Zatímco čin studenta Karlovy univerzity Jana Palacha je všeobecně známý, osudy jeho předchůdce a následovníků, kteří se v letech 1968 a 1969 upálili na protest proti okupaci Československa a nastupující normalizaci, na podrobné zpracování teprve čekají.

Zemřeli v ohni

Palachovým předchůdcem byl Polák Ryszard Siwiec, který se polil hořlavinou a zapálil ve Varšavě při dožínkách na stadionu plném lidí před televizními kamerami už v září 1968. O sebeupálení se jen v období od ledna do dubna 1969 u nás pokusilo 29 osob, z nichž deset zemřelo. Jednu ze „živých pochodní" představuje monografie Jan Zajíc, kterou zpracoval ředitel Státního okresního archivu Bruntál se sídlem v Krnově Branislav Dorko.

„Je to sice především odborná historická publikace, ale psaná tak, aby byla přístupná i široké veřejnosti. Vycházel jsem hlavně z materiálů nalezených v archivech, z nichž mnohé jsou v mé knize publikovány úplně poprvé. Mimo jiné jsem čerpal také z osobního setkání se sourozenci Jana Zajíce. Ti se dnes do jeho rodného Vítkova na Opavsku ještě stále vrací, ostatně Janova sestra pracuje v nedaleké Opavě," popsal Branislav Dorko (na fotografii) hlavní zdroje informací, ze kterých čerpal při psaní knihy Jan Zajíc.

close Branislav Dorko, ředitel krnovského archivu zoom_in

Koupit ji můžete v opavském Librexu

Monografie o 170 stranách, kterou vydala Matice slezská, má poměrně velký formát, aby vynikla bohatá obrazová dokumentace. Právě zveřejnění neznámých autentických dokumentů a fotografií dělá z Dorkovy knihy průkopnický počin, který ocení hlavně zájemci o naše nejnovější dějiny.

Knihu Jan Zajíc lze zatím koupit jen v opavském knihkupectví Librex v Ostrožné ulici, dále prostřednictvím Matice slezské nebo v infocentru ve Vítkově, ale brzy bude distribuována také na další prodejní místa. „Mám také k dispozici několik výtisků, takže pokud by čtenáři, historici a příznivci Jana Zajíce měli o tuto knihu zájem, mohou mě navštívit v krnovském archivu," doplnil Branislav Dorko.

Kdo byl Jan Zajíc?

Po sebeupálení Jana Palacha se student šumperské průmyslovky Jan Zajíc zúčastnil protestní hladovky, kterou ukončil v den jeho pohřbu. Následně se rozhodl Jana Palacha následovat s cílem vyburcovat národ ze stavu letargie a vyzvat jej k boji proti útlaku.

Jan Zajíc využil výročí komunistického převratu a 25. února 1969 se vydal vlakem do Prahy. V horní části Václavského náměstí se tentýž den odpoledne v průjezdu domu polil benzinovým čističem a zapálil se. Už se mu však nepodařilo z průjezdu vyběhnout na náměstí, místo toho vyběhl do přilehlé chodby, kde se na podestě schodiště zhroutil a vzápětí zemřel. Tragický osud Jana Zajíce je v monografii Branislava Dorka zpracován s detailní přesností, ale zároveň s patřičnou pietou a úctou. Autor rozebírá rovněž ohlas a důsledky Zajícova činu, jenž pohnul svědomím národa a jehož důsledky vnímáme až dodnes.

Postřehy Ivo Mludka

Publicista Ivo Mludek ve své recenzi uvedl: „Čin Jana Zajíce, v roce 1969 pro svou mezní podobu až nesnesitelně bolestivý pro celý národ, má dnes pro generace, které dobu okupace a následně normalizace přímo nezažily, podobu jakéhosi mýtu, dávné a téměř neskutečné legendy. To je z jistého pohledu dobře, protože Česká republika má velmi málo tak silných symbolů, k nimž by se mohla a měla hlásit. Zároveň to však vyvolává nebezpečí určitého odcizení, odsouzení osobnosti Jana Zajíce k roli neživotné postavy z muzeí, učebnic dějepisu a čítanek.

Čtyřicet let je ale na takovéto sterilní zakonzervování nepatřičně krátká doba, zvláště pak ve společnosti, která má stále mnoho důvodů zůstávat ostražitá vůči všemožným projevům alibismu, pokrytectví či pragmatického konformismu. Tedy vůči tomu, co Jan Zajíc svým zoufalým činem odsuzoval. Kniha Branislava Dorka tomuto odcizení a definitivnímu přesunu oběti Jana Zajíce mezi neskutečné mýty, které si sice připomínáme, ale už k nám nijak zvlášť osobně nepromlouvají, velmi účinně brání."

Podle Mludka Dorko do této legendy přivádí konkrétní lidské tváře a osudy lidí, kteří byli u toho, když Jan Zajíc napsal tuto smutnou kapitolu našich dějin.