Snad každý Čech také ví, že po letech spolupráce oba muže rozdělil Atlantický oceán. Zatímco Werich zůstal věrný Praze, Voskovce osud po únoru 1948 zavál do Ameriky. Tisíce kilometrů ale nedokázaly přetrhnou přátelství, které oba udržovali dopisní korespondencí až do Werichovy smrti v roce 1980.

Právě texty dopisů dua V + W tvořily páteř divadelní dramatizace Korespondence V+ W, kterou v rámci festivalu Bezručova Opava představilo v pondělí ve Slezském divadle Národní divadlo Brno. Už jméno režiséra a také autora hudby Jana Mikuláška prozrazovalo, že půjde o mimořádnou podívanou.

A ta opravdu byla. Herci Václav Vašák a Jiří Vyorálek v rolích V + W i Gabriela Mikulková jako Werichova Zdenička předvedli, že oba muži nebyli jen mistři slova, ale také muži s citlivou duší a nekonečnou touhou po životě. Mistrně a emotivně ztvárněné dialogy jednotlivých postav, které citovaly řádky dopisů putujících z Evropy do USA, se staly na pódiu druhou dimenzí života V + W.

Byly nejen oknem do duší svých pisatelů, ale třeba i ukázkou zmaru všech nadějí (srpen 1968), činů až zoufalých (podpis Anticharty 77, přijetí práce proti svému přesvědčení, nucené stěhování z Prahy), osobních krizí (rozvod, nemoc, úmrtí), ale i obžalobou stáří (Werichův pocit, že jeho ruce jsou čísi cizí).

Na druhou stranu řádky vypovídají o naději a štěstí (nové vztahy, děti), vnitřní touze (hrát spolu divadlo nebo se alespoň vidět). Nutno přiznat, že představení působilo na diváka depresivně. Ano, toho veselého v něm bylo méně. Ale o to bylo určitě cennější.

Ukázalo Voskovce a Wericha ne jako umělce, kteří sami sebe charakterizují jako šašky, ale jako lidi. Běžné lidi s osobním životem a osobními, především ne zrovna veselými starostmi posledních let života. A tak známé Werichovo: Když už člověk jednou je, tak by měl koukat, aby byl,“ získalo pro řadu Opavanů daleko hlubší význam.