Než se Kurt Gebauer stal profesorem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, vedla k tomu dlouhá a nelehká cesta umělce, který předlistopadový režim rozhodně nepodporoval. Naopak pod tíhou politické a společenské atmosféry sedmdesátých let si na protest založil stát Gebauer.
Sám k tomu v rozhovoru s Kateřinou Farnou řekl: „A právě od postupného mlýnu cenzury a kontroly, které mi šly na nervy, jsem se distancoval vlastním státem s autonomní kulturou, jejíž hlavní myšlenka byla 'být normální'. Dělal jsem různé parodie na tehdejší papaláše i na ty, kteří po roce 1968 otočili, aby se vykrmili – vytvořil jsem třeba rybku, která je tak tlustá, že už se z akvária nikdy nedostane. Nebo jsme dělali různé instalace ve veřejném prostoru, které zpravidla někdo zrušil a zavřel.“
Gebauer se distancoval od oficiálního umění, ale zároveň se nechtěl vzdát možnosti ovlivňovat veřejnost. Při přednášce v závěru Sympozia o figurální plastice na Akademii výtvarných umění v Praze to vysvětlil: „Za nejdůležitější v konání sochaře jsem považoval práci pro obec.
Doba normalizace samozřejmě obnovila onen fakt, že většina z toho, co mohlo být uskutečněno pro obec, bylo opět falešné, mělo svést onu obec opět dolů k jakési renesanci pseudoobce. Avšak na některých méně střežených místech bylo možno činit něco, co se tomu vymykalo. To bylo také popudem k tomu, proč jsem se určitým způsobem distancoval od nějaké kariéry, založil svůj vlastní stát s vlastní kulturou vycpaných a papírových soch.“
Kurt Gebauer zůstává velmi kritický i pokud jde o současnou politickou a společenskou situaci. V už zmiňovaném rozhovoru mimo jiné uvedl: „Bez podpory státu i soukromých mecenášů nemůže umění dlouhodobě přežít, zejména to, které je postaveno mimo obecný vkus. Stát na kulturu dlabe, nechal poměrně velkoryse rozhrabčit věci, které měly nějakou hodnotu. Máme desítky rozbitých zámků a kolik fabrik tady spadlo, nebo padá – místo toho, aby je dali třeba umělcům, otevřeli v nich galerie nebo muzea, jak je tomu v zahraničí. Ale zaplaťpánbů alespoň za pár grantů, jinak by umění chcíplo a vypadali bychom jako barbaři.“
Ale abychom článek k narozeninám nekončili pesimisticky, dejme slovo jinému význámému sochaři, který pochází z Hradce na Moravicí, Tomáši Valuškovi: „Kurt Gebauer je můj velký vzor. A také kritik, který mi vždy na rovinu řekne, co si myslí. Jsem přesvědčen, že se v umění ubírá správnou cestou. Je to mistr české grotesky, tvoří umění, které baví a trefně komentuje přítomnost. Ke Kurtu Gebauerovi chovám respekt a obdiv.“
Public art - doslova „veřejné umění“. V širokém smyslu slova zahrnuje tento pojem umělecká díla umístěná ve veřejném prostoru. V užším smyslu označuje tendenci moderního umění, která od konce 60. let usiluje o bezprostřední kontakt umělců s širokou veřejností.
Public art prodělal řadu vývojových proměn a dnes do něj bývá zahrnován i sociální a politický aktivismus. Ke stylu public art patří i Kurt Gebauer, který říká: „Pro mne je sochařství jakýsi druh organizování prostoru nebo příjemnějším slovem zabydlování prostoru, a to nejrůznějším způsobem.“
Jaroslava Malá
