Film pochází z roku 1972 z režijní dílny Wernera Herzoga. Promítání začíná o půl šesté večer. Protagonisty filmů Wernera Herzoga bývají výlučné osobnosti, které posedlost „nemožnými“ sny a úkony přivede k definitivní roztržce se společností i se samotnou realitou. Takový je i titulní protagonista filmu Aguirre, hněv boží, španělský konkvistador Lope de Aguirre (Klaus Kinski).

Ten na sklonku roku 1560 se svými muži a v doprovodu domorodých průvodců (ale i své milované patnáctileté dcery) hledá v povodí Amazonky bájné zlaté město Inků – El Dorado. Výpravu během pochodu džunglí a plavby na vorech po místní řece postupně devastují nemoci, útoky indiánů i šílenství, jehož nositelem je sám Aguirre, strhávající na sebe násilně moc a ovládaný vidinou vítězství – pokud už ne nad neexistujícím městem, tedy alespoň nad lhostejnou divočinou.

„Hněv boží a princ svobody“ stvrzuje svou historicky doloženou přezdívku El Loco (Šílenec) a své posedlosti dává „wagnerovsky“ tragický rozměr, což ho mění v jednoho z nejúchvatnějších vizionářů filmové historie.

Dva nespoutané živly

Aguirreho prohra se ocitá mimo konvenční kategorie dobra a zla už proto, že Werner Herzog v ní objevuje prvky obludně dokonalé nádhery. Snímek Aguirre, hněv boží naznačuje, proč Herzogovy výlučné projekty zůstávají stranou zájmu většinového publika – a to i navzdory tomu, že „velké“ otázky, které celá desetiletí krystalizují ve filmech dnes pětašedesátiletého tvůrce, souzní s dnes tak módními enviromentalistickými snímky. Herzoga až obsesivně zajímá střet moderní civilizace s „původními“ formami (příroda, „přírodní“ kultury a jedinci- primitivové, blázni či excentrici).

Tento střet můžeme vnímat i ve způsobu, jakým už ve filmu Aguirre, hněv boží prolíná fikci se snímanou skutečností, hraný film s dokumentem. Historické osoby a děje jen volně inspirují originální vizi, do níž se obtiskla fascinace dvěma nespoutanými „přírodními“ živly – amazonskou džunglí a Klausem Kinským.

Štáb se probíjel deštným pralesem stejně namáhavě jako hrdinové filmu: improvizovaně, bez zázemí, kaskadérů a odpovídající techniky, s použitím kamery, kterou režisér ukradl v Mnichovské filmové škole a s jejíž pomocí natočil několik svých filmů. Kinski, jehož honorář spolkl třetinu na dnešní poměry nicotného rozpočtu 370 000 dolarů, prý tyranizoval štáb i indiánské komparzisty se zbraní v ruce. Své rozpory s Herzogem chtěl údajně řešit dezercí z natáčení, na což režisér reagoval výhrůžkami, že zastřelí nejprve svou hvězdu a pak sám sebe. Pověstnou roztržku zmiňují Herzogův dokument Mein liebster Feind – Klaus Kinski (Můj nejmilejší nepřítel – Klaus Kinski, 1999) i dokument Záhada jezera Lochness (2004), v němž Herzog hraje a na jehož scénáři se podílel.

Kinski se nakonec vzdal hollywoodsky hlučné stylizace a na Herzogovo přání tiše kouzlí s hlasem, nepředvídatelně „krabími“ pohyby těla i horečnatýma očima šíleného vyhládlého dítěte, jehož El Dorado se nachází mimo všechny dosažitelné obzory. Těžko hádat, kde je v tomto případě hranice mezi využitím a zneužitím herce režisérem. V tomto smyslu je přímým pokračováním filmu Aguirre, hněv boží dobrodružné drama Fitzcarraldo, které – opět na toku peruánské řeky Urubamby – Herzog s Kinským natočili o deset let později. Úplná recenze je zveřejněna na internetových stránkách www.projekt100.cz.