Manžel pro Opalu, hra, která se v tento den odvíjela v kině Mír, a kterou pro naše město zajistila agentura Žídek, v lidech doslova vyvolala potřebu vyhledávat přátelství a povídat si. I kdyby to platilo jen pro tento večer, mnoho z oněch diváků by Vás ujistilo, že to stálo zato. Včetně nás.

Více než velká dávka humoru

Začátek představení je naplánován na devatenáct hodin, ale protože je středa, všední den, zapletli jsme se ve vlastních povinnostech a ke kinu Mír doklusáváme sotva pár minut před zahájením. Kinosál by potřeboval být nafukovací, jelikož jeho kapacitu zaplnili návštěvníci do posledního místečka.

My sami se usazujeme do nejvyššího poschodí na schodiště a netrpělivě očekáváme další dění. Publikum ševelí, až místnost připomíná bzučící úl. Po chvíli už ovšem vše utichá, hlediště se noří do tmy a jeviště naopak rozzáří světla reflektorů. Při hlasitém uvítacím potlesku přichází na scénu Květa Fialová a úvod se odvíjí při krátkém monologu.

Poté už se na scéně objevují postupně i další slavní aktéři tohoto vystoupení a hra se rozjíždí naplno. Jednotlivým scénám neschází nic, co má správná komedie mít. Něžné a jemné vtipné dialogy střídá nefalšovaný černý humor. Uštěpačné poznámky hlavních postav se mísí s hluboce lidskými a nadčasovými moudry.

Diváci se prakticky v jednom kuse smějí a na geniálně stvořené repliky, na něž je tento kus více než bohatý, reagují spontánním potleskem. Herci excelují. Naďa Konvalinková s Květou Fialovou jsou kouzelné a Lubomír Lipský si svou roli poněkud chatrného bývalého námořního kapitána vyloženě užívá.

Oslovuje nás neznámá dáma

Panující atmosféra v Míru je jednou velkou reklamou na pohodu. O přestávce, poté, když jsme si trochu protáhli nohy a vrátili se do svých pozic na schodišti, nás čekalo překvapení. Na sedadle u kraje v sousedící řadě se na nás nejprve usmívala neznámá starší dáma v černých šatech a bílou šálou přes ramena.

Po chvíli se zvedla, učinila pár kroků směrem k nám, přisedla si vedle na schody a počala se s námi bezprostředně bavit. Vyslechli jsme si tak např., že ji nedávno postihla malá nehoda, i že ji to ještě dnes bolí, ale třeba také veselou příhodu, kterou nedávno vyslechla v rádiu.

Neočekávaná konverzace s cizím člověkem nás mile překvapuje a potvrzuje naši domněnku, že divadelní představení, kterému jsme přítomni, vyvolává u všech diváků nesmírně uklidňující a pozitivní reakce.

Život má něco do sebe

Po skončení vystoupení zní z hlediště několikaminutový vytleskávaný aplaus a herci musí závěrečnou děkovačku absolvovat hned několikrát. My osobně jsme po tomto kulturním zážitku naladěni tak optimisticky a máme takovou radost ze života, že kdyby se nás snad teď pokusil někdo okrást, nejen, že bychom mu poděkovali, ale snad přiložili i pomocnou ruku k dílu.

Na závěr se loučíme parafrázovanými slovy pětadevadesátiletého kapitána v podání Lubomíra Lipského: „Takovou legraci jsem naposledy zažil, když jsem tenkrát upadl do sudu s whisky…“.