RECENZE

Ústředním tématem této absurdní komedie je kromě poznatku, že emigrant může být cizincem v rodné zemi i fakt, že svému osudu nikdo neunikne. První jednání vneslo do divácké mysli pořádný zmatek a potlesk před přestávkou byl značně rozpačitý. Jeho náplň občas připomínala náměty, známé z dalších děl. Scéna s přípitky u jídelního stolu jako by vypadla z některé hry I. P. Čechova, Mrchožrout měl podobu Quasimoda z Chrámu Matky Boží v Paříži a jeho mordýřské jednání zase připomínalo způsoby hamižného hostinského z Hraběte Monte Christa. Matka s dcerou byly mladšími představitelkami tetiček z komedie Jezinky bezinky.

Teprve druhé jednání vneslo do děje poznatek, který jednání postav vysvětloval. Lidem, kteří po prvním jednání z divadla odešli, zůstává utajený. Prolínání snu s realitou v něm dostalo řád a smysl, umocněný překvapivým závěrem. Vyzdvihnout je nutné především režijní pojetí Zdeňka Kaloče, které bylo v daných podmínkách hodné obdivu. Uznání si zaslouží také všichni účinkující – Michal Stalmach jako emigrant Petr a Jakub Stránský v roli jeho přítele Nikolaje jsou mladí muži, kteří v roce 1968 utekli před sovětskou okupací do Ameriky a nyní se vracejí zpátky.

Stalmach vystihl dilema člověka, který se chce vrátit k matce a sestře, ale netuší, jak bude přijat. Své obavy promítá do snu na newyorském letišti během čekání na zpožděný odlet. Stránský představuje mladíka, který si žádné starosti tohoto druhu nepřipouští, ale komplikace s odletem ho přesto znejistí. Závěr hry mu v tomto směru dává za pravdu. Velké nároky klade dílo na matku (Hana Vaňková) a sestru (Sabina Muchová), které za Petrovy nepřítomnosti restituovaly zájezdní hostinec, patřící jejich rodině do roku 1948. Obě představitelky v rychlém sledu střídají prvky hororu, grotesky i civilního projevu s obdivuhodným nasazením.

Ze Zerdalogova Mrchožrouta jde občas mráz po zádech nejenom díky perfektní vizáži tělesně i duševně postiženého člověka, ale také z jeho civilního podání s úspornými gesty i mimikou. V úvodním přivítání konstatoval ředitel divadla Jindřich Pasker, že jen málo divadel jde do rizika a nasadí hru, která dosud nebyla uvedena. Raději sahají po díle, které už nějaký ohlas má. Kratochvílova inscenace Černá skříňka aneb Hry a sny na ohlas nyní teprve čeká. Milovníky absurdního divadla s prvky černého humoru nepochybně potěší, ale takových diváků zřejmě nebude v opavském hledišti převaha. Nelze proto očekávat, že by se stala hitem sezony, ale určitě bude jejím žánrovým zpestřením.