagovat na naše zvukové příkazy, která řídí autonomní vozidla, nebo váš robotický vysavač. Proto je v týmu silná účast matematiků a programátorů.

Potápěč a milovník velryb David Gruber je rovněž průzkumníkem National Geographic. Také ale je profesorem biologie na univerzitě v New Yorku, jehož jeho zájmy již dávno překročily tradiční oborové hranice. V roce 2017, když si pouštěl ve svém kabinetu zvukové záznamy komunikace vorvaňů, se u něj stavila kolegyně Shafi Glodwasserová, která na škole přednášela o strojovém učení, tedy jednu ze součástí umělé inteligence. „Co to posloucháš? To zní jako morseovka,“ řekla mu, když mu přes rameno nakoukla na obrazovku laptopu. Bylo to jako blesk.

Vorvani mají největší mozek na světě, šestkrát větší, než je ten náš. Žijí v sociálních sítích ovládaných samicemi, rozdělení do stovek až tisíců rodin, které se rozpoznávají pomocí již zmíněných kódů. Každý rodina má svůj dialekt. Velryby se při kontaktů identifikují podle konkrétních vzorců klapání, které podle všeho používají jako jména. A jednotlivé rytmické série se učí stejně, jako se lidé učí jazyky, od blábolivého rámusu, až po korektní cvakání daného klanu.

Proto Gruber potřeboval někoho, kdo velrybám opravdu dobře rozumí. A Gero je v této oblasti ten nejznámější. Spojili se, padli si do oka a základ týmu byl na světě.

Jedinečná zvířecí komunikace

V posledních několika desetiletích jsme se toho o jedinečných způsobech komunikace zvířat hodně naučili. Víme, že prérijní psi mění své volání podle toho, zda se k nim blíží jestřáb, kojoti nebo lidé. Jiné zvuky budou dokonce vydávat podle toho, zda je člověk, kterého spatří, vysoký, malý, má bílou nebo snědou pleť.

Některé druhy opic vydávají zřetelné výstražné zvuky pro konkrétní nebezpečí. Jinak piští, když jsou blízko levharti, jinak když je ohrožuje orel. K pochopení zvířecí komunikace právě stále více pomáhá umělá inteligence. Například v roce 2016 s pomocí strojového učení dekódovali vědci rozdíly v diskusi mezi egyptskými netopýry, kteří se hádali o jídlo, a těmi, kteří bojovali o místa k odpočinku.

Navíc k tomu – právě jak předpokládal Gero v případě šťastných sourozenců Dropa a Doublebenda – vědci vědí, že budou muset sladit kontext – tedy to, co zvířata říkají s tím, co opravdu dělají. „Je to stejné jako na párty. Pomocí mikrofonů náhodně rozptýlených po večírku zachytíte útržky konverzace. Ale až když začnete sledovat, kdo se koho při rozhovoru dotýkal, zda se usmíval, začnou vám ty útržky a celá scéna dávat smysl,“ vysvětloval pro National Geographic Gruber.

Pokud se podaří vorvaní řeč alespoň trochu objasnit, bude se moci tým pokusit o komunikační kontakt. „Ne proto, abychom se jich zeptali, jak se mají, ale abychom se ujistili, že naše výpočty jsou správné a zda reagují předvídatelně,“ uvedl Gero. „Nejde nám o to, abychom si s nimi promluvili. Naším hlavním cílem je jim naslouchat a poznat, co říkají. Na to nám záleží,“ doplnil Gruber.