Snímek Želvy mohou létat začne v kině Mír o půl šesté večer. Scénář a režie měl pod palcem Bahman Ghobadi. Film získal řadu ocenění. Kurdové nemají svůj stát, nemají filmový průmysl, ale mají národní kinematografii: jejím klasikem byl Yılmaz Güney, jehož vrcholná a v tuzemských klubech svého času uváděná díla Stádo (1978) a Cesta (1982) realizovali Zeki Ökten a Şerif Gören, zatímco autor seděl v tureckém vězení.

O situaci v iráckém Kurdistánu pojednává snímek Ali-Rezy Aminiho Kenar-e roodkhaneh (Na břehu, 2004), který byl uveden v soutěži na MFF v Karlových Varech. Z novějších filmů připomeňme rovněž na MFF v Karlových Varech uváděné drama Jiyan (Život, Irák/USA 2002) režiséra Jana Rosebianiho, jenž se vrací k chemickému masakru ve východoiráckém městě Halabdža 16. března roku 1988.

Tato událost je zmíněna i ve filmu režiséra Bahmana Ghobadiho nazvaném Želvy mohou létat, který se odehrává u irácko-tureckých hranic v březnu roku 2003 – tedy v době spojenecké invaze proti režimu Saddáma Husajna. Do polarizované diskuse o oprávněnosti Bushova a Blairova válečného tažení vnesl kurdský filmař pohled z nitra pronásledovaného etnika, které si přálo tyranův pád: hrdinou příběhu je hoch, jenž se těší na příchod americké armády.

Třináctiletý Soran zvaný Satelit (Soran Ebrahim) je neformálním vůdcem jakési dětské „republiky“; žijí v ní i dospělí, ale nemají skoro na nic vliv. Satelitova autorita vyplývá z faktu, že je široko daleko jediným intelektuálem, neboli, jak by řekl sociolog, symbolickým analytikem: umí nejen velet, obchodovat a organizovat obživu (sběr min), ale snaží se i přijímat, třídit a poskytovat informace a ovládat příslušné technologie. S bezrukým uprchlíkem Hengovem (Hiresh Feysal Rahman), jenž dokáže předvídat budoucnost, nejprve soupeří, ale protože se mu líbí jeho sestra, začne usilovat o vzájemné spojenectví. Recenzi k filmu najdete na webových stránkách www.projekt100.cz