Podněty z Krnova totiž jeho tvorbu výrazně ovlivnily. „Přestože už dlouho bydlím někde jinde, Krnov je pro mě stále místo, kde se cítím nejvíc doma. Jsem chlapík z malého města, který nikdy nebyl schopen se sžít s velkoměstem,“ vysvětlil Tomáš Vocelka návštěvníkům vernisáže.

Soubor Praha pod věžemi díky výhře v jedné z kategorií Czech press photo získal grant města Prahy, aby Tomáš Vocelka mohl dál fotit z pražských věží příběhy, které vidí dole pod nimi - ukázka snímků ve fotogalerii níže.

Fotogalerie: Snímky fotografa Tomáše Vocelky

Poněkud smutný soubor Věčná loviště nafotil v krematoriu domácích mazlíčků a vyhrál s ním Sony World Photography Awards, jednu z největších světových fotografických soutěží - ukázka snímků ve fotogalerii níže.

Fotogalerie: Tomáš Vocelka zkoumal Prahu z výšky

„Aniž bych se chtěl chlubit, je to tak, že jsem vyhrál jako první český profesionální fotograf v celé historii soutěže. Tyto fotky zatím byly vystavené jen v Japonsku a ve Švýcarsku, takže dnes mají v Krnově českou premiéru,“ představil Tomáš Vocelka Věčná loviště.

Jak fotit Prahu?

Tomáš Vocelka v Praze studoval na vysoké škole, takže klíč k fotografování tohoto města hledal už dávno. Teprve v roce 2016 se zrodil nápad systematicky fotit Prahu z věží. „Dlouho jsem hledal způsob, jak fotit Prahu trochu jinak něž ostatní. Jinak, aby mě to bavilo. Když jsem v Praze začal pracovat, tak vám město rychle zevšední. Už nevidíte to hezké, ale vnímáte jen to, co vás na Praze štve. Dopravní zácpy a protivné cesty do práce,“ shrnul Vocelka období hledání.

Zlom nastal, když za ním do Prahy přijel přijel pětiletý synovec ze Šumavy. „Chtěl jsem mu ukázat Prahu, tak jsem ho vzal na Petřín na rozhlednu a na věž Svatého Víta. Tam jsem si uvědomil, že mě nebaví všeobecně známá pražská panoramata, ale úžasný pohled dolů na dění v ulicích. Začal jsem cíleně navštěvovat s fotoaparátem turistická místa, odkud je pohled dolů. Vznikl hezký soubor, poslal jsem ho na Czech press photo, a vyhrál jsem,“ vysvětlil Tomáš Vocelka jak se zrodil koníček chození po věžích a číhání na správný záběr.

Inspirace Nezvalem a Aulehlou

Když fotíte z věží, většinou pod sebou vidíte šedou dlažbu. Šeď nevypadá hezky, když je jí moc. Na snímcích Tomáše Vocelky se hledání barevných střípků uprostřed šedi v podstatě stalo tvůrčí metodou.

„Kromě hledání barvy uprostřed šedi byl pro mě dalším vodítkem při fotografování Prahy básník Vítězslav Nezval. Toho mám rád od doby, co mě na krnovském gymnáziu učil pan profesor Košutek. Nezvalova tvorba věnovaná Praze je založená na hře se slovy. Chtěl jsem toto Nezvalovu metodu nějak ji přenést do fotografie. Chtěl jsem si hrát s obrazy stejně, jako si Nezval hrál se slovy. Prolínají se mi tam surrealistické vlivy Nezvala s dokumentaristickým vlivem fotografa Gustava Aulehly z Krnova,“ uvedl Vocelka s tím, že díky Aulehlovi se kdysi hodně posunul ve vnímání fotografie.

„Považuji pana Aulehlu za svého velkého učitele, protože uměl fotografiemi vyprávět příběhy. Možná mě ovlivnila také samota člověka ve velkém městě, kde máte kolem sebe spousty lidí, ale stejně cítíte osamělost. Tohle všechno souvisí s tím, že mám kořeny v Krnově,“ uvedl Tomáš Vocelka na vernisáži v krnovské Flemmichově vile.

Studená válka a vztah ke zvířatům

Soubor Věčná loviště vznikl tak, že redaktorka požádala kolegu fotografa Vocelku, ať s ní jde na reportáž do krematoria domácích mazlíčků. „Můj první pocit byl, že tohle nechci dělat. Přišlo mi to smutné a lehce bizarní. Máme doma psy, takže mi to téma bylo nepříjemné. První dojem jsem ale brzy přehodnotil, protože na objektu krematoria dělal pan architekt Petr Hájek. Jeho minimalismus mám rád a už jsem jeho věci fotografoval dříve,“ popsal Tomáš Vocelka jak se dostal k tématu Věčná loviště.Krematorium vzniklo z vojenského bunkru, takže jeho původní estetikou byl beton s otvory pro kabely k radarové technice.

„Proměna bunkru na krematorium zvířat ukazuje, jak se svět změnil od dob studené války. Zde si uvědomíte, jak se v posledních desetiletích změnil vztah lidí ke zvířatům. Právě v souvislosti s městskou samotou jsou psi a kočky pro spoustu lidí nejbližší živý tvor, jakého mají. Logicky cítí potřebu se s ním adekvátně rozloučit,“ shrnul Vocelka, co pro něj objekt krematoria symbolizuje.

Figurant pes v krematoriu mazlíčků

Když redaktorka a fotograf přijeli na místo, nastal problém. V krematoriu se zrovna nic nedělo a pánové, kteří tuto službu provozují, se nechtěli fotit. „Požádal jsem, ať jdou do kanceláře udělat rozhovor s kolegyní, abych si tam mohl fotil po svém. Chtěl jsem zachytit, jak silně to minimalistické prostředí na mě zapůsobilo. Jsou tam bílé stěny, podlahy i strop. Je to až nepříjemné, když na takový prostor nejste zvyklí. Nevidíte hrany zdí, všude kolem je jen bílá. Cítíte archetypy spojené s velkým bílým světlem na konci života. Když tam vejdete, máte intenzivní pocit, že se něco takového kolem vás děje. Snad se mi povedlo to dostat do fotek, když měly takový úspěch,“ popsal Vocelka své pocity z bílého prostoru.

S architekturou a všudypřítomnou bílou kontrastuje portrét psa. „Pes na fotce patří kolegyni. Věděla, že jedeme dělat reportáž do odlehlé lokality v polích, kde může psa vyvenčit. Pejsek se jmenuje Bára. Nakonec jsme ho využili jako figuranta. Když se do objektu krematoria vyloženě tlačil s námi, tak jsme mu říkali, ale Báro, tam raději nechoď. Tam nechceš. Fakt ne,“ zakončil Tomáš Vocelka smutné téma úsměvnou historkou.

Záhady a překvapení běžného dne

Na fotografování z věží Tomáše Vocelku nejvíc baví „úlovek“, který je pro něj samotného překvapením. Nikdy nemůže přesně nenaplánovat, co na snímku bude. Ví, že mu zapadající slunce na pár minut nabídne ideálně dlouhé stíny nebo že do záběru pravděpodobně vjede tramvaj. Už ale netuší, jaká reklama bude na tramvaji nebo jakou barvu deštníku si zvolí náhodný chodec.

„Několikrát jsem zaznamenal moment, kdy ve městě najednou vidíte něco zajímavého, ale nevíte, co se to děje ani proč se to děje. Nemůžu ovlivnit, aby se na fotce objevilo něco lehce bizarního nebo tajemného, a právě to mě na tom baví nejvíc. Třeba jako když se na Staroměstském náměstí dva lidi nečekaně položili na zem. Z věže ta scéna byla ještě divnější, než pohledem kolemjdoucích. Mladší než jsem já mi pak vysvětlili, že je to podobná hra, jako když jsme my kdysi hráli štronzo. Podstatou hry je, jak všechny kolem překvapíte, když s sebou plácnete na zem,“ komentoval Vocelka záhady, absurdity a překvapení běžného dne v pražských ulicích pod věžemi.