Jiří Mádl v Opavě na závěrečném galavečeru mezinárodním festivalu Opavský páv představil svůj režisérský debut Pojedeme k moři a zároveň byl také porotcem festivalu a výhercům předal ceny.

S hercem a režisérem, který Opavu navštívil již minulý rok při regionální premiéře svého filmu Pojedeme k moři, jsme si povídali o jeho dojmech, které v něm slezská metropole zanechala, i o jeho plánech do budoucna.

Proč jste přijel na Opavského páva? Jezdíte na takovéto menší filmové festivaly často?

No, upřímně – ani moc ne. Pozvánek na podobné akce sice dostávám spoustu, ale většinu bohužel musím odmítat. Do Opavy jsem přijel, protože na ni mám pěkné vzpomínky. Když jsme
s Pojedeme k moři objížděli slezské a moravské regionální premiéry, Opava byla taková naše základna. A navíc jsem tu už dlouho nebyl.

Byl jste i porotcem soutěže. Jaké filmy vás zaujaly nejvíce?

Jednoznačně všechny animované snímky. Ty byly o tři kategorie výš než ty hrané. Myslím, že i já bych vypadal líp jako animovaný… Budu o tom přemýšlet. (smích)

Myslíte si, že mladí umělci by se právě takovýchto festivalů měli účastnit?

Rozhodně. Je to prakticky jediná cesta, jak se mohou prezentovat před větším publikem a lidmi z branže. Podle mě je to určitě dobrá možnost, jak se ve světě filmu prosadit. I proto jsem rád, že jsem se právě Opavského páva mohl zúčastnit.

Jaké bylo opavské publikum?

Výborné. Při diskusi po promítání filmu diváci kladli spousty dotazů a cítil jsem z nich zájem o můj film. Spoustě z nich jsem se podepsal nebo se s nimi vyfotil a dokonce mi jedna slečna dala telefon k uchu, abych pozdravil i její maminku.

Prošel jste se Opavou? Líbí se vám tady?

Já se jí prošel už loni, když jsme tady se štábem zůstávali déle. Opava je krásné, čisté a historické město. Teď na to nebyl čas, ale navštívil jsem pár opavských barů a bylo to moc fajn.

Na čem teď pracujete a na co se vaši fanoušci mohou těšit?

Natáčíme filmy Celebrity a Lída Baarová, které diváci zanedlouho uvidí v kinech.

Je podle vás lepší film režírovat, nebo v něm hrát?

Řeknu to takhle: když hraju ve filmu, cítím k němu takovou spíše mileneckou lásku. Když jsem ale film režíroval, vzbudilo to ve mně lásku spíše rodičovskou. 
A ta je rozhodně silnější.